V tunelu jen pro horních dvacet diváků a basketbalisty!

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral nejkomplikovanější a nejrozporuplnější i rovněž vzácně inscenované představení letošní přehlídky TANEC PRAHA 2018.

Proč název „Neboj“? Tento název totiž spojuje Brno a pražský žižkovský tunel. Nápis „Neboj“ napsal – minulého roku – brněnský výtvarník TIMO v Praze nad Žižkovský tunel pro pěší, který spojuje Karlín se Žižkovem. A proč onen nápis? Že tu nebývalo bezpečno? Že se odjakživa říkávalo a podnes říká: „Žižkovu, Karlínu a Libni – raději se vyhni!“?

Každopádně, k recenzi jsme si vybrali nejméně hrané a tudíž nejvzácnější představení letošního festivalu TANEC PRAHA. A jak následující stať napoví, jeho shlédnutí bylo ještě vzácnější, než jsme předem očekávali…

Neboj“ spojilo Prahu s Brnem nejen místem inscenování, ale i spoluprací pražských pořadatelů festivalu a belgických tvůrců s brněnskými pedagogy JAMU.

Belgie – Brno – Praha

Belgický tvůrčí tandem Mossoux-Bonté je českým divákům již znám. Premiérově se Nicole Mossoux představila v Praze již v roce 2000. Jako duo se s Patrickem Bonté objevili na pódiích naší metropole v letech 2005 a 2015, a vždy zanechali výraznou stopu. Tentokrát toto kreativní duo spojilo síly se studenty JAMU z Brna a stálo to opravdu za to.

Nicméně představme si vůdčí osobnosti tohoto projektu. Ale Nicole Mossoux tvoří s Patrickem Bonté nerozlučnou dvojici již od minulého století – přesně od roku 1985. Celosvětově proslulí svými experimenty na pomezí divadla a tance, po celou dobu zkoumají nové cesty, oživují nejrůznější prostory a dokáží se stejně tak vyrovnat s velkým jevištěm jako s nejintimnějšími scénami. Tvůrčí potenciál Patricka Bonté se netýká pouze umělecké tvorby, ale také uměleckého vedení Mezinárodního festivalu „Bellonne-Brigittines“ (od roku 1995). Po rekonstrukci původní kaple a dostavbě její moderní části se navíc v roce 2010 ujal vedení „Les Brigittines“, které proměnil v bruselské Centrum současného umění pohybu.

Šeď nebyla uniformní ani unylá

Poetika těchto dvou – Nicole i Patricka – má v sobě cosi zvláštně znepokojivého, nepolapitelného. To se ani slovy nedá popsat. Prostě, musíte to vidět!

Sama Nicole přišla s myšlenkou oživit magický tunel, který propojuje Žižkov s Karlínem. Ponořit se do jeho neopakovatelné atmosféry. Nápad zaujal nejen festival, ale i vedení divadelní fakulty JAMU a tak všichni společně spojili síly.

Navíc v moravské metropoli je prostorově obdobnou výzvou síť podzemních chodeb Kasemat, bývalé věznice na hradě Špilberku.

Sama Nicole Mossoux to charakterizuje: „Tato místa pojímají prostor jako metaforu života, na jehož začátek si již nevzpomeneme a konec je v nedohlednu. A přece musí přijít, je to věčný koloběh života.“

A jak to vše v praxi vypadalo? Jako bájní krysaři se nás – krátce po osmnácté – začali mladí umělci provázet tunelem dlouhým přesně 303 metry. Měli šédé hábity – evokující „stret-umění“, ale rovněž krysy z temnot. K tomu i šedé holínky.

Čekané či nečekané problémy?

Představení probíhalo za plného provozu. Tunel je spojnicí dolní části Žižkova s Karlínem. Dále jím vede exponovaná cyklotrasa. A aktuálně je téměř jedinou rychlejší spojkou ze Žižkova do Karlína, Libně a dále, jelikož páteřní žižkovská třída Husitská je v dlouhodobé rekonstrukci.

