Rozhovor se zpěvákem, hercem a spisovatelem Jiřím Štědroněm

„Tanec obdivuji, ale ze mě tanečník nikdy nebude“

Jako zpěvák nazpíval spoustu písní. Psali pro něj renomovaní autoři. Vystupoval v televizních pořadech. Po revoluci si vyzkoušel podnikání. Posledních dvacet let hraje Jiří Štědroň v divadle Semafor, kde mu Jiří Suchý napsal mnoho nádherných rolí. Věnuje se také psaní knih a je velkým milovníkem tenisu.

Pocházíte z Vyškova z rodiny právničky a hudebníka. Rodiče se ale, jak jste v jednom rozhovoru řekl, rozvedli a Vy jste zůstal s maminkou a díky dědečkovi a babičce jste prožil krásné dětství. Jaký jste byl kluk? Co Vás bavilo? Již tehdy jste chtěl k divadlu?

„Co je skutečné divadlo jsem, bavíme-li se, řekněme o první polovině padesátých let minulého století, sotva tušil. Ve Vyškově byly sice dva velmi aktivní ochotnické spolky, ale mě, myslím, stejně spíš lákal sport. Konkrétně ligový vyškovský basket a s ničím neporovnatelná atmosféra lehké atletiky. Tam všude byli lidé, kterým jsem se chtěl podobat a tetelil jsem se nadšením, když jsem postupně mezi ně začínal patřit. Připomínám: nebyla televize, nebo teprve velmi omezeně, své první hvězdy, Cortéze, Veselou, Broma, jsem znal jen z rádia a z těch pár desek, co vlastnil spolužák Drmola. Dlouho jsem ani nevěděl, jak vypadají. Pravda, podle tváře jsem znal několik herců z kina.  Ale ty jsem tehdy snad ani nepovažoval za skutečné…“

I když byla Vaše maminka proti divadlu, geny a vliv tatínka se prosadily. Již na gymnáziu jste spolu se spolužákem Borisem Hybnerem založili kapelu. Pak Vás ale okouzlilo herectví, které jste vystudoval na JAMU a k tomu zpěv u profesora Bernarda Kočaře. Již coby student jste vystupoval v avantgardním divadle poezie X 62. První angažmá jste měl v divadle Večerní Brno, pak jste byl v pražském Apollu. Jak vzpomínáte na své začátky?

„Škola je pro mladého kumštýře hodně důležitá. Ale, budu kacíř, ani ne kvůli nějakým dovednostem nebo dokonce vědomostem. Spíš pro pocit příslušnosti k určité generaci. Divadelní i hudebnické. Tu v dobrém i zlém následně potkáváte celý život. Ale, pravda, zahrál jsem si tam Shakespeara, Karvaše, Nezvala, Plata, Klicperu, zarecitoval jsem si Máchu a Erbena, a pod zkušeným vedením. Spousta se toho děla ovšem i okolo. Na Ixku, kde jsme se sešli třeba s Láďou Frejem, Milanem Uhdem, nebo s Petrem Skoumalem, stálo nadšené, převážně mladé publikum fronty. Začínal jsem ale taky zpívat s Bromem a natočil jsem první snímky v rozhlase. Prvního srpna šedesát jedna jsem měl příležitost být jedním z těch, kteří poprvé vysílali televizi z Brna. Byl tam tehdy třeba taky Pepa Somr, nebo Fred Strejček, kteří mi to můžou dosvědčit. Hmatatelný důkaz totiž neexistuje, tehdy se netočilo. Vlastně točilo, technikou zvanou TRC, filmovalo se z monitoru při vysílání, ale kde je tomu materiálu konec…

Na JAMU jsem měl konečně možnost na vlastní oči vidět třeba milovanou paní Kunderovou. Nebo Vlastu Fialovou. Ale okouzlení muselo jít stranou. Začínal jsem zvolna chápat, že za vším tím vzrušujícím pozlátkem a popularitou je poměrně dost usilovné práce. Práce zábavné, ale vyčerpávající. A na druhé straně, že když ta práce není, je zle. Trápíte se, nespíte, přemýšlíte jak se k nějaké práci dostat. A nikde není psáno, že se vám to podaří. V těch dobách jsem měl víc štěstí než rozumu. Dopustil jsem se i řady chyb, to už dneska vím, ale moje snaha, zaplať pánbůh, pořád někam směřovala. Nikdy, tak říkajíc, nespadl řemen. A měl jsem štěstí na spolupracovníky. U Broma byla Helenka Blehárová, Jirka Vašíček, později v Apollu Gott, Hála, Filipovská, Přenosilová, Spálený, Štaidlové, u Zahradníka Zagorová a Sodoma, u Hybše Drobný, pak u Vlacha, potažmo v Karlíně Chladil, paní Simonová, Felix Holzmann, Štercl. Milan Chladil byl, okolnosti se tak vyvinuly, jakýmsi mým guru. Sjezdili jsme kdejakou štaci u nás a byli jsme spolu i na ruském turné. Dlouhé zájezdy dovedou řádně prověřit vztahy. Ten náš vydržel. Měl jsem později smutnou čest, promluvit Milanovi na pohřbu. Nezapomenu na to.“

V roce 1967 jste se objevil v epizodní roli seriálu Píseň pro Rudolfa III. Pak přišel princ Mojmír v TV pohádce Popelka a o roli jste řekl, že je to prokletí a požehnání zároveň. Roli tatínka Vám hrál Ladislav Pešek a krásnou Popelkou byla Eva Hrušková. Vystupoval jste v řadě TV pořadů a v poslední době jste se objevil také v seriálech ORZ nebo Modrý kód. Také jste načetl řadu audioknih. Jak jste se k tomu dostal? 

