Jiří Menzel – Taneční magazín

Rozhovor se zpěvačkou JANOU „Leeloo“ KOPTOVOU

„Zpívá se mi lépe, když je v písni i kus mne“

Vše začalo tancem a to jí byly tři roky… Vyzkoušela všechny možné styly a jednu dobou dokonce závodně tančila Rock&Roll. Pak přišel zpěv, zkusila si i herectví a láska k hudbě dovedla Janu Koptovou ke studiu populárního zpěvu na konzervatoři a letos pod pseudonymem Leeloo vydala svůj první singl „Botticelli Girl“, ke kterému také natočila videoklip a právě pracuje na svém debutovém albu. Zájem o tanec ji zůstal, a když to čas a koronavirus dovolí, ráda si zatančí v tanečním studiu.

Pocházíte z umělecké rodiny, pradědeček spisovatel, dědeček textař, tatínek herec, textař a pianista, maminka herečka. Jaké bylo, vyrůstat v rodině plné umělců? Jak vás to ovlivnilo?

„Rozhodně mě to přivedlo k hudbě a umění celkově. Odmalička jsme chodily se ,ségrou‘ do divadel za rodiči. Nejvíce času jsme strávily v divadle Semafor, takže hudba, tanec a herectví bylo všude kolem mě. Nedokážu si to představit jinak. Když jsme nebyly v divadle, tak jsme šly na koncert táty a tak podobně.“

Od dětství ráda zpíváte. A podle všeho, jste vždycky chtěla být zpěvačkou, ale vaši rodiče si to nepřáli. V páté třídě na ZŠ jste se v Semaforu objevila v představení „Opera Betlém“, kde hrál váš táta a pak jste zpívala v Dětské opeře Praha. Bavilo vás to?

„Milovala jsem to! Našla jsem si tam spoustu přátel a hlavně jsem se konečně začala učit zpívat. V naší rodině se opera neposlouchá, jen u venkovního posezení na zahradě hraje klasika. Rozhodně mi to rozšířilo obzory a stát ve svých asi 14 letech na prknech Národního divadla s tím, že jsem tam něco přednášela, byla úžasná zkušenost!!!“

V jednom rozhovoru jste řekla, že jste nikdy nepřemýšlela nad jinou než uměleckou kariérou, a tak jste se rozhodla pro studium populárního zpěvu na pražské konzervatoři. Proč jste si vybrala právě populární zpěv? Neuvažovala jste o opeře?

„Hodně lidí mě do toho nutilo, ale já si nikdy nedokázala samu sebe představit jako operní divu. Plánovala jsem i muzikál, ale nakonec jsem šla na Pražskou konzervatoř k paní profesorce Janě Balašové a vůbec bych to neměnila!“

Nedávno jste vydala svůj první videoklip k písni Botticelli Girl pod pseudonymem Leeloo. Proč právě Leeloo? Někde jste řekla, že je podle hrdinky z vašeho oblíbeného filmu Pátý element…

„Ano. Na filmu ,Pátý element´ jsem vyrostla. S kamarádkou jsme si říkaly zkráceně ,Lilu´ . Vždycky jsem věděla, že mé umělecké jméno nebude mé vlastní. Před pár lety jsem se na sociálních sítích Instagram přejmenovala na ,Leeloo´. Když jsme s mým producentem Sebastianem Hádlem a mou sestrou Františkou vymýšleli, jak bych si mohla říkat, tak to Sebastian navrhl. Hned jsem souhlasila!“

V současnosti pracujete na svém debutovém albu a pod pěti skladbami je autorsky podepsaná vaše sestra Františka. Neuvažovala jste o tom, napsat si také sama text?

„Texty si píši! Třeba právě můj debutový single ,Botticelli girl´ jsem napsala já – hudbu i text. Se sestrou jsem spolupracovala na třech z těchto pěti zmíněných písních, a pak na všech ostatních sama. Zpívá se mi mnohem lépe, když je v písni i kus mě.“

Spolu se sestrou Františkou jste se objevily v malých rolích ve filmové hudební komedii Jiřího Menzla „Donšajni“ (2013), v níž si zahrál také váš tatínek Václav Kopta. Jaká to byla zkušenost? Přijala byste i dnes roli před kamerou?