Nevím, nakolik bylo hraní za plného provozu záměrně uvažovanou výzvou? Nebo by byla uzávěra tunelu pro – zhruba půlhodinovou – inscenaci „Neboj“ příliš drahá? Dlužno podotknout, že pátečního večera bylo „Neboj“ ještě reprízováno ve 20.30. Jednalo by se tedy v součtu o hodinovou uzávěru tunelu.

Skutečnost byla následující. Na počátku se před spodním koncem tunelu, kde „Neboj“ začínalo, těsnily v úzké Thámově ulici zhruba dvě stovky diváků. Po začátku začali pořadatelé z TANCE PRAHA usměrňovat počátek davu před vystupujícími.

Zároveň tito pořadatelé vytvářeli po obou stranách „hadu“ diváků koridory pro běžný provoz. Pro cyklisty i chodce! Při šířce tunelu 4 metry a 40 centimetrů nadlidský úkol. Dalším mínusem bylo, že tunel má poměrně prudké zatáčky, přes které nevidíte dál. A hlavní program inscenace začínal zrovna v ten moment, kdy byl hlavní „peloton“ davu za touto první zatáčkou a jeho velká většina tím pádem absolutně nic neviděla!

Představení podmalované východní hudbou a důmyslným osvětlením čile pokračovalo. Viděli jej jedině ti z první řady. A ten, kdo měřil kolem dvou metrů a ony davy před sebou prostě přehlédnul z výšky! My ostatní jsme jen občas zahlédli zdvižené ruce účinkujících a slyšeli zpěv.

Možná si řeknete, proč jsem – při možnosti běžného provozu – nepředešel vystupující a nesledoval inscenaci z vrchní strany? Nebylo to možné! Tam totiž hned zpočátku vytvořili stejnou neprodyšnou hráz fotografové.

Přivedli žebráka na mizinu?

Neboj“ trvalo asi půl hodiny. Bylo nabité efekty. Sršelo nápady i kouzlem improvizace. Škoda, že jej viděli jen ti diváci v první řadě.

Docházelo i k tragikomickým efektům. Když vystupující spustili svůj podmanivě východně až esotericky znějící zpěv, jedna subtilní paní se zastavila a začala se zavřenýma očima relaxovat. A dále pokračující dav, kdyby byl trochu delší, by ji málem ušlapal…

Žižkovský tunel má – zhruba na každých padesáti metrech – výklenky do stěn, kde bývaly za minulého režimu vstupy do protiatomových krytů a skladů Civilní obrany.

A právě do takového výklenku se musel před vystupujícími a „pelotonem“ davu ukrýt místní žebrák stabilně tu hrající na kytaru. Přivedla ho dvě páteční představení na mizinu?

Představení bylo dynamické a mělo i svůj tah na branku. Tedy spíše tah směrem k východu, vlastně severnímu východu z tunelu.

Děkovačka proběhla důstojně na horním okraji tunelu, před restaurací „Planeta Žižkov“. Díky primátorce Krnáčové a jejímu prosazení uzavření Husitské ulice měli účinkující i diváci prostor – v onom neprůjezdném úseku – k závěrečnému uvolnění. Kouzlem nechtěného tak primátorka pomohla festivalu TANEC PRAHA, který loňského roku zahajovala.

A holínky na chvíli osiřely. Alespoň do půl deváté…

Velice upřímně řečeno, kdybych zcela náhodou neasistoval při zkouškách představení „Neboj“ v jiné dny, které také probíhaly za plného provozu, tak bych z páteční pražské premiéry (kromě zvukových vjemů) téměř nic neměl. A to nejsem úplný lilipután!

NEBOJ

Koncept a choreografie: Nicole Mossoux
Režie: Nicole Mossoux a Patrick Bonté
Účinkují: Nikola Dubovanová, Lucie Hrochová, Pavla Koprivová, Daniel Kvašňovský, Rebeka Lonská, Michal Nagy, Juraj Mitro, Tereza Stachová, Viktor Černický, Matouš Adam
Umělecká spolupráce a pedagogické vedení: Pierre Nadaud
Světla: Patrick Bonté ve spolupráci s: Tomáš Morávek (Praha / Prague), za asistence: Jan Bečka (Brno)
Kostýmy: Judita Mejstříková, Dominika Hanzlíková, Adéla Vajdíková
Dokumentace projektu: Matouš Ondra
Hlasová příprava: Silvie Kudelová
Asistentka produkce: Michaela Zemčiková.

