Skladatel, producent, aranžér, multiinstrumentalista i textař EDUARD PARMA:

„Na úspěšný festival Cavan International Song Contest do Irska nám (a hlavně Jiřímu Kornovi) napomohl i manažer Státního souboru písní a tanců“

Je z muzikantské rodiny. Otec byl kapelníkem, který vystupoval v Evropě i zámoří. Jeho bratr Jindřich léta vystupoval s Orchestrem Karla Vágnera a dodnes napsal desítky písniček pro Petra Kotvalda i jiné slavné interprety. Zpívala i Edova někdejší manželka Radmila (dokonce zaujala na festivalu Děčínská kotva s písničkou „Nenávidím nošení těžkých tašek“). Jeho dcera Anička naopak zpívala na albu „Booong!“, které získalo, v jeho produkci i za výrazného autorského přispění, Platinovou desku. A zpívá i Edova další dcera Adélka.

On sám je podepsán pod stovkami písní v Čechách, ale i ve Velké Británii, kde v osmdesátých letech žil a pracoval. Dnes jej můžete potkat v jeho studiu SOKIT anebo při sportování. Ačkoli v mládí závodně provozoval lehkou atletiku, nyní ho spíš potkáte na kole. A i proto pojmenoval své nejnovější, „jubilejní“ album „NA KOLE ON“. Jmenuje se EDUARD PARMA. A jelikož se dobře známe už 29 let, budu mu v následujícím rozhovoru tykat:

Navážu na tu muzikantskou rodinnou tradici. Od kolika let ses už tedy aktivně věnoval hudbě?

Od pěti let. V Břevnově, kde jsme tehdy bydleli, jsme měli byt až u střechy. A hned vedle měla balkón učitelka klavíru.  Legrační na tom bylo (protože ona bydlela v domě se sousedním vchodem), že jsme vždy přelézali hrazení balkonu a naši i paní učitelka mě drželi, abych neslít´ ze čtvrtého patra dolů. Učení not ani hra na klavír mě zpočátku vůbec nebavily. A vlastně nikdy. Možná až o trochu později na Státní konzervatoři?  Ale opravdu až ve zralých letech jsem začal cvičit o své vlastní vůli.“ 

Na historickém snímku (z roku 1963) s kytarou na inkriminovaném balkónu

Takže otec na vás s bráchou neměl nervy a svěřil vás jiným pedagogům?

Táta hrával po nocích v kavárnách a vždy se z hraní vracel pozdě k ránu domů a taky dlouho spal. Pakliže ale zjistil ráno, že hrajeme méně, než bylo potřeba, hned vylez´ z postele a bylo zle.  Co bylo úžasné, že ještě v noci   – když jsem nemohl přijít na nějaký příklad z matiky nebo fyziky – ráno u snídaně jsem ho měl na stole vypočítaný. A přitom on v tu chvíli tvrdě spal.“

Orchestr Eduarda Parmy staršího v akci a na reprezentativním snímku (dole)

Původně jsi vystudovaný jako hráč na dechový nástroj, konkrétně klarinet. Jak ses později – v kapelách – dostal ke hraní na basovou kytaru?

Ne, ne, tak tomu bylo úplně obráceně. Už ve škole, někdy kolem 8. třídy, jsme založili třídní kapelu ,THE ROCKING BONES´  (v překladu: ,Rokující kosti´, aby byl název co nejpodobnější ,Rolling Stones´) a tam jsem začal hrát na baskytaru. Ta jako taková ovšem v té době v Praze vůbec nebyla k dostání. Chodil jsem ob den do obchodu v Panské ulici. Až jednou mě potkalo štěstí a mohl jsem si ji koupit.  Na klarinet jsem začal hrát teprve asi o dva roky později.“ 

„THE ROCKING BONES“ a šílenství v řadách obecenstva na jejich koncertu (na snímku dole)

Tvé největší hudební hity devadesátých let doslova bouraly diskotéky. Chodíš si sám dodnes zatancovat na diskotéky? Anebo tam třeba sondovat „vzorek potenciálních posluchačů“?

Jééé. Naposled jsem byl, s kámoškou, v klubu ,RETRO´ na pražské Francouzské ulici a hráli tam ,elektro ´. Je to styl mně již tak vzdálený oproti tomu, čemu my jsme říkávali ,disco´. A tak jsem tím pádem myslel, že půjdeme za hodinku domů. Mé partnerce se tam ale kupodivu tak líbilo, že jsme odešli až kolem třetí ráno.“ 

Eda v roli DJ

Chodíval jsi, jako školou povinný, také do tradičních tanečních? A jak jsi to tam prožíval?    

Tak taneční jsem nesnášel. Byl jsem v té době až nepřirozeně stydlivý i tvrdý (asi také po otci, který byl excelentní muzikant, ale tančit neuměl). Dodnes vzpomínám, jak jsme většinou se spolutanečníky šli na pivo.“

Dlouho jsi vedl doprovodnou kapelu Jiřího Korna. Ten je známý i jako výborný tanečník a choreograf. Měl nějaké „pohybové“ požadavky taky na kapelu? Zanechalo to v Tobě dodnes „taneční“ stopu?

Ne, určitě ne.  My jsme pouze hráli hudbu. Na jiné ,pobavení´ tam byly tři tanečnice. A taky jeden tanečník.“ 

Na archivním snímku s baskytarou nikoli v kapele Jiřího Korna, nýbrž Apollobeatu Petra Spáleného (respektive Spáleného Jana, jelikož zpěvákovo doprovodné těleso se jmenovalo po kapelníkovi, zpěvákovu bratrovi)

Co vás vedlo – s bratrem Jindrou – k hudebně tanečnímu projektu „Hipodrom“?

Tak to byl nápad Jindry, a vždy, z kolegiality nebo ,bráchoviny´, mě tam nechal napsat dvě skladby na každé LP.“

Ve svém studiu SOKIT

Méně se už o Tobě ví, že také píšeš nápadité texty s neotřelými slogany. Co Tě inspirovalo ke Tvé dávné „pecce“ „King Kong in Hong Kong“?

Již spousta hudebníků toto vyřkla, že to přijde se shora. Zkrátka hraje hudba, máš sluchátka na uších a zkoušíš něco vymyslet… …zpíváš si třeba: ,Bum bum  –  bum  bum´. A najednou na Tebe  odněkud z nebe spadne ,King Kong in Hong Kong´! A ani netušíš jak.“

A jak vznikal Tvůj nejčerstvější „jubilejní“ projekt pod bombastickým názvem „NA KOLE ON“? Inspiroval Tě k názvu spíš Napoleon anebo dávná „vypalovačka“ Ivana Hlase „Na kolena“?

Spíš ten Napoleon. Připadalo mi docela veselé, že rád jezdím na kole a třeba by o mně někdo, kolem koho jedu, řekl: ,To je on… NA KOLE ON´. Ale byl to trochu ,porod´ vymyslet něco vtipného. Chtěl jsem si napsat slova sám, a chvilkama je to i trochu drsný: ,….můžeš shodit toho svýho motorkáře do příkopu/a já sám mu rád jámu vykopu…´. Je to vlastně celé o tom, jak kluk a holka spolu jezdí na kole a jsou šťastni. Do té doby, dokud ona nepotká motorkáře, který ji učaruje. A kluk na kole teď chce její lásku zpět. Chystáme k tomu ještě video, ale až bude lepší počasí.“ 

Obal nejnovějšího alba prozrazuje i konkrétní číslo autorova jubilea

Jeden z Tvých největších hitů pro Jiřího Korna „Žal se odkládá“ občas nyní zazní i v reklamách. Jak se Ti to, jako skladateli původní písničky, teď z televize poslouchá?

Věříš, že já to skoro nevidím? Ale často mi zavolá někdo ze známých a říká, že to viděl. Ale já, třeba před několika týdny, ve chvíli, kdy jsem telku zapnul, jsem uslyšel poslední akord a říkal si: ,Sakra, to je mi nějak  povědomé´.   🙂  

S Daliborem Jandou (v roli kmotra)  při slavnostním předání Platinové desky za album „Booong!“

Tato píseň, s anglickým textem Miloše Skalky  „You’re My Voodoo“, získala  v roce 1979 hned čtyři ceny na festivalu Cavan International Song Contest v Irsku. Jak jste se tam tehdy – za minulého režimu – přihlásili? Složitě?

Nekonečně složitě. Někde jsem se dozvěděl, že ten festival existuje a získal i jeho adresu. Jenže, přihlásit se znamenalo také poslat i pár peněz přihlašovacího poplatku. A to v době komunismu nebylo možné. Využil jsem tedy situace, kdy jsme byli s Jirkou Kornem na dvoudenním zájezdě v Mnichově. Zabalil kazetu a text do balíčku i s penězi a ten odtamtud odeslal poštou. Za pár dní přišel telegram domů do Prahy, že píseň přijali. A já byl štěstím bez sebe. Jenže z Mnichova jsem poslal nahrávku s Hanou Buštíkovou (dnešní ,součástí´ dua ,Kamélie´). Ale potom náš manažer, pan Berka, navrhnul: ,Pane Parma, co kdyby do Irska jel pan Korn?´ On pan Berka byl takový distingovaný člověk, kromě ,menedžungu´ Jiřího Korna dělal ještě manažera SSPT (Státní soubor  písní a tanců).  No a pak jsme tam jeli. Nikdo nás nepodpořil, museli jsme si letenky i pobyt hradit ze svého. Ale naštěstí ceny byly i finanční, takže nakonec se nám všechno vrátilo.“

Měl tento úspěch vliv na to, že ses později přestěhoval do Anglie? 

Určitě ano, myslel jsem, že jsem génius, bez kterého se světová hudba neobejde. :-)

S dalším legendárním Jandou – tentokrát Petrem – a zpívající šéfredaktorkou TANEČNÍHO MAGAZÍNU Evou S.

Odjakživa píšeš také hodně písniček pro ženy. Namátkou jmenujme historicky Pavlínu Filipovskou či Miluši Voborníkovou anebo již zmíněnou Hanu Buštíkovou. Nejnověji třeba Jiřinu Annu Jandovou anebo Tvé objevy Markétu Z. či zpívající šéfredaktorku tohoto magazínu Evu S., jak se Ti se zpěvačkami spolupracuje? Lépe než s mužskými interprety?

Skoro jo. Mám ženy moc rád a pokud mají hezký hlas a neprotestují proti mým nápadům, je to většinou radostná spolupráce.“

Už zmiňovaný projekt „NA KOLE ON“ jsi – u příležitosti svého životního jubilea – vydal nejen na CD, ale rovněž na „klasické“ vinylové LP desce. Proč? Ze sentimentu? Anebo je to požadavek některých DJ?

Možná tak i tak. Mám několik přátel mezi diskžokeji a oni, z ničeho jiného než z vinylu, nehrají. Vrací se totiž do módy. A také jsem si chtěl udělat radost a vidět LP, kde by bylo jen moje jméno. …i když na titulní stránce nakonec není. (Vidíte a to je další příklad souvztažnosti s ,Rolling Stones´, kteří své jméno mají na prvním LP také až na zadní straně.)“ 

Eda (vpravo) na historickém snímku s bratrem Jindřichem (ještě v minulém tisíciletí)

Vraťme se k vaší muzikantské rodině. Konzultujete někdy s bratrem vzájemně své chystané nápady anebo projekty?

 „Skoro vůbec.“

A bratři Parmové (tentokrát na snímku v opačném gardu a v tisíciletí současném)

Posmrtně jsi vydal i CD se skladbami vašeho tatínka. S jakým ohlasem se to setkalo u starších posluchačů, pamětníků?

To není úplně přesné. Ono vlastně vyšlo již v posledním roce jeho života. A později mi volalo několik kolegů, kde by mohli najít tu či onu skladbu, a když jsem jim řekl o CD, byli nadšeni. Asi největší zájem byl, když si to teď zpětně rekapituluji, o skladbu ,Cesta ke hvězdám´.“

S Jaromírem Nohavicou u příležitosti udílení Výročních cen Ochranného svazu autorského

 A k závěru obligátní otázka: co právě chystáš?

Já moc neplánuji. Spíše si dělám pomalu další CD. Soustřeďuji se na to, aby hudba byla hlavně instrumentální (zpěváci nezlobte se, ale už za mlada jsme trpěli názorem, že zpěv hudbu kazí). Takže připravuji další CD, jde mi také o to, aby bylo rozmanité, stylově i instrumentačně. A pokud možno pestré s minimem bicích, protože ty diskotékové rytmy mi už (oproti mému mládí) začínají lézt na nervy.“ 

Na křtu minulého „jubilejního“ Eduardova alba pod názvem „Skladby vydané i nevídané“. V pozadí je rozesmátá autorka posledních obalů Parmových hudebních nosičů Lenka Scheithauerová.
Obě zde zveřejněné obaly jubilejních CD jsou z dílny sympatické (výše zvěčněné) Lenky

A úplně nakonec; máš nějaké muzikantské krédo anebo filozofii?

Asi takhle: muziku miluji, je to můj život a mrzí mě, že se z ní vytrácí to, co dělá hudbu hudbou, třeba harmonie. Hudba má mít tři složky: melodii, harmonii a rytmus. A to prostřední se již vytratilo. A hlavně kvůli tomu, že dnes si každý své ,písně´ píše sám a hudební skladatelé jako profese (stejně jako textaři) téměř vymizeli.“

TANEČNÍ MAGAZÍN se závěrem připojuje k dodatečné gratulaci k životnímu jubileu a přeje hodně zdraví, inspirace a tvůrčích sil.

Foto: archiv Eduarda Parmy

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Moje zem MILANA DROBNÉHO

Milan Drobný pokřtil své nové CD. Přijeli Václav Vydra, Dalibor Janda, Petra Černocká i Heidi.

V Praze  proběhpro l křest novinkového CD Milana Drobného „Moje zem“, na kterém vyznává svou  lásku  české vlasti.Gratulace

A je to tady!

Václav Vydra bavil zúčastněné svými vtipy

Jeho křest přišli podpořit kmotři herec Václav Vydra se svými psími mazlíčky a ten zavzpomínal, jak ho Milan navštívil na jeho koňské farmě.

Václav Vydra sršel humorem jako vždycky 

Dorazil také  zpěvák Dalibor Janda se svým klasicky nakřáplým hlasem a jelikož byl oslavenec právě nachlazený a také chraptěl, Dalibor mu zdůraznil, že on má chraplák celý život a Milan jen dnes.

Heidi Janků a Dalibor Janda a jejich veselá konverzace

Zpěvačka Petra Černocká, která nedávno oslavila sedmdesátku, pochválila Milana, prý je nesmírně šikovný, když se mu v těchto letech ještě chce vydávat CD. Ale zároveň i připustila, že ona sama asi ještě jedno CD pro své fanoušky také natočí.

Petra Černocká

Petra Černocká a Eduard Parma jsou přátelé více než 50 let! Eduard Parma  byl producentem i autorem aranží celého alba.

To Heidi Janků, která se po dlouhodobé nemoci už zase začala ve společnosti objevovat, dorazila sama, bez svého čtyřnohého psího přítele, ten  na ni čekal v autě  a popřála interpretovi hodně invence, z čehož se na křtu rozvinula velmi vtipná debata.

Popřát přišla také  hlasatelská legenda Marie Tomsová, která naopak zpěvákovi popřála mimo jiné, ať je stále drobný.

Kmotrové a kmotry i autoři  nového CD (Martin France, Dalibor Janda, Eduard Parma, Milan Drobný, Václav Vydra, Petra Černocká, Heidi Janků a Marie Tomsová)

Jiřina Anna  Jandová

Hosty předvánočního času slovem přivítal zpěvák a producent Martin France.

Drobný odehrál živě  se svou kapelou dva songy a představil přítomným hostům nový videoklip „Tepličáci“, který má na Youtube už přes 3000 zhlédnutí.

Milan Drobný s Martinem Francem (vpravo)

Milan Drobný naživo

Milan Drobný s kapelou

Poté se klasicky CD pokřtilo šampusem a rozkrojil se slavnostní dort s podobiznou fotografie z přebalu novinkového CD.

Foto, video: Eva Smolíková 

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se zpěvačkou JIŘINOU ANNOU JANDOVOU

„Skládat hudbu považuji za neskutečný zážitek“

Rozhodla jste se pro hudbu kvůli sobě samotné nebo jste byla ovlivněna tím, že hudba byla všude kolem Vás?

„Těžko už dnes posuzuji,  zda to bylo kvůli jednomu nebo druhému, ale jistě mě hudba kolem mě ovlivnila a ještě než jsem začala přemýšlet o mé vlastní hudební kariéře,  tak byla hudba hlavně vždy mým koníčkem. Poslech velkého množství různé muziky mi zůstal dodnes.“

Co pro Vás hudba znamená? Zapomenout na starosti všedního dne nebo je to opravdu práce?

„Hudba pro mě znamená vyjádření pocitů asi v každé situaci života. Prácí bych to asi nenazývala, pořád je to rozhodně potěšení. Skládat hudbu, vidět a slyšet jak se tvoří a pak to někomu zazpívat, považuji stále za neskutečný zážitek a moc si vážím toho, že mám tu možnost. Já zpívám, dá se říct,  jen výhradně autorské skladby, nepřebírám zahraniční hity ani muzikálové hity a možná i o to těžší cestu mám. Každou svou písničku tvořím a sedím si nad ní, počínaje hudbou, přes text až do konečné podoby ve studiu.“

Je to spíše výhoda nebo nevýhoda mít slavného otce a jít v jeho šlépějích? Jak to prožíváte? 

„Neprožívám to už vůbec nijak, už spoustu let se tím nezabývám. Má to své klady a zápory, ale spíš to já osobně beru jako klad.To, jak to hodnotí posluchači, nechávám jen a jen na nich.“

Píšete si vlastní skladby.  Mluví Vám táta Dalibor do Vašich hudebních děl?  A jak je vlastně hodnotí?

„Nemluví mi do nich, ale bavíme se o nich. Tak, jako u skladeb, které pro mě složí on nebo jiní autoři. Nic mi nikdy nenařizoval a bylo by naivní si to vůbec myslet. Spoustu jeho rad si odnesu a uplatním je a některé věci zase třeba udělám úplně jinak,  po čase někdy lituji a jindy zase ne. Prostě nikdo nemá patent  na rozum a už vůbec ne v umění, kde se nedá vůbec nic odhadovat a náš vztah s tátou bych popsala jako velice kamarádský. Hodně si spolu povídáme o všem a každému bych takový vztah přála.“

Líbí se Vám Hurikán“ nebo Vám už po všech těch letech a koncertech ‚jde pěkně na nervy‘?Mrkající Jak jste vnímala tátovy písničky coby malá holka?

„Ano, moc se mi líbí Hurikán. Nejde mi na nervy žádná z jeho písniček, některé se mi logicky líbí trošku méně, ale já jeho muziku poslouchám opravdu moc ráda a jako malá jsem ji vnímala, řekla bych,  podobně jako dnes a to velice pozitivně. Znám dobře všechny jeho alba, někdy se směje a říká, že snad lépe než on 🙂 Táta je profesionál a osobnost,  a to se odráží i v  jeho skladatelství. Jeho skladby jsou už legendární a myslím, že to je pro každého interpreta sen.“

Některé ohlasy  posluchačů nejsou zrovna pozitivní (ale to může říct i Lucka Vondráčková a ledaskdo v Čechách..). Například  nemáte hlas, je příliš jalový a podobně. Co na to říkáte Vy? Rozčílí Vás takové komentáře?

„Takové komentáře mě nerozčilují, virtuální doba přináší i virtuální názory a každý na ně má právo. Ono je to vždy o tom, že pokud se vás takové komentáře přímo netýkají, pak vás dokonce třeba i pobaví, ale jakmile se ocitnete v té situaci, máte buď možnost to neřešit,  anebo se tím užírat a trápit. Já to neřeším  a tím, že za rok najezdím desítky vystoupení,  mám velikou možnost se s lidmi potkávat osobně a věřte mi, že kdybych necítila pozitivní ohlasy, rozhodně by moje soudnost dokázala uznat, že to nemá smysl. Hudba a zpívání není nijak měřitelné, vlastně  každá veřejná činnost má své fanoušky a odpůrce. Myslím,  že kritizovat se dá kdokoliv a používat to pak jako argument proti jeho práci, je vlastně to nejsnadnější.  Ale vše, co si najde svého fanouška, má smysl.“

Jaká největší úskalí čekají na mladou zpěvačku v současné době? Čeho se bojíte (pokud vůbec něčeho)?

„Víte, pro mě kariéra zpěvačky není jediný možný smysl života, trošku mě mrzí,  že se bavíme takto negativně, což ale asi bohužel symbolizuje tuto dobu. Necítím rozhodně pocit, že bych se měla něčeho nebo někoho bát. Vždyť dělat hudbu a zpívat  lidem by mělo být snad příjemné a pro mě to rozhodně příjemné je.To, jestli v tom někdo chce hledat zlo a závist a kdo ví co ještě, je dost smutné.“

Poslední song „Tak všechno nebo nic“ měl křest nedávno. Ten název je trošku o risku: Jaká jste? Riskujete ráda?

„Myslím, že člověk zrozený jednoznačně pro risk asi nejsem. Narodila jsem se ve znamení Váhy,  takže ta hodně symbolizuje moji povahu. Často jsem nerozhodná, ale v muzice se snažím postupovat vždy podle pocitu a svého přesvědčení.  Do ničeho se nedám natlačit. Název pro novou písničku „Tak všechno nebo nic“ ale hodně popisuje mojí momentální náladu, kdy mám pocit,  že už je opravdu na čase v životě trošku víc riskovat.“

Jaké máte další koníčky kromě hudby?

„Mám koníčky hlavně sociologii, filozofii a politologii. Zajímá mě v tomto směru spousta témat a do těch se ponořuji,  abych se odreagovala od hudby.“

Jak nejraději relaxujete?

„Nejraději odpočívám asi s přáteli a lidmi,  které mám ráda.  Občas na ně kvůli vytížení nemám tolik času, takže každý takový relax je pro mě úžasný a pak také mám moc ráda nejrůznější masáže a procedury těla, to mě velice nabíjí a uklidňuje.“

Jaký máte vztah k tanci?

„K tanci vyloženě pozitivní,  ale samozřejmě amatérský. Nikdy mě tanec nezasáhl nějak „podrobněji“. Je to velká dřina a má můj velký obdiv každý,  kdo umí krásně tančit.“

Je začátek roku. Jaké cíle si kladete? Čeho byste chtěla dosáhnout?

„Žádné si nekladu. Pracuji na sobě a snažím se zlepšovat. Hlavně chci předávat pozitivní náladu a pozitivní písně pro podobně naladěné publikum jako jsem já sama.“

Děkujeme za rozhovor 

Eva Smolíková

Foto: archiv Jiřiny Anny Jandové 

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tak všechno nebo nic

Jiřina Anna Jandová pokřtila v Pipi baru svůj nový singl

Zpěvačka Jiřina Anna Jandová, dcera Dalibora Jandy,  pokřtila 6. listopadu v pražském Pipi baru svůj nový singl „Tak všechno nebo nic“.  Současně vychází také DVD.

Jiřina

Jiřina s Daliborem Jandou

Na křest samozřejmě přijel otec s  legendárním „chraplákem“ Dalibor Janda a další významní hosté – hudebník Felix Slováček, autor hudby Eduard Parma,  operní pěvkyně Andrea Tögel Kalivodová, módní návrhář Osmany Laffita,  moderátor Tomáš Kraus, který si zahrál v klipu a jehož hlas je také na nahrávce,  Jaromír Soukup, Ladislav Hruška, Lucie Gelemová a Uwa Janik.

Tak ať se daří!

Andrea Kalivodová pochválila název písničky, který je prý výstižný  a popřála Jiřince úspěch a štěstí na lidi. Dalibor Janda dceři především  přeje, aby se hit prosadil.

S Tomášem Krausem

S Andreou Kalivodovou

Jiřina odzpívala několik svých skladeb, a protože nálada v Pipi baru byla skvělá, bylo do skoku i Eduardu Parmovi  a náležitě si duet s Jiřinou užil! (Jeho nestárnoucí hit ‚Žal se odkládá‘  nově nazpíval Viktor Dyk, jak jsme čtenáře Tanečního magazínu nedávno informovali).

Hudební skladatel Eduard Parma mladší si křest užívá

Na novém CD vychází „Tak všechno nebo nic“ a také anglická verze „Female Terrorist“.  Skladby potěší především diskotékové nadšence.

Jiřina vydala už tři sólová alba (zpívá od dětství, hraje na klavír a na kytaru).  Koncertuje sólově a samozřejmě také na vystoupeních Dalibora Jandy.

Text,  foto, video: Eva Smolíková
TANEČNÍ MAGAZÍN