„To už je velice dávno a jednalo se o opravdu malinké role. Nakonec jsem pouze dostala pohlavek před kamerou, ale strašně mě to bavilo. Pamatuji si úplně vše! Konkurz v Malostranské besedě, kostýmní zkouška na hřbitově, zkoušení scén, ostatní děti, co tam s námi byly a samozřejmě velkou premiéru. Jiří Menzel řešil každičký detail. Moc si vážím toho, že jsem ho mohla vidět během jeho práce, kterou dělal dokonale. Vyrostla jsem v divadle a vždycky si všichni kolem mě mysleli, že budu herečka. Rozhodně bych se nějaké té roli nebránila – uvidíme, co přinese čas.“

Zpívání vás podle všeho velice baví a naplňuje. Vyzkoušela jste si také herectví. A co tanec, neláká vás?

„Upřímně, vše začalo tancem. Byla jsem velice extrovertní a hyperaktivní dítě, takže jsem začala tančit ve svých 3 letech. Vyzkoušela jsem všechny možné styly a jednu dobou jsem dokonce závodně tančila Rock&Roll. Byl i rok, kdy jsem chodila tančit čtyřikrát týdně (více stylů) a k tomu jsem ještě zvládala akrobacii, výtvarku a dřevěnou dílnu – rodiče se mě prostě snažili unavit. 🙂 Tím jsem si nakonec zničila kolena a po krátké pauze jsem se k tancování vrátila jen částečně. Covid mi brání chodit do mého oblíbeného tanečního studia, ale jednou za čas si něco zatančím.“

Letos vás čeká maturita a co dál? Budete pokračovat ve studiu?

„Plánuji zůstat na škole ještě dva roky, abych udělala absolutorium. Nad vysokou školou se ještě rozhoduji. Láká mě zahraničí, ale v poslední době si nejsem úplně jistá…“

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Posloucháním hudby, posezením v kavárnách nebo koukáním na něco zajímavého. Záleží na tom, kolik mám energie.“

Jana „Leeloo“ Koptová:

Narodila se 4. 7. 2001 v Praze jako mladší dcera herců Václava Kopty a Simony Vrbické (dvorní dabérky Nicole Kidman). Strýc Jan Kopta je výtvarník. Dědeček Pavel Kopta byl textař, hlavně písní pro Hanu Hegerovou, například „Lásko prokletá“. Prastrýc Petr Kopta byl básníkem, překladatelem, textařem a podepsal Chartu 77. Pradědeček Josef Kopta byl spisovatel a jeho nejslavnější román „Hlídač č. 47“, který vyšel v roce 1926, byl 3x zfilmovaný. Starší sestra Františka studuje Arts management a s Janou napsala několik písní.

Jana studuje pražskou konzervatoř. Objevila se v malé roli ve filmu „Donšajni“.

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„REVIZOŘI“ se moří i noří

Dlouho očekávaný titul přichází do kin. Velmi dobrá DANA MORÁVKOVÁ ve filmu i tančí! Výtečná kamera. Režisérka EVA TOULOVÁ ve svém vlastním filmu také hraje! Zajímavé scenérie Prahy. Skvělá hudební dramaturgie.

Dlouho očekávaná premiéra TANEČNÍM MAGAZÍNEM často avizovaného celovečerního debutu mladé režisérky EVY TOULOVÉ „Jak se moří revizoři“ je tady. Film je sic deklarován jako komedie, spíše by jej bylo výstižnější označit za „lehce nadhledové komorní soft drama“. Mladá režisérka si troufla na nelehký úkol – nalézt „mezeru“ na trhu mezi ohromným množstvím úspěšných českých rodinných komedií. Je pochopitelné, že se proto snažila nejen najít takříkajíc vlastní parketu, ale i k této bezpodmínečně nutné velké dávce osobitosti přidat ještě něco navíc.

Eva Toulová je – kromě filmové režisérky – rovněž spisovatelkou a malířkou. Nyní si ve svém vlastním filmu sama sobě nadělila i roli herečky. Zařadila se tak historicky po bok Jiřího Menzela, Juraje Herze či Milana Šteindlera a dalších. Bylo to rozumné? To nejlépe posoudí již diváci samotní …

Velkou devízou „Revizorů“ je skvělá kamera Tomáše Krejči. Po celou dobu je výtečná a neklesne nikdy na rutinní či podbízivou úroveň. V jediném okamžiku jí lze vyčíst epigonství. To když při „průhledu“ ledničkou kopíruje legendární reklamní klip ledničky Samsung – Calex režiséra Filipa Renče a kameramana Asena Šopova z počátku devadesátých let minulého století. Škoda, že ne vždy klady práce kameramana podpořil odpovídající a dynamizující střih…

Vznik filmu „Jak se moří revizoři“ se také sám mořil s řadou problémů. A proto spatřoval světlo světa trochu pomaleji. Herečka jedné z hlavních rolí Michaela Doubravová se stačila provdat – stala se Tomešovou. Dále například: poruchovější tramvaje typu Škoda-Porsche, ve filmu zabíraný hlavně z interiéru, už nyní poněkud mizí z pražské dopravy. Nakonec, natáčení v roce 2016 dokumentuje i jeden z dlouze snímaných aktuálních dobových plakátů na hudební produkci, s výrazným datem „2016“ ve svém dolním rohu, z jistě konečné pražské tramvaje.

Petr Batěk a pražská tramvaj a záplava kontrolovaných lístků, čili jízdních dokladů

Právě výborné scenérie „Prahy dopravní“ jsou další nesmírně silnou stránkou tohoto filmu. Záběry z podzimní Ruské ulice, konečné tramvají na Bílé Hoře, tramvajové tratě i zastávky v Braníku či Modřanech jsou pro Pražana příjemnou připomínkou a pro mimopražského diváka lákadlem. Lokace kolem stanic metra Vysočanská, Palmovka či Skalka, sekvence z Florence i Vysočan patří k nejsilnějším momentům filmu. Praha se tak stala sama o sobě jeho hlavní protagonistkou. Možná, že zde ještě mohla být efektně využita architektonicky zajímavá nová tramvajová trať na Barrandov? Navíc, tramvaje i autobusy film nesmírně dynamizují, dávají mu tempo a rytmus současnosti. Z téměř devadesáti procent jsou dopravní prostředky autentické, se vším všudy. Pouze zarazí záběr tramvaje z Jindřišské ulice a autobusu na Skalce. V těchto dvou případech jsou čísla linek i názvy konečných – jako nepovolená reklama v televizi – rozostřeny. To trochu hodně postrádá logiku.

Režisérka vsadila – v případě hlavních protagonistů – na herce známé z televizních seriálů. Dana Morávková, Michaela Tomešová, Ladislav Ondřej, i v drobnější roli Anna Kulovaná. Kromě Dany Morávkové se nedá říci, že by jednoznačně přesvědčili. Dlužno objektivně podotknout, že například Michaela Tomešová tu však nemá šanci rozvinout svůj muzikální a pohybový talent. Naopak, Dana Morávková dává při tanci rozpomenout na svou choreografickou a krasobruslařskou minulost.

Dana Morávková na pracovním snímku z natáčení

Čím je „Jak se moří revizoři“ pro herce největším úskalím? Jednoznačně minimem akcí! Režijní vedení ve stylu minimalismu je pro interprety nadmíru složité. Ve filmu se sedí doma u stolu, na návštěvě na sedačce, na schodech, ve slamu, v autobuse, v tramvaji, v hotelu na posteli, v kosmetickém studiu, na vyhlašování tomboly… Prostě, všude! Herec se tak zákonitě snaží takzvaně „tlačit na pilu“ a deklamuje pak takřka divadelně. Markantní je to při statických sedících dialozích hlavního protagonisty se svým filmovým bratrem. Navíc, zmíněný herec v titulní roli je ve verbálním projevu strojený i v momentech, kdy se snaží být lidovým a civilním…

Výše zmíněné záležitosti zarazí zvláště za okolností, že film měl vlastní dramaturgyni dialogů. To ještě navíc, kromě standardní dramaturgyně… Naopak, na adresu dramaturga hudebního musí zaznít pouze slova chvály!

K nejsilnějším pasážím filmu patří až formanovsky inscenované vyhlašování tomboly. Zde vše graduje a atmosféra obdobných akcí je vystižena naprosto dokonale. Režisérka Eva Toulová zde bravurně prozrazuje i své dokumentární zkušenosti.

Na rozdíl od předešlého patří mezi slabší momenty „Revizorů“ násilné začleňování sponzorů. Mladí lidé se nelogicky, a nikterak v souvislosti s dějem, baví o homosexuálech… To kvůli mediálnímu sponzorovi – konkrétnímu „čtyřprocentnímu“ časopisu. I jistá „studentská“ dopravní společnost je ve snímku představována nad míru únosnou. A totéž lze uvést i o oděvním prodejci. O kosmetickém salonu ani nemluvě.

TomešovouTomešovouJedna z mála sekvencí filmu, kde hlavní protagonista Petr Batěk také chodí

Ač se dialogy (i vnitřní monolog hlavního představitele) sebevíce snaží, nelze z nich vykřesat onu příslovečnou komediální lehkost. K situační komedii má scénář také ještě daleko. A celému filmu chybí výrazná pointa. Stává se jí poněkud šroubovaný happy end, působící spíše ve „výchovném“ stylu amerického televizního seriálu Beverly Hills 90210 .

Bude zajímavé, zda se v budoucnu postaví Eva Toulová po bok v úvodu zmíněných režisérů, hrajících ve svých filmech? Nebo se orientuje na tvorbu dokumentární či výtvarnou anebo psaní?

Foto: archiv filmu „JAK SE MOŘÍ REVIZOŘI“

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s oskarovým režisérem JIŘÍM MENZELEM

„Do Stardance bych šel rád, ale asi bych to nepřežil“

Snil jste o dráze úspěšného režiséra?

„Ne, nikdy.“

Nikdy Vás to ani nenapadlo?

„Ne. Měl jsem štěstí. Chtěl jsem být novinář, protože můj tatínek byl novinář, ale začal jsem číst noviny a přešlo mě to. Bylo to v 50tých letech. Zamiloval jsem se do divadla, ale nevzali mě na divadelní fakultu, tak jsem se rozhodl jít do televize. Na filmovou a televizní fakultu mě vzali a pan profesor Vávra ze mne udělal filmaře. Šlo to všechno „samospádem“, bez mé zásluhy.“

Četl jste v dětství a během dospívání knížky?

„Tatínek měl velkou knihovnu, od raného dětství jsem ji měl k dispozici, tak jsem četl Čechova, Stendhala, Čapky, prostě všechno. Knihovna obsahovala dobrou světovou literaturu.“

Tvořil jste si či vymýšlel vlastní příběhy?

„To ne, jen jsem je četl, bavilo mě to a něco jsem třeba četl i víckrát. Tenkrát nebyla televize, takže jsem ležel v knížkách.“

Co byste vzkázal dnešním dětem, které nečtou a tvrdí, že číst nepotřebují?

„Nečíst je hloupost. Čtení probouzí fantazii. Ale pokud děti číst nepotřebují…., je to jejich omezenost a jejich škoda. Bude jim v životě chybět představivost. Duševní svět je závislý hlavně na fantazii, pokud všechno přijímáte jen v obrázcích, tak se tím limitujete a ochuzujete svůj vnitřní svět.“

Je současná literatura či filmy podle Vás kvalitní nebo se jedná spíše o komerční záležitosti?