Foto: TANEC PRAHA a autor

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Kultovní muzikál v Hudebním divadle Karlín

Legenda jménem Holmes – muzikál z pera Ondřeje G. Brzobohatého

Zbrusu nový muzikál ‚Legenda jménem Holmes‘ z pera Ondřeje G. Brzobohatého uvede premiérově 18. a 19. října 2018 Hudební divadlo Karlín

Ondřej G. Brzobohatý a  celý tvůrčí tým se sešli na tiskové konferenci v HD Karlín, aby představili připravovaný muzikál.

Legendární detektiv Sherlock Holmes znovu ožívá, sleduje ale také peripetie, kterými prochází jeho tvůrce – Sir Arthur Conan Doyle. Ten pod nátlakem médií, společnosti a vydavatele začíná podléhat žárlivosti na slavného detektiva. Jedinou možnost, jak vystoupit ze zajetí stínu Sherlocka, je smrt jeho nejslavnější literární postavy.  Jak jenom  tento humorný příběh, plný nadsázky a  skvělé hudby,   dopadne?

Ondřej Brzobohatý říká: „Ano, Arthur Conan Doyle skutečně nechal utonout Sherlocka Holmese v povídce Poslední případ, nicméně ho k tomu nikdy nevedly tak extrémní pohnutky, které jsem si dovolil trochu výstředně, za to s největší láskou k jeho odkazu, ztvárnit v mém muzikálu. Řada postav má reálný základ, jediná postava vydavatele je smyšlená, ale nebýt jí, nemohl by muzikál obsahovat onu dramatickou zápletku, kterou je třeba brát s nadsázkou jako uměleckou licenci, nikoliv jako popis skutečných reálií historie. I samotná postava Sherlocka Holmese se ne vždy drží  svého tolik typického charakteru, ale občas nečekaně vybočí, pro osvěžení děje, do jiné, pro diváka sympatické polohy. Jde o to, aby se divák dojal, zasmál, možná i trochu poučil, ale hlavně královsky bavil.“

Zajímavostí tohoto muzikálu je, že  pět rolí jsou dvojrole.  Např. Sherlock Holmes/Sir Arthur Conan Doyle – Vojtěch Dyk, Lukáš Janota.  Dr. John Watson/Dr. Sigmund Freud – Denny Ratajský, Aleš Háma.

Vojta Dyk si pochvaluje: „Nejedná se o jen tak ledajaký muzikál,  je to světová premiéra kultovního muzikálu. To víme už teď.“

Nebývá zvykem, že jedna osoba udělá pro muzikál scénář,  hudbu i  texty, čili všechny tři složky.  Ondřeji Brzobohatému se to podařilo.  Ondřej říká: „Musím přiznat, že mě těší mít vlastní tvorbu na jevišti, kam jsem se chodil kdysi dívat, jak táta zkouší muzikály (např. Zpívání v dešti, Řek  Zorba). Je to takový můj splněný sen.“

Egon Kulhánek, ředitel HD Karlín, říká: „Čas od času za mnou tvůrci chodí, zda by nespatřil světlo světa nějaký nový kus a já vždy odpovídám, ať napíší  synopsi tak, abych se do toho kusu zamiloval.  Autoři obvykle napíší  dva, tři odstavce, nebo stránku   a čekají,  jestli jsem se zamiloval. Ono  se to na základě dvou stránek moc nedaří. Ondřej Brzobohatý mi situaci ulehčil, protože po té ;, co jsme se dlouho scházeli a  povídali si o tom, jak Holmse uchopit, tak přinesl rovnou 50-ti stránkovou synopsi. A já jsem se  po přečtení okamžitě do Holmse  zamiloval.

