ENOLA na houpačce (dějin)

E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.

TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.

Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne, Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.

ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.

ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.

Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.

Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.

ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?

Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.

Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!

Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.

Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…

Ale to jen pouze spíše pro příště…

ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.

ENOLA

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Kostým: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Trailer: Petra Bučková
Produkce: Dagmar Bednáriková
Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout
Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha

Video: Petra Bučková

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadlo Ponec zahajuje podzimní sezonu

Podzimní sezonu zahájí inscenace Jany Vrány Black&White

Ponec  zahajuje 17. září od 20:00 hod. podzimní sezonu inscenací Jany Vrány Black&White, která tematizuje rozdílnost i jednotu ženského a mužského principu. Navazuje tak na linii silných společenských témat, v jejímž duchu se nesl letošní ročník festivalu TANEC PRAHA.

Tanečně-vizuální představení vzniklo v koprodukci s multižánrovým festivalem Prague Pride a ukazuje nejen, že mužský a ženský princip dřímá v každém z nás, ale především, že zdánlivě protikladné síly tvoří přes svou odlišnost jeden celek. „Klademe si za cíl popřít klamnou iluzi duality,“ vysvětluje Jana Vrána a dodává: „Jsme si totiž jistí, že bílá i černá jsou dvě naprosto rovnocenné barvy, podstatné pro náš život.“  Inscenace je tanečním sólem Jany Vrány, která se zde ukazuje v několika podobách. Autorem kostýmů a líčení je Renee Vidourková, hudbu složil na míru představení český DJ a producent hiphopové skupiny PSH Mike Trafik.

Podzimní sezona PONCE divákům nabídne další čtyři premiéry. „Jsem zvědavá na scénickou verzi expresivního sóla Jany Vrány na zahájení 17. sezony a stejně tak budeme s napětím očekávat dva zcela odlišné projekty VerTeDance, výsledky spolupráce DOT504 s Antonem Lachkym a také po delší odmlce nový tvůrčí projekt Petra Tyce,“ říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka. „Zároveň mě těší, že jsme propracovali nabídku pro děti a mladé diváky a rozšířili program o další nabídku veřejnosti, která si chce kouzlo současného tance prakticky zažít. Každá středa tak bude patřit tancechtivým divákům od seniorů přes děti různého věku po dospělé laiky i mírně pokročilé,“ doplňuje. 

Podzimní premiéry v PONCI – divadle pro tanec:

 

NE I 17. 9. I 20:00 Jana Vrána & Prague Pride: Black&White

 

PO I 23. 10. I 20:00 Petr Tyc: Tři jahody v řadě

 

PO I 30. 10. I 20:00  Petra Tejnorová / VerTeDance: Pojďme na tanec!

PÁ I 3. 11. I 20:00 DOT504 / Anton Lachky: Family’s Journey

Út I 28. 11. I 20:00 Veronika Knytlová /  VerTeDance: Void

 

 

Katka Kavalírová

Taneční magazín

Vizuální show – Resolution

Hned počátkem kalendářního roku Taneční magazín opravdu zaujala inscenace Jany Vrány „Resolution“ v produkci a na prknech pražské experimentální scény NoD, při klubu Roxy. Nasadila velmi vysoko laťku kvality pro další hodnocené inscenace.

Když jsem si ještě před představením Jany Vrány „Resolution“ pročítal některé kritiky a recenze renomovaných tanečních odborníků a publicistů, přišla mi jedna věc trochu prapodivná. A dlužno říci, že byla společným jmenovatelem veškerých již publikovaných materiálů. Uznávaní kritici tuto inscenaci nemohli jaksi „pevně uchopit“ (pozor, opravdu se nejedná o pochopení!). Až na místě – v divadelní pražské tanečně experimentální Mekce NoD, při pražském klubu ROXY – mi bylo vše jasné. Celá inscenace se totiž poměrně vymyká tradičním i moderním tanečním představením. Má výrazně výtvarný náboj. Hned v úvodu proto musím vyzdvihnout i nadmíru složitou práci producentky představení Kateřiny Vítkové z NoD.

 

Možná, že jsem i byl (oproti předešlým kritikům a recenzentům) poněkud ve výhodě. Nejen tím, že jsem „Resolution“ viděl později a představení bylo již víceméně usazenější a propracovanější. Navíc, zcela jistě bez premiérové nervozity. Ale především – ač to může znít na první dojem paradoxně – „zásluhou“ defektu divadelní techniky! K technickým komplikacím došlo, při mnou sledovaném lednovém uvedení v NoDu, přibližně ke konci první čtvrtiny představení. Celý úvod se tím pádem opakoval. A já měl tím jedinečnou a neopakovatelnou možnost celé nosné nástupní entrée vidět dvakrát.

Jana Vrána v kostce hlavní ideu „Resolution“ charakterizuje ve změně. Můžeme to chápat jako změnu pohledů, náhledu na život, stylů, přístupů i v širším smyslu slova jako určitý vývoj. Jedná se však i o změny žánrové, výrazové a v hlavní řadě technické. Ať již technicky tanečně, pohybově, ale zejména v práci s jinými technicko-výrazovými médii. To vše celé bezmála hodinové představení Jany Vrány beze zbytku naplňuje. Jak již jsem úvodem nastínil, jedná se o skutečně revoluční pojetí výrazu. Nejen ilustrativně doplňujícími prvky jsou v případě Jany Vrány a je jího týmu světelně obrazové efekty a filmové dotáčky. Zde bych proto na roveň hlavní interpretky přiřadil i autora interaktivní projekce a animace Pavla Karafiáta, režiséra působivé filmové dotáčky Pavla Raeva a animátorku Elišku Podzimkovou. Vedle nich si chválu zaslouží rovnež světelný „inženýr“ Radek Pytelka, DJ Alyaz v jehož kompetenci zněla veškerá doprovodná hudba a fotograf vizuálu Michal Hančovský. Jejich práce nejen dotvářela celkový vjem i dojem, ale v mnoha momentech pro hlavní interpretku i spoluvytvářela situace a děj!

Jana Vrána celý svůj autorský scénář podmiňuje autobiografickými zážitky. A musím uznat, že je to na jejím prožitku velmi cítit. Do celé inscenace se ponořuje až po krk. Ale místo jí zbývá i na sympatický a velmi potřebný nadhled.

I když vlastní asi pětiminutovou filmovou dotáčku s hlavní protagonistkou může někdo považovat pouze za povrchní efekt, já ji tak ale vůbec nehodnotím. Jana Vrána se dostává do jiných prostředí, evokuje tím svůj konkrétní životní boj. Přibližuje divákovi svůj vlastní subjektivní příběh. A v žádném případě se zde protentokrát určitě nejedná o to, aby si oddechla mezi jednotlivými fyzicky a choreograficky (a místy až akrobaticky) složitými tanečně výrazovými čísly.

Velmi hodnotím i záblesky mírného humoru, nadhled a sebeironii hlavní představitelky, scenáristky i režisérky Jany Vrány. Možná, že někomu bude připadat mírně lascívní její „falický“ tanec s mečem. Jinému možná bude vadit a připadat mu „polopatistické“ krákání vrány ihned v úvodní hudbě? Mně to však v žádném případě nevadilo. Tanec s mečem byl vypointován. A úvodní krákání beru i jako osobitou znělku Jany, když již nosí své ptačí jméno.

Vrátím se ještě i k onomu tanci s mečem. Byl připraven vskutku kosmopolitně. Maskou mohl připomínat tradiční japonské divadlo kabuki. Jinými částmi kostýmu zase náladu a styl českého Vláčilova filmu „Markéta Lazarová“. Nicméně, diváky právě v úvodu vtahoval do vnitřního i vnějšího světa Jany Vrány. Byl nositelem nálad, zvratů i pochyb. Dokumentoval pestrost života, možnost výběru. Prostě, vše bylo – ač za použití moderní techniky – autentické a velkou měrou oslovující.

Velmi vhodným – a patrně i shodou náhod souznějícím – doplňkem představení byla nesmírně zajímavá výtvarná výstava „Trikadelia“ Jaroslavy Kadlecové, Veroniky Vlkové, Jakuba Geltnera, Jana Gemrota, Davida Možného a Jana Šrámka. Prostřednictvím videa a dalších médií oslovovala diváka stejně intenzívně jako tancem a obdobnými výtvarnými prostředky Jana Vrána.

Závěrem zbývá i vyzdvihnout kvalitně (textově, graficky i tiskem na excelentním papíru) vytvořený divadelní program.

Suma, sumárum – představení „Resolution“ patří k průlomovým na taneční scéně. Zaslouží si velkou pozornost i obdiv. A klidně by se mohlo jmenovat REVOLUTION.

 

FOTO: produkce NoD

Michal Stein

Taneční magazín

Jana Vrána a její „Resolution“

Je republikovou šampiónkou v akrobatickém rock´n´rollu , byla na stáži v Barceloně, spolupracuje se šéfem činohry Národního divadla Danielem Špinarem, bratry Formanovými, ale i předními diskžokeji z nezávislé scény. S jejím představením „Resolution“ ji můžete následující pondělí 30. 1. spatřit na prknech nezávislé divadelní scény NoD….

Jana Vrána v pondělí 30. 1. na scéně NoD/Roxy

Rodačku z Jihlavy, tanečnici Janu Vránu, znáte z prken Národního divadla, ale rovněž z nezávislých scén. A právě na jedné z nich,  v experimentálním studiu NoD při pražském klubu Roxy, se následující pondělí – 30. ledna 2017 – představí se svou autorskou taneční performací „Resolution“.

Bývalá reprezentantka a mnohonásobná mistryně České republiky v akrobatickém ‚rokenrolu‘, umělkyně, která již během svých studií na Duncan Centre byla oceněna v prestižní mezinárodní soutěží „Nová Evropa“, se zde představí ve vlastní režii a o hudební složku se postará DJ ALYAZ.

Pro zvídavější čtenáře je nabíledni uveřejnit, že Jana Vrána, je mimo tance a divadla jako takového, také oblíbenou modelkou předních českých tvůrců šperků.

Představení v již tradičním divadelním stánku NoD při klubu ROXY v pražské Dlouhé ulici číslo 33 na Starém Městě začíná ve 20.00. Komu konkrétně toto nejbližší představení 30. ledna termínově nevyhovuje, může Janu Vránu v NoD s „Resolution“ shlédnout o měsíc později, tentokrát v neděli 26. února již od 18. hodiny.

 

FOTO: NoD

Taneční magazín