„Teď je těžké se v tom vyznat. Vychází spousta knížek, člověk si je kupuje a často netuší, co v nich je. Když tady byla cenzura, knížky se vydávaly velmi opatrně a člověk hned věděl, co stojí za přečtení a co je jen bolševická propaganda. Nebylo tolik knih, byl v tom lepší přehled. Když jdete do knihkupectví dnes, je mezi knihami spousta braku a není snadné si vybrat. I pro děti vychází velké množství nekvalitních knížek. Naše Andulka se zač&i acute;ná učit číst. Doma má hromady knížek, ale máloco z toho je opravdu dobré. Občas otevřu nějakou dětskou knížku a čtu takové nesmysly, až nabývám dojmu, že ji museli psát lidé buď opilí nebo cynici. Za mých dětských let dělali knížky pro děti skuteční umělci: např. Svolinský, F. Hrubín a J. Trnka, jejich příběhy byly psané pro děti a pro dětskou duši. Sám současnou prózu už moc nečtu. Možná je to i věkem.“

Měl jste rád knížky pana Bohumila Hrabala. Co se Vám na nich konkrétně líbilo?

„Bohumil Hrabal je neopakovatelný a jedinečný v tom, že v jeho příbězích se čtenář zároveň musí smát i plakat. Je v nich obsažen paradox života, který v sobě schovává i tragiku i směšnost. Cením si toho, jak to pan Hrabal dokázal dát dohromady.“

Jste nejuznávanější českou filmařskou osobností v zahraničí. Kde jste čerpal inspiraci pro filmy? Bylo to z Vašich zkušeností?

„Byl jsem zaměstnaný jako režisér na Barrandově a ve studiu mi nabízeli scénáře. Když jsem se na to cítil, tak jsem natočil film. Vlastní příběhy jsem nevymýšlel, všechny mé filmy byly vlastně na zakázku. Když už jsem věděl, co budu točit, tak jsem také věděl, jak to budu točit. S výjimkou počátku 70tých let jsem měl také volnost ve výběru scénářů i herců.“

Vybral jste si tedy příběhy, které byly Vašemu srdci blízké ?

„Ano. Když jsem se cítil, že bych na to stačil, tak jsem spolupracoval na scénáři a upravil jsem si ho pro potřeby filmu, ale jinak jsem do příběhu nezasahoval.“

Cítil jste se lépe v komediích či ve vážných tématech?

„Dělal jsem jenom komedie. Byl to můj závazek, řekl jsem si, že nebudu dělat nic vážného, protože mi většina vážných filmů připadá neupřímná.“

Vždyť život také není jen komedie…

„Vím, ale pro mě to bylo tak. Nerad se tvářím vážně. Nebaví mě to.“

Vložil jste nějaké vlastní příhody do filmu „Vesničko má středisková?“

„Na to se zeptejte Zdeňka Svěráka. Ten si nic nevymýšlí, všechno má velice dobře prožité. Tak, jako se herec musí vcítit do postavy, tak i spisovatel musí prožít v sobě to, co prožívají jeho hrdinové. To Zdeněk uměl.“

Jak byste definoval život filmového režiséra? Je radostný, záviděníhodný, je za trest… Jaké je být slavným režisérem?

„Myslím, že můj život byl jen souhrnem šťastných náhod. Potkal jsem řadu vynikajících lidí, a měl mnoho šťastných příležitostí. “

Porovnáme-li tři profese – filmový režisér, divadelní režisér a herec, co je Vašemu srdci nejbližší?

„Divadlo. Film je moje manželka a divadlo je moje milenka. Film jsem bral jako zaměstnání, snažil jsem se ho dělat, jak nejlépe jsem uměl, ale v divadle mne to víc baví.“

Za minulého režimu jste také pracoval v zahraničí. Byla Vám zakazovaná tvorba v Čechách?

„Mou tvorbu zakazovali po ruské invazi jen několik let. Měl jsem naštěstí v cizině dobré jméno a tak mne později začali pouštět do kapitalistického světa. Měl jsem štěstí. Už mojí první inscenaci v Činoherním klubu viděl ředitel basilejského divadla, který po Evropě hledal režiséry. Zhlédl v Praze spoustu představení dobrých režisérů, ale angažoval mě. A díky tomu jsem mohl pokračovat v mnoha evropských divadlech.“

Dovedete říct, v čem spočívalo to kouzlo, proč jste byl o tolik lepší než ostatní a vybrali Vás?

„Já nevím, jestli jsem lepší, ale mám rád divadlo a hlavně mám rád herce. Pro mne je divadlo jen text a herec. Podle mne režisér jen pomáhá sladit text s hercem, ale nemá být vidět. Nemám rád představení, ze kterých „čouhá režisér, jako dráty z deštníku.“ Jsem pyšný na to, že třeba v Praze na Vinohradech se mé představení hraje už 18 let. Je to dobrý text hraný dobrými herci. V divadle Bez zábradlí je snad pět inscenací, které jsou udělané tak, že jejich představení se hrají před vyprodaným divadlem už víc než deset let.

Vidíte v dnešní generaci někoho, kdo by Vám byl podobný? Nebo snad nějakého svého následovníka?

„Ne, to nejde. Mám rád „tu Hřebejkovu“ generaci a některé mladší režiséry, vážím si jich, ale spoustu jich také neznám. Je tu generační rozdíl. Není to tím, že bych k nim měl záporný vztah, jenom jsem vyrostl v jiných podmínkách než oni. Ale připouštím, že v něčem si můžeme rozumět.“

Znamenají pro Vás ocenění, které jste získal mnoho nebo Vám to je spíše jedno?

„Jedno to není, protože ocenění posiluje sebedůvěru, ale pravda je, že je to vždycky spíše věc náhody. Filmy se totiž nedají měřit. To není sportovní disciplína, kde rozhoduje, kdo doběhne rychleji, nebo kdo dohodí nejdál. Každý film vzniká v jiném prostředí, za jiné peníze, z jiného důvodu. Vím to, byl jsem v mnoha porotách na mnoha festivalech, a proto to dobře vím. Festivaly a jejich ceny jsou dobré k tomu, aby se o filmy probudil zájem. Dostanou cenu, ale druhý den o tom, kromě odměněných, už nikdo neví. Protože vzápětí je zase jiný festival a další filmy a jiné ceny. Jsem samozřejmě pyšný na ocenění, která jsem dostal, a jsem za ně rád, ale taky vím, že to je převážně věc náhody a štěstí. A toho jsem měl v životě dost.“

Také jste hodně cestoval. Která z cizích zemí se Vám líbila nejvíce?

„Praha. Mohl jsem po ruské okupaci emigrovat do Švýcarska nebo do Spojených států, ale v době, kdy odtud všichni utíkali, mi to přišlo hloupé. Jsem Čech, a to, kam patřím, to jsem pokládal za důležité. Dnes už to lidé tak necítí, ale mne vychovali rodiče a skauting.“

Kde berete energii na svou tvořivou práci?

„Jaká energie? Neznáte línějšího člověka, než jsem já. Jenom jsem měl štěstí, že jsem mohl dělat práci, která mně bavila a když jsem tu práci neměl, tak mne bavilo „flákání“. Mám krásný a pohodlný život, nemám žádné starosti.“

Nemáte splín, když nepracujete?

„Trochu mne mrzí, že mi nikdo práci nenabízí, ale jenom trochu, jsem líný. Pracoval jsem, když jsem dostal úkol a to bylo všechno. Když mně po okupaci komunisti zakazovali pracovat, vůbec mně tím neublížili. Naopak: žil jsem si jako na penzi. Neměl jsem rodinu, o kterou bych se musel starat. Jiní mí kolegové na tom byli hůř. A viděl jsem, že těch křivd a bolševických nespravedlností kolem mne je mnohem víc, než abych já sám měl právo se cítit jako ublížený.“

Věděl jste důvod, proč Vám zakazovali pracovat?

„Ten pravý důvod nebyl politický. Byla to jen vzpoura neschopných. Na Barrandově, ale i všude jinde, vlastně ve všech profesích, se ti, kteří by jinak neuspěli, chopili příležitosti a začali demonstrovat svůj souhlas s okupací. Začali kádrovat ty slušné, kteří neuměli ruskou okupaci snadno přijmout, aby se dostali na jejich místo. Postupně ale, jak se projevovala jejich neschopnost, a bolševický režim měknul, se někteří odsunutí mohli pomalu k práci vrátit.“

Žijete neobyčejný život. Jak relaxujete? Chodíte do přírody, sportujete?

„Takové ošklivé věci – sport, procházky. Relaxuju v posteli. Příroda mne nudí.“

Sportovat je zdravé.

„Zdravé? Za své zdraví vděčím tomu, že nesportuji. .“

Vy byste tedy opravdu nesportoval?

„Ne. Jsem zdravý díky tomu, že nesportuji.“

Ale do fitka se chodí proto, aby člověk byl zdravý…

„Mě to obtěžuje. Fitko k životu nepotřebuji.“

Co třeba plavání?

„V bazénu mi překážejí ostatní plavci.“

Uznáváte adrenalinové sporty, tedy neptám se, zda byste je sám dělal….

„Když někoho mrzí život, tak ať si je dělá.“

Relaxujete třeba při hudbě nebo tanci?

K hudbě mám pozitivní vztah, rád jsem tancoval polky, valčíky a takové věci. Mně se líbí to, co se mi líbilo a těžko si zvykám na nové styly, současný pop je pro mne jen rámus. Nerozumím tomu, něco se mi líbí a nevím proč, něco ne a také nevím proč. Mám rád balet.“

Chodíte do divadla na balet?

„Občas mě někdo donutí někam jít, ale já rád dřepím před televizorem. Satelitní program s vážnou hudbou, operou a baletem mám puštěný stále. Hudba inspiruje.“

Někdo říká, že nemá rád žádnou hudbu a nechce ji poslouchat. Co si o tom myslíte?

„Proč ne. Bylo by špatné, kdybychom byli všichni stejní.“

Šel byste soutěžit do Stardance?

„Asi bych to nepřežil. Kdybych dostal nabídku před pár lety, tak ano. Zkusil bych to, bavilo by mě to, bylo by to zase něco jiného. Ale vypadl bych v prvním kole. Byl jsem nadšený, když jsem viděl Vaška Vydru stepovat.“

Děkuji za rozhovor

Foto: Eva Smolíková, archiv České televize, archiv Jiří Menzel

Eva Smolíková

Martin Písařík zatančil pro dobrou věc

Emma Smetana pomáhá „Člověku v tísni“

24. května proběhl v Hudebním divadle Karlín poněkud neobvyklý program.

Moderátorka Emma Smetana uspořádala svůj nultý, tedy přesněji řečeno první, dobročinný bazar. Prodávalo se téměř cokoliv, oblečení, knížky, hračky a další majetky známých osobností jako je Jiří Menzel, Vojtěch Dyk, Tomáš Klus, Jan Hřebejk, Jiří Mádl, Markéta Fialová, Pavel Liška, Iva Pazderková, Adam Mišík, Lucie Borhyová, Marta Jandová, David Kraus, Matěj Ruppert a další.

Kromě doprovodného programu a autogramiády se návštěvníci také mohli zúčastnit dražby. Zlatým hřebem byl okamžik, kdy Martin Písařík osobně předváděl cyklistický dres, který dal do dražby. Proto, aby zvednul cenu dresu, byl ochoten i tančit. Předvedl na jevišti několik ladných otoček a natolik zaujal diváky, že Jirka Mádl si chtěl dres odnést i s Martinem. Tomáš Novotný, který návštěvníky provázel večerem, se zase snažil Emmě vnutit myšlenku, že by v dresu měla moderovat večerní zprávy. Nutno zmínit, že nejžádanějším suvenýrem byl dres Jaromíra Jágra, který Jaromír přijede šťastnému majiteli osobně podepsat.

Výtěžek bazaru podpoří „Nadaci Nova“ a „Člověka v tísni“, zároveň také pomůže obětem občanské války v Sýrii.