Dnes se tu schází tvůrčí tým a autoři, abychom myšlenku Ondřeje Brzobohatého  převedli na prkna, která  znamenají svět. Přeji  nám všem hodně štěstí, ať se to podaří a divákům, ať se zamilují do Holmse jako já.“

Hudebního nastudování se ujala vycházející hvězda, výrazná osobnost současné dirigentské scény  Chuhei Iwasaki, choreografie Karen Sieber (USA), choreografie bojových scén Norbert Bidrman, kostýmy Kristina Záveská, režie Gabriel Barre (USA).

Ivana Chýlková a Kristina Záveská  (kostýmy)

 

 

Zeptali jsme se Ondřeje G. Brzobohatého

Přitahovaly Vás, coby teenagera,  detektivky a pročítal jste Sherlocka Holmse?

„Měl jsem je  vždycky moc rád  a Sherlock byl pro mě jedna z mála  postav, kterou jsem obdivoval, když jsem byl malý. Měl tu nádhernou eleganci a  současně  takovou jemnou aroganci, což se mi vždycky líbí, obzvláště, když ji  někdo umí  mile a hezky prodat. Proto jsem měl také rád Pierce ze seriálu M.A.S.H.  a další televizní postavy. Ale co se týče lit erárních postav, tak to byl prostě Holmes. Je pravda, že jsem někdy už od mých 12-ti let  přestal Holmse číst a vrátil jsem s k němu, až začali dávat  filmy a seriály.  A dál to nějak šlo jedno s druhým, až mně přišlo na mysl, že by bylo krásné, kdyby se z jeho příběhu  třeba udělal muzikál.“

Zajímal Vás Sherlock natolik, že jste se jel podívat do Anglie do míst, kde údajně žil?

„Ano, jel jsem tam. Pročetl jsem snad všechno, co Arthur  Conan Doyle napsal, včetně knížek jiných autorů, abych se ještě dočetl něco o Arthurovi samotném. Ulice Baker street je přesně to ‚něco podstatného‘.  Není to ulice, kde Sherlock opravdu žil,  ale řada lidí si myslí,  že Holmes je skutečná postava, která  tam opravdu žila. A  to je přece skutečně nádherné…., Někdo dokázal stvořit takovou postavu a takovým způsobem ji zt várnit, že dodnes řada lidí neví, že Holmes  nikdy ve skutečnosti neexistoval. A právě to je vlastně  částečně i trošku tématem mého muzikálu.“

Když jste začal přemýšlet o muzikálu, byl hlavní postavou  Sherlock Holmes nebo Sir Arthur Conan Doyle?

„Myslím si, že oba dva najednou. Začal jsem se jimi vlastně zabývat  čím dál tím víc a myslím si, že Holmes mě neuvěřitelně  bavil tím, že  byl trošku  protiklad Arthura. Ten byl  přece jen jako v kleštích v rámci společnosti,  kde  musel být,  kde musel nějak vystupovat, existovat a psát. Kdežto z Holmse udělal rebela a to se mi právě nejví ce líbilo. Takže já  jsem tento fakt ještě zveličil a  dramaticky doupravil tak, aby to bylo zahrnuto i v připravovaném  muzikálu.“

Co bude v muzikálu o Sherlockovi  největším tahákem pro diváka?

„Doufám, že tím bude to, co vždycky muzikálovým tahákem má být a to je dojem z něho celého, že pobaví diváka  jak po herecké stránce, tak  i pěvecké, tak taneční, i výpravné. To je základ všech  muzikálů. A ten můj by to základní  snad měl splňovat.  Ale takovým jakýmsi posláním či myšlenkou je i to, že člověk by se měl maximálně oprostit od nějakého svého vnitřního strachu a nedbat na to, co mu kolem jeho  okolí určuje. Měl by  jednat podle nějakého svého vlastního vnitřního vědomí a svědomí. A hlavně toho, co mu srdce káže.“

 

Hodně štěstí, děkujeme

Eva Smolíková

Foto, video: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN