Rozhovor s choreografem, tanečníkem a bývalým uměleckým šéfem Baletu ND – PETREM ZUSKOU

„Chtěl jsem být filozofem“

Petr Zuska zosobňuje  tvůrce evropského formátu a výjimečného  choreografa se širokým záběrem.  Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od neoklasického stylu přes moderní tvorbu. V jeho dílech  nechybí  humor a  vtip.  Jako tanečník představoval vždy dynamického  interpreta.

Za svou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou např.  Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie  v Soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena Nejlepší choreografie roku 2002,  Cena Českého literárního fondu (1993), Cena Opery Plus (2014) za výsledky vedení Baletu ND
a 25 let choreografické tvorby,  Cena Opery Plus za nejlepší inscenaci roku (Chvění) 2017, Cena Ministerstva kultury za přínos  v oblasti divadla v roce (2017). V sezoně 2016/2017 ukončil  Petr Zuska své patnáctileté šéfování Baletu Národního divadla v Praze.

Taneční magazín vyzpovídal tohoto sympatického choreografa, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil mnoho zajímavostí  nejen o baletu

Tento rok  jste získal cenu za přínos v oblasti divadla. Jak vnímáte všechna ta ocenění, která jste získal? 

„Myslím si, že každý umělec je rád, když získá ocenění. Pokud jde o mě, ne, že bych nevnímal své ceny,  nebo že by mi  nedělaly radost, měl jsem z každé velkou radost, ale zase na druhou stranu jim nepřikládám nějakou moc velikou váhu, život jde dál, člověk pracuje dál  ceny, neceny‘. Stejně je vždy nejdůležitější  vnitřní pocit  člověka z jeho   tvorby,  to je daleko více než cena. Pokud mám dobrý pocit z toho, co dělám, znamená to pro mě  mnohem  víc.“

„ No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  „- ne nespokojený- “ a nemyslím si,  že je vždy všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený“.

Máte za celý život dobré  pocity z toho, co jste udělal nebo občas cítíte, že  se něco dalo udělat lépe?

„No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  ‚ne nespokojený‘, ale nemyslím si,  že je všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený.“

Kolik asi jste za svůj   život vytvořil choreografií, máte to spočítané?

„Někde zaznamenané v  mých životopisech to je,  jedná se asi o  padesát  děl,  některá jsou celovečerní a  většina je   jednoaktovek  dvaceti či třicetiminutových.“

Která díla jste měl za svůj život nejraději?

„Já na tyto otázky odpovídám velice nerad, protože to se  nedá říct. Neměl jsem některá rád, ale nezaobíral jsem se tím, abych si určil jakousi  hierarchii svých rolí,  které jsem tancoval, ani choreografií, které jsem vytvořil, to je to samé.“

Byl nějaký umělec, který na Vás silně zapůsobil? A  čím?

„Zapůsobil, samozřejmě, není tajemstvím, že jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat, byl film  Carlose  Saury s názvem Krvavá svatba, který jsem tehdy viděl s Antoniem  Gadesem v hlavní roli (podle  stejnojmenné lyrické tragédie  Federica Garcíi Lorcy). Byl to  tehdy v polovině 80.let  přelomový taneční film, který v Praze promítali  v kinech.  Antonio Gades, který  ve filmu  hraje,   byl jeden z  možná úplně nejslavnějších tanečníků flamenca, a mě naprosto fascinoval svých charismatem. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat tanci, ten film mě tehdy úplně  uhranul. I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich  práce jsem si velice vážil. Od nich  jsem se i hodně naučil. Ale nemyslím si,  že by tam byl nějaký vzor nebo idol, to zřejmě  ne …“

 I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil.

 Čím jste chtěl být v dětství?

„Do svých 16-ti let jsem vůbec neuvažoval ani o divadle, ani o tanci, takže moje profese  přišla  náhodou.

Jako dítě jsem vystřídal mnoho různých snů nebo představ o svých  budoucích zaměstnáních.  Jeden čas  jsem chtěl být  veterinářem, protože jsem měl rád zvířata,  také jsem si  moc  přál být hokejistou. Snil jsem i  o tom, že budu  popelářem, protože se mi líbila  popelářská  auta a způsob, jakým  nakládala a obracela  popelnice,  které  – tehdy  vypadaly jinak než dnes – ,  nejvíce ze všeho se mi líbilo, jak   popeláři jezdili vzadu na autě jen na stupátku. Až jsem byl starší, chtěl  jsem být filozofem,  tenkrát  jsem možná ani nevěděl, co to slovo vůbec znamená. Chtěl jsem zkrátka sedět a přemýšlet nad životem  a psát svoje myšlenky.“

V tvorbě choreografií se Vám to vlastně splnilo, že?  Mohl jste přemýšlet a  zhmotnit své  myšlenky….

„ Nevím, jestli to není příliš nadnesený výraz, pokud  porovnám  povolání filozofa a choreografa,  ale musím přiznat, že do určité míry máte pravdu. “

Prožíval jste během své  kariéry i pocity, kdy se  Vám nechtělo za nic na světě hýbat, i přesto, že Vás toto povolání bavilo?

„To se mi samozřejmě  určitě stalo. Nepamatuji si na nic konkrétního, třeba  na nějaké konkrétní ráno, kdy se mi se  nechtělo do práce. Myslím si, že každý člověk je ze zásady líný,  občas se prostě musít nutit.“

Říká se, že balet je z jevištních umění nejtěžší .   Myslíte si to také?

„Ano, myslím si to také,  je to  pravda.  Balet  je  umění, které vyžaduje  mnoho talentů, např. pohybový talent, muzikalitu , smysl pro divadlo, tzn.  herecký talent, je toho zkrátka  hodně. Navíc z čistě fyzického hlediska je toto umění srovnatelné s vrcholovým sportem

Ovšem  pokud  napíše spisovatel  skvělou knihu a choreograf udělá skvělé představení, tak co je těžší? To je nesrovnatelné.“

V čem byla tato profese  těžká  pro Vás? Cítil jste se požehnaný Bohem, že všechny talenty potřebné pro balet máte?

„Já jsem tohle nikdy nijak neřešil, já jsem jen pracoval. Začal jsem  s baletem pozdě, tedy v šestnácti letech, (většina lidí začíná v deseti letech u baletní tyče) a to byl okamžik, kdy moji vrstevníci končili osmileté baletní studium. Pořád jsem na sobě pracoval.  Někde  v sobě  jsem cítil, že tanec  opravdu moc a moc chci  dělat,  nepopsatelně  mě to bavilo a   všechno  jsem   velice rychle dohnal.“

Byl jste na sebe pyšný, když se Vám všechno podařilo dohnat a  prožíval jste první úspěchy?

„To je těžko vysvětlitelné. Jsem  skeptický k  pocitu být na sebe pyšný.  Je pro mě nelehké říct i to, že jsem byl spokojený. Asi  jsem  byl šťastný, že všechno  zvládám a že se mi do světa baletu daří  pronikat i s takovým zpožděním. Přál jsem si to a  rozhodně nějaká satisfakce  to pro  mě byla.  Na  začátku kariéry  bylo pro mě dost  těžké to, že jsem dělal hodně sportů, např. lehkou atletiku, běhal jsem a  měl jsem své tělo svalově postavené jinak, ne nejvhodněji pro balet. Musel jsem neustále protahovat svaly, protože jsem je  měl  celkově dost zkrácené a to bylo zpočátku   poměrně těžké. Dlouho trvalo, než mě moje  tělo někam tzv. ‚pustilo‘.

I ze  sportovce se tedy tanečník stane. Mnozí sportovci tvrdí, že to nejde.  Jak je to možné?

„Byl jsem tehdy  ještě hodně mladý. Možná  kdybych začal  s tancem v 25-ti letech coby sportovec, tak  už by to třeba   opravdu nešlo.“

Panovala mezi členy baletu rivalita? Může mít sólista na vrcholu své kariéry  přátele, nebo jste byl sám?

„Určitě jsem měl přátele, ať už kolegy, nebo členy  různých souborů, nebo  přátele mimo obor.  Rivalita  mezi tanečníky samozřejmě panuje,  ale že by se nemohli přátelit mezi sebou, to není pravda. Takhle vyhrocené to není.“

Měl jste strach ze zranění?

„Měl jsem vždycky velký strach ze zranění. Když jsem se zranil, ačkoliv to naštěstí nikdy  nebylo  nic převratného, jen mě to na   několik dní nebo týdnů vyřadilo z tance,  tak jsem byl  úplně nepříčetný.   Neprožíval jsem své úrazy  lehce, pokaždé  mě velice „nabouraly“  i psychicky. Měl jsem neustále  pocit, že mi něco utíká, že se zastavil svět. Bylo to skutečně  nepříjemné. Sám  nevím,  proč jsem to tak těžce  prožíval. Často jsem  přemýšlel, proč tak špatně  zvládám psychicky  svá zranění,  ale bohužel to tak bylo. Nepatřil jsem k těm, kterým se vůbec nic neděje, ale nebyl jsem současně ani z těch, kteří mají neustále nějaká zranění. U mě se většinou jednalo o svalové problémy, či  potíže s klouby, zády atd.“

Opravdu jsou vyvolení, kterým se nestane nic  za celou taneční kariéru?

„Ano.  Skutečně jsou lidé,  kteří mají naprosté minimum úrazů  nebo téměř žádné, což je skvělé. Na druhé  straně jsou zase lidé, kteří mají úrazů opravdu  moc. Je to zvláštní otázka nebo dokonce téma k přemýšlení….  Nabízí se  teorie, že ten,  kdo má pro balet největší  talent, tak vlastně žádné úrazy či zdravotní komplikace nemá. A naopak  ten,  kdo má ten talent nejmenší, je pořád  zraněný. Ale  ono to tak není. Je mnoho talentovaných tanečníků,   kteří byli oznamní sólisté světových souborů a prodělali  spousty  zranění. A také jsou tu tanečníci,  kteří třeba ani tak skvělí nebyli v tomto  oboru a zranění nebyli  nikdy. A také jsou  profesionálové,  kterým to nikdy tak moc nešlo a jsou zranění a jsou sólisté, kterým nikdy nic  není.  Neumím říct, čím to je. Z vlastní zkušenosti  ale znám tanečníky  na tom břehu i na druhém břehu a  znám  jich opravdu hodně.  Já  jsem byl  tak někde uprostřed, spíše se mi dělo  méně zlého  než více a občas jsem prostě nějaké úrazy měl a  něčím jsem  si prošel.“

Někteří tanečníci baletu  skončili  na kolečkovém křesle.  Nebál jste se takového osudu?

„Ne. Nikdy jsem  o tom nepřemýšlel, že by mohl balet  mít až takový dopad. Toto  tanečník nemůže vnímat, protože v takovém případě  by tu práci vůbec nemohl dělat. Všichni tanečníci mají  rozhodně  strach z úrazu, ale pokud  někdo začne smýšlet tak,  že si může něco udělat  s plotýnkou a třeba i skončit  na vozíku, tak to by byl konec tance. Na vozíčku může člověk skončit asi daleko dříve, pokud jezdí na motorce.“

Vyhýbal jste se motorkám či  lyžování? Nebo  jednoduše sportům, kde bylo velké riziko úrazu nebo jste do nich  „po hlavě šel“?

„Šel jsem po hlavě“.  Stále   lyžuji.  Je fakt,  že dlouhá léta, když jsem tancoval, jsem nelyžoval. Ale nebylo to proto, že bych se bál, ale z toho důvodu,  že nebyla příležitost.  Asi před deseti lety jsem začal znovu lyžovat, strašně mě to baví a mnoho  tanečníků lyžuje nebo   jezdí na snowboardu. Já  například jezdím  na koni. Dokonce ještě v době, kdy jsem tancoval,  jsem  jezdil na koni.  Ale  na motorce jsem  opravdu přestal jezdit. Párkrát  jsem spadl, naposledy jsem si nalomil  dvě žebra a palec u nohy. V tu  chvíli jsem pochopil, že pro svoji tvorbu tělo potřebuji a  navíc mám dvě děti. Tak jsem se motorky vzdal, protože je to nepochybně  velice riskantní.“

Bylo těžké  zvládnout dohromady tuto náročnou profesi  a  rodinu? Byl jste také tátou na plný úvazek  pro dvě děti, nebo nezbyl čas?

„Byl čas,  já jsem se vždycky snažil být tátou. Času nebylo  pochopitelně tolik, abych byl doma každou chvilkou, ale zase  nutno říct, že pokud bych  chodil do práce 8 hodin denně a každý den od pondělí do pátku,  bylo by to možná stejné. Neměl jsem  úplně pravidelně volno,  mohl jsem s dětmi být 3 dny a pak jsem zase odjel na 14 dní, ale myslím si, že to je tak akorát. Nebyl jsem s dětmi  stále,  ale to ani nejde a snad by to nebylo správné. Myslím si,  že mě nijak nepostrádali.“

Tanečník baletu  musí být štíhlý a krásný – to je velmi často diskutovaný i dosti kritizovaný úděl baletu.  Někdo se brání  slovy: „Já  nemůžu vážit 40 kg, mám  od narození dispozici být silnější.  Musí podle Vašeho názoru  být tanečníci  od pohledu křehcí?  Hodnotil jste přísně své členy souboru?

„Je to individuální. Já jsem rozhodně nebyl z těch, kdo by tlačil tanečníky  do nějakých diet  a mučil je hladovkami, nebo je vážil. Ale  pochopitelně  určitá estetická rovina v baletu musí být splněna. Vezměte jen  v úvahu  klasický balet.  Tanečník vyjde v bílém celotrikotu –  už jen  ten samotný jim  přidává kila. V okamžiku, kdy  tělo není štíhlé, tak pohled na ně už není estetický. Takže tento pocit  jsem rozhodně také měl, ale  přesto jsem neměl v souboru jen  samé „vychrtlé“ členy.  Můj soubor  byl hodně barvitý v r&aa cute;mci různých typů lidí.  Pamatuji si dívky, které byly opravdu štíhlounké, křehoučké, ale také  dívky,  které byly ženské se  vším všudy. Samozřejmě jsem nikdy v souboru   netoleroval   tlusté lidi. Jestliže  občas  někdo inklinoval k tomu, že začal vypadat tlustě, musel jsem to s ním bohužel řešit.

Nemuseli jsme  se vyloženě rozloučit, ale bylo  třeba ten problém vyřešit.  Dotyčný musel se sebou  něco udělat,   zhubnout,  protože takhle to dál  pochopitelně nešlo.  Někteří si skutečně vzali poučení. A s jinými  jsem se  i rozloučil,  i když mi to bylo  líto.“

Jak dlouho může tanečník plnohodnotně tančit? Již dlouho se vedou různé diskuse na toto téma, mnozí  tvrdí, že déle než do 50-ti let to už zkrátka nejde.  Jak to vidíte?

„I toto je  velmi individuální. Nelze říct, že člověk tančí do 40-ti let a v 41 letech  už nemůže. Někteří z nás  jsou v 45-ti letech  na jevišti skvělí a někteří už v 35-ti letech  tam moc dobře  nevypadají. Takže tady hraje roli jedinečnost jedince.  Záleží  opravdu na tom, jakým způsobem se tělo každého z nás opotřebovává,   každé  tělo pracuje a   reaguje jiným způsobem. Přesto je tu  jakási  proximativní hranice, po které se už opravdu těžko povolání  profesionálního tanečníka vykonává plnohodnotně a absolutně. Mám teď na mysli třeba 8 – 10 představení do měsíce a společně s tím dělat klasické a současně  moderní divadlo na vrcholové úrovni,  tak  potom zřejmě věk 40 let  či 45 let je i u zdravého člověka, který nemá nějaké velké  zdravotní problémy,  asi konečná hranice.  Poté plnohodnotně v celé šíři už toto povolání dělat nelze. Balet je umění mládí, tak to prostě  je.

Ale  tím neříkám,    že objeví-li se  někdo v 50-ti letech na jevišti, tak nemůže vypadat dobře.  Znám takové tanečníky.  V tomto věku byli velmi dobří.   Naopak,  v jejich  projevu je znatelná  obrovská zkušenost a vyzrálost dotyčného  člověka.  Balet  není jen  fyzický  výkon, ale je to umění. Je tu také prožitek a určité poslání  i vzkaz těm ostatním, které  člověk na jevišti zanechá.  A v tomto zase starší tanečníci mají výhodu. Takže   cokoliv hodnotit, je velice těžké.“

Kolik hodin denně jste na vrcholku kariéry musel cvičit? Snad by to ani každý člověk nevydržel….

„Je to různé, v průměru asi 4 – 6 hodin denně tanečník opravdu tvrdě pracuje během dne,  pět či šest dní v týdnu.“

Tanečník má ráno trénink, hodinu, nebo hodinu a půl,  poté  zkouší, někdy dvě hodiny,  čtyři, někdy  šest  a někdy vůbec. Jindy  má  večer  představení.  Před představením je  krátká zkouška, po ní následuje  několik hodin volno, aby si tanečník mohl odpočinout před svým výkonem. Nikde to není  tak těžké, že by se zkoušelo od rána do večera a večer bylo představení v divadle.“

To by tedy člověk  už nevydržel…

„Možná pár dní ano, ale dlouho ne…“

Dá se to vytrénovat a zvyknout si na tuto velikou fyzickou zátěž  nebo to u někoho není možné?

„Do značné míry se to dá natrénovat, musíte mít v sobě dispozice a fyzické předpoklady vůbec tanec  dělat. Nejde tu jen  o  fyzickou kondičku, ale také o to, aby tělo bylo vůbec schopné dělat balet v  rámci rozsahu pohybu nebo dispozice v kloubech atd.

Samozřejmě fyzický výdej je  už později  do značné míry zvyk. To, co běžně člověku se sedavým zaměstnáním  připadá  jako nemyslitelné, tedy  šest hodin denně trénovat a dřít, je pro tanečníka úplně normální.“

Kdy jste začal vytvářet vlastní choreografie?

„Já jsem začal tvořit od začátku. Profesionální kariéru jsem začal v roce 1989, nepočítám-li soubory poloprofesionální nebo amatérské, ve kterých jsem začínal. Svoji první choreografii jsem udělal v roce 1990, to mi bylo dvacet jedna let. Takže se dá říct, že obě činnosti prošly  úplně  paralelně. Proč, to nevím. Slyšel jsem nějakou hudbu a říkal jsem si,  že chci  něco udělat.   Od té doby jsem začal dělat  víc a po vytvoření asi šesté choreografie  jsem si uvědomil, že  jsem zřejmě  i choreograf.  Nechodí to tak, že by  tanečník do 40-ti let jen  tančil a poté začal s choreografiemi.  Někdo skončí s&nb sp;tancem a  stane se třeba pedagogem. Ale ani to není pravidlo,  ne  každý tanečník má dispozici být dobrý pedagog. Hovoříme-li o choreografech,  pak  těch je ještě daleko méně. Je to  velice specifický talent.“

Tvořil jste také  často v zahraničí. Nelákalo Vás odejít a zůstat tam? Říká se, že v ČR jsou tanečníci podhodnocení…

„Byl jsem pár let v zahraničí, žil jsem v Německu a v Kanadě, poté jsem se vrátil, protože mi bylo nabídnuto šéfovat Baletu ND. Pokud bych  tehdy tu  nabídku nedostal, nevím, kam by mě osud zavál. Doma jsem   v Čechách, pochopitelně,  navíc tu  mám kamarády,  i když v zahraničí také, ale časový úsek, který jsem žil za hranicemi,  je  v mém životě minimální. Jsem Čech, narodil jsem se tady, takže mám samozřejmě  k Čechám jiný vztah. Když  jsem začal šéfovat  Baletu ND,  tak jsem vůbec nepřemýšlel, že bych vyjel někam do zahraničí.

V současné době  se mi zase znovu nabízí možnost odejít.  Dostal jsem jednu nebo dvě nabídky do zahraničí na šéfování, ale nemám pocit,  že je chci přijmout. Nechci teď šéfovat ničemu, mám rodinu a dvě děti a nechci je  v téhle chvíli stěhovat.  Neříkám,  že  se někdy  třeba něco podobného  nestane, ale  právě teď  si chci odpočinout. Jsem na „volné noze“, chci dělat svoji práci tady  a třeba i v zahraničí, ale základnu a domov  chci mít tady.“

Bylo těch 15 let šéfování ND obtížné?

„Jednoduché to  určitě nebylo. Ale  neříkám,  že to bylo těžké nebo k nevydržení, naopak. Vnímám velice pozitivně celých těch 15 let, bylo to smysluplné a mnohé jsem se naučil.  Sebekriticky můžu říct, že jsem udělal docela dost dobré práce a samozřejmě byla  období, která byla velice těžká a neradostná. Na druhé straně  byla  také období, která byla radostná.   Ale tak je to v životě  běžné.“

Jednou jste řekl (v dokumentu pro Festival Zlatá Praha), že Vám Vesmír dal poslední rok  šéfování baletu ND pořádně „sežrat“.  Co jste tím myslel?

„Myslel jsem tím mnoho věcí. Během poslední sezony se odehrálo opravdu velké množství  záležitostí,  které se  běžně nestávají.  S něčím jsem vůbec nepočítal, musel  jsem  rychle  reagovat a stálo mě to  práci navíc, nervové vypětí  a dělání krizových rozhodnutí  v určitý moment, kdy bylo  tzv. ‚za 5 minut 12 ‘.  A muselo se něco dělat. Ta poslední sezona byla skutečně  nevyzpytatelná.  Přidělalo mi to všechno spoustu starostí i práce,  nejen v oblasti umělecké. Ale  podařilo se mi z toho ‚vybruslit‘ a všechno se nakonec z vládlo bez tragédií či negativních dopadů.“

Kdybyste  se rozhodoval znovu o budoucí své kariéře, byl byste znovu tanečník a choreograf?

„Ale nic takového nemůže nikdy nastat!“

Ale kdyby…

„Nelituji ničeho, co se v mém životě odehrálo.  Bylo to fajn, ale  je fakt, že kdyby tato nesmyslná možnost mohla nastat a pokud jsem vůbec schopen  si cosi  takového  představit, tak bych dělal něco jiného. Opravdu. Balet už znám.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv baletu ND

Taneční magazín

Výstava „GOTT, MY LIFE“ začíná

Od 8. 6. do 30. 9. proběhne na lodi na pražské Náplavce mezi Palackého a Železničním mostem originální výstava „GOTT, MY LIFE“. Mapuje hvězdnou kariéru Karla Gotta. Čítá na 1000 exponátů, 30 videoprojekcí a je na ploše 1500 čtverečních metrů. Bude otevřena denně!

Ivan Mládek kdysi zpíval hit „Láďa jede lodí“. Ten by se mohl pozměnit na „Zlatý Kája bude v lodi“. V Praze, na Vltavě. Videoprojekce klipů a sestřihů kariérních střípků nebo uvítání návštěvníků samotným Karlem Gottem – prostřednictvím holografické projekce. To je jen výčet nevšedních součástí expozice s titulem „GOTT, MY LIFE“ mapující Mistrovu hvězdnou kariéru, které obyčejnou výstavu promění v nezapomenutelnou show. Stovky exponátů a fotografií, videí i audionahrávek. Vše bude ještě navíc umocněno netradičně neotřelý ;mi galerijními prostory.

„Hledali jsme místo, které by odpovídalo tak výjimečné, v České republice doposud nevídané expozici. Až nás napadlo vytvořit naprosto originální prostory. Na lodi, která bude za tímto účelem přebudována na galerii na vodě. Zakotvena bude na pražské náplavce, na Rašínově nábřeží,“ říká hlavní organizátor Richard Fuxa, předseda správní rady nadačního fondu nesoucího jeho jméno, jenž výstavu pořádá ve spolupráci s Národním muzeem.

 Zleva Karel Gott a hlavní organizátor výstavy Richard Fuxa.

 

Exkluzivní pojetí výstavních prostor zajistí renomovaný architekt Miroslav Vavřina. Interiéry podpalubí lodi nabídnou místo přímo pro vystavované artefakty, palubní část bude pokryta modulárními a recyklovatelnými přepravními kontejnery standardních velikostí, jejichž kombinací a designérskými úpravami do svěží a moderní podoby v černo-bílých barvách vzniknou prostory pro společenské vyžití. „Projekt galerijní instituce v tak netradičním prostředí, jakým loď je, pro nás znamenalo nevšední koncepční zadání. Inspirováni estetikou transkontinentálního „carga“ s lehkostí jachetní elegance jsme došli k harmonickému a funkčnímu modelu kotvícího kulturního objektu na řece,“ přibližuje architekt výstavy.

Národní muzeum není institucí, která je plná ,starých věcí´. Naším posláním je dokumentovat i naši současnost a zachovat budoucím generacím svědectví o době, ve které žijeme. Mapujeme významné události, fenomény i osobnosti. I proto jsme již před časem v Českém muzeu hudby založili Centrum pro dokumentaci hudby a nových médií. Karel Gott je bezpochyby významnou hudební osobností i fenoménem naší doby, a tak nemohl uniknout naší sbírkotvorné i odborné pozornosti. Jsem moc rád, že se proto nyní Národní muzeum může podílet na přípravě mapující tv orbu i život tohoto významného českého umělce,“ vysvětluje PhDr. Michal Lukeš, Ph.D., ředitel spolupořádajícího Národního muzea.

Národní muzeum poskytne pro výstavu rozsáhlou celoživotní sbírku jisté fanynky Karla Gotta, a také kurátora výstavy, Petera Baloga, jenž se již několik let věnuje studiu profesionální dráhy fenomenálního českého interpreta a zároveň je vedoucím Centra pro dokumentaci hudby a nových médií.

Nabídka z bohaté fotodokumentace výstavy.

„Karel Gott se během šedesátileté kariéry stal ikonou české pop-music a výstava sleduje jeho hvězdnou dráhu od konce padesátých let, kdy začínal jako amatérský zpěvák v pražských jazzových kavárnách, přes první úspěchy v Československu, setkávání se showbyznysem na světových pódiích, kariéru v bývalém Západním Německu, až po ohlasy u současné mladé generace,“ popisuje pojetí výstavy kurátor Balog.

Kreativní ředitel výstavy Pavel Klusák k tomu pak dodává: „Gottův příběh je zároveň silnou kapitolou z naší moderní historie. Vrstevnatý portrét největší hvězdy vzešlé z československé pop-kultury má aspekty show, ale taky nám nastavuje zrcadlo: ukazuje životní styl, média, trendy, zvyky a hodnoty, s nimiž jsme žili. A věděli: Časy se mění, Gott zůstává.“

Pod tímto obrázkem vás budou (nejen v Praze) zvát billboardy na výstavu.

Výstava, kterou pořádá Nadační fond Richarda Fuxy ve spolupráci s Národním muzeem, a kterou produkčně zajišťuje společnost BigMedia, se uskuteční od 8. června do 30. září letošního roku. A bude otevřena celé týdny (bez zavíracího dne) od 10.00 do 19.00 hodin. Vstupenky jsou v síti TicketPro, TicketPortal či přímo na místě výstavy, na pražské Náplavce.

TANEČNÍ MAGAZÍN

Foto: „GOTT, MY LIFE“, Eva Smolíková

Rozhovor s moderátorkou TINOU PLETÁNKOVOU

„Mám velmi ráda step.“

Tina Pletánková patří k našim nejznámějším a současně nejoblíbenějším moderátorkám. Svou nenuceností a přirozeným šarmem si získala srdce mnohých (nejen televizních) diváků. Když jsem se s ní setkal v – pro mnohé možná trochu nezvyklé – roli porotkyně literární soutěže, nemohl jsem si nechat uniknout příležitost ji vyzpovídat pro Taneční magazín. A to zcela jistě nejen o tanci.

Je o Vás všeobecně známo, že jste svou kariéru začala jako hudebnice. Jaký máte vztah k taneční hudbě?

Taneční hudba? To je široký pojem. Ano, byla jsem aktivní hudebnicí, hrála jsem na akordeon a klavír. Oba nástroje nabízejí široký repertoár. Já osobně jsem nakonec vždy nejraději hrála světové standardy v jazzových úpravách. Taneční hudbou – obecně vzato – je prakticky téměř vše. Ovšem, zcela upřímně, nejméně blízká mně vždy byla taneční hudba diskoték.“

A chodila jste vůbec ve školních letech do tanečních?

Ne. Osm let jsem totiž chodila do lidové školy umění v oboru lidové tance. Tam se tančilo mnohé, ale nejvíce tance východního Slovenska. Tím jsem nějak považovala svou pohybovou přípravu za splněnou. Navíc jsem pak pokračovala na konzervatoři v hudebním oboru, a vlastně mi na nic jiného nezbýval čas.“

Na který druh tance či baletu se ráda se zaujetím zajdete podívat do hledišť divadel či sálů?

Mám velmi ráda step a velkorysé, velké obsazení. Třeba Lord of the Dance, Stomp. Ale naopak i komorní obsazení, jaké má třeba konkrétně projekt Wings pod vedením Pavla Strouhala.“

Vaši postavu obdivují nejen muži, ale závidí ji i Vám jistě celá řádka žen, co průběžně děláte pro ni i pro svou kondici?

Nic. Na což nejsem hrdá. Jsem totiž v takovém životním běhu, že na pravidelný pohyb nemám čas, ani to možná nemám v sobě. I když si občas udělám pár protahovacích cviků, hlavně kvůli zádům a krční páteři. Jelikož jen z podstaty se dlouho žít nedá a tělo drobnou péči potřebuje.“

Pravidelně tedy sportujete?

Ne. Jen v létě mě baví rekreačně kolo a plavání.“

Jak jste se vlastně od muziky dostala k moderování?

Už na konzervatoři jsem poprvé moderovala naprostou náhodou nějaký koncert spolužáků z vyšších ročníků. A to byl vlastně můj vůbec první kontakt s mikrofonem, tedy vlastně mluveným slovem. Pak to byla ještě dlouhá cesta. V devadesátém roce jsem pak hned odjela do Rakouska, kde jsem aktivně hrála v Alpách. Ať už s místním letním orchestrem, či v malém uskupení – akordeon, housle, kontrabas. Anebo sama na akordeon a klavír v tamních luxusních hotelích. Po návratu, v roce 1992 jsem začala pracovat v rádiu Kiss. Ovšem tehdy jako vedoucí propagačních NIssan Patrolů. Kontakt s mikrofonem tam byl jen letmý. Roku 1994 jsem se pak stala ředitelkou magazínu Dotyk. Byla to revue pro vztah umění a byznysu, z mého pohledu šlo spíše revue o umění všeho druhu. A teprve v roce 1996 jsem šla – tak nějak náhodně – na konkurs na moderátory. Vyhrála jsem. A od té doby až do současnosti mne televize v podstatě neustále provází.“

Moderujete raději před kamerou či živé pořady, kde je přímý kontakt s divákem?

To záleží… V televizi natáčíme před kamerou, ovšem já nejraději takzvaně naživo. Nerada předtáčím. Jde o kouzlo nevratného a maximální koncentraci. Když vysíláte naživo, je pro mne tím nejlepším hnacím motorem. Přenáší se to i na všechny ostatní a vzniká úplně jiná atmosféra. Rozhovory s hosty jsou pak pravdivější, často i vtipnější. Při předtáčení pořadu vždy počítáte s tím, že se to dá případně vrátit, přetočit. A to mne už zas tolik nebaví.“

Já však měl na mysli moderování nejen televizní…

Naprosto jinou kategorií je moderování různých živých akcí. Tam mám raději méně oficiální pojetí. Moderovat večer dle protokolu, řízený jasným scénářem, který se ve finále spíše čte, samozřejmě zvládám. Velká zábava to zas tak úplně není. Ovšem provázet živý program, postavený sice na pár nutných ,pilířích´, kde zbytek je dán improvizací, je vždy zábavnější. Nepopírám, že i improvizace vždy pár záchytných bodů má, ale někdy se vše nakonec kouzelně rozsype… Živly někdy prostě vše hodí jinak a musíte se s tím umět vypořádat.“

Svého času jste byla i televizní „rosničkou“, věříte televizním dnes předpovědím počasí? Zvolíte si podle nich třeba své vybavení na víkend?

Svého času… Ano, čtrnáct let, tuším… Předpovědím na druhý den věřím bez výhrad. Na třetí tak na 85 %. …a s dalšími dny to úměrně klesá. Sice v dnešní době předpovědní modely umějí mnohé, ale počasí je prostě počasí. Dlouhodobé předpovědi jsou věštěním.“

Potkáváme se spolu již pravidelně v porotě celostátní literární soutěže. Jaký máte názor na vyjadřování se a jazyk současné mladé „počítačové“ generace?

Nelze to posuzovat generelně. V rámci literární soutěže člověk vidí esenci toho nejlepšího, nejen po stránce slohové, ale i gramatické. Nechce se mi moralizovat už té pozice ,odrostlejší generace´, ale jedno vím jistě. Nečte se, a tím, že se nečte, tak se vytrácí vyjadřovací schopnosti, schopnost používat složitější slovní spojení, schopnost vůbec využívat jazyk v jeho obrovské barevnosti. Čtení napomáhá i v gramatice. Zkrátka se vám určité mluvnické záludnosti vizuálně prostě usadí v hlavě… A tak bych mohla pokračovat. Jenže na druhou stranu: lidi dnes obecně nebaví číst ,písmenka´. I komiks je na ně někdy moc. Zkratka – to je to co lidi zajímá. Upřednostňují zkratku. Lze se tomu však dnes – v přívalu obrovských množství – informací vůbec divit?“

Píšete také sama aktivně?

Někdy. Vlastně mám toho popsaného za posledních dvacet pět let docela hodně.“

A jakému žánru se věnujete?

Úvahám, esejím, mnohdy politického charakteru.“

A kdo je Vaším oblíbeným literárním autorem?

Na to se snad nelze ptát někoho, kdo pamatuje čtvrteční fronty před knihkupectvími. Přečetla jsem i Nanu od Emila Zoly. …to říkám s úsměvem. Zkrátka, přečetla jsem vše, co šlo. Co měli rodiče v knihovně. A mne to zajímalo všechno. V dětských letech jsem milovala knihy Františka Běhounka, později vše možné… Od Ludvíka Součka, přes Kanta, Huxleyho, Hellera, Orwella… Mohla bych pokračovat, ale nechci, aby to vyznělo, že jen vyjmenovávám plejádu autorů, abych vypadala sečtěle a přechytrale. Zkrátka, byla jsem a jsem čtenář. Jen mne teď štve, že nestíhám číst vše co bych chtěla.“

Co chystáte, pokud to není tajné, v současné době? Kde Vás mohou diváci vidět či potkat?

Nevím, kdy přesně vyjde tento článek, ale zatím o nové pracovní záležitosti veřejně mluvit nemohu.“

Článek vyjde brzy, takže utajené to asi (prozatím) bude. Nicméně, chci poděkovat za upřímný rozhovor a držíme – i za čtenáře Tanečního magazínu – palce. A ať se daří!

Ptal se: MICHAL STEIN

Foto: archiv TINY PLETÁNKOVÉ

TANEČNÍ MAGAZÍN