„Popelka, to je v mém životopise, ať se na to dívám odkudkoli, docela podstatná položka. A tak to původně vůbec nevypadalo. Byla to prostě jen jedna z aktivit, kterých jsem tehdy měl dost a dost. A výsledek? Většina lidí vůbec netuší, že jsem dělal taky něco jiného… Je až přízračné, jak se mi to bohulibé pohádkové téma vine celým životem. Svou první jevištní Popelku, jsem potkal už někdy v osmé třídě. Jmenovala se Markéta Zinnerová, maličká miloučká pihovatá spolužákyně, říkali jsme jí Keta. Později se z ní stala slavná spisovatelka. Hrál jsem v nějaké variantě Popelky mnohokrát, u ochotníků i na profesionálních jevištích. A ještě dnes mě ta pracovitá, hodná a poctivá špindírka s mrňavou nožičkou tak docela nemíjí. Figuruju v jednom muzikálu v divadle Hybernia, jako představitel fiktivní říše nazvané Popelkov. Prince už pochopitelně převzal mladší kolega, hraju krále. Ale Popelka to pořád je.

Natáčení černobílé Popelky bylo příležitostí k setkání nejen s okouzlující a nepolíbenou Evičkou, ale i s velikány, kteří už mezi námi většinou nejsou a na které vzpomínám s úctou a pohnutím. Chovali se ke mně příkladně vstřícně, teprve dnes vidím, že to tak nemusí být vždycky. Skvělí byli nejen už jmenovaný pan Pešek, ale i paní Medřická, Merunková, Hlaváčová nebo pánové Prachař, Beneš a Tříska. A nálada ve štábu? Ani ta nebyla běžná. Prostě pohádka!

Práce v televizi vzato obecně mě vždycky bavila. S kamerou jsem se, myslím, docela kamarádil, uměli jsme si navzájem vyhovět. Nejsem dobrý archivář, koneckonců, bylo toho relativně hodně, zkrátka doma skoro nic z toho, co jsem natočil, nemám a paměť už taky není neomylná, takže když zahlédnu – většinou náhodou, nebo mě někdo upozorní – něco třeba na ČT3, bývám celkem příjemně překvapený. Rozčarovaný bývám snad jen z toho, jak to všecko rychle uteklo…

Audioknihy, to je záležitost jiná. A od mé běžné činnosti vlastně i dost odlehlá. Nahrávky vznikaly až v průběhu zhruba posledních deseti patnácti let. Natočil jsem je pro jedno malé vydavatelství a měly snad původně sloužit jako jakýsi edukativní materiál. Prý po dohodě s kýmsi z ministerstva kultury. Obávám se, že jak to doopravdy bylo, už vědí jen bozi a úctyhodné stěny Nostického paláce. Ministři a jejich rádci přicházejí a odcházejí. Projekt nicméně vycházel z dramaturgie, jakou na první pohled nelze nic pokazit. Mapoval klasickou českou literaturu, od Nerudy, přes Čecha, Němcovou a Jiráska, až k Haškovi a Čapkovi. Desítky a desítky hodin čistého času četby v nejprve, bez přehánění otřesných (pan vydavatel, jinak můj nejlepší přítel, promine), teprve postupně se zlidšťujících podmínkách provizorního studia. Ale práce nádherná, poznal jsem zblízka a jaksi zevnitř a zevrubně obdivuhodná díla, která jsem si už skoro nepamatoval a výsledek snad je i obstojný a ne úplně zbytečný.“

  1. a 80. léta jste působil jako zpěvák a zpíval jste s orchestry Gustava Broma, Josefa Vobruby, Karla Vlacha nebo Karla Hybše. Nazpíval řadu písní – jako např. Belinda, Hledám tě dál, Butterfly… Za píseň Oheň a píšťala jste obdržel Děčínskou kotvu. Jak na plodnou pěveckou dobu vzpomínáte a co rád posloucháte v soukromí?

„Nikdy jsem to nepočítal, ale těch písniček, které jsem natočil, byla opravdu dlouhatánská řada. Začalo to někdy v devětapadesátém Kainarovými Hvězdami nad Brnem a pokračuje to vlastně dodnes. Některé z těch písní jsem měl a mám moc rád, jiné méně. Některé měly celkem výrazný úspěch, desky s nimi šly na odbyt, jiné, jak už to chodí, zapadly. Ale psali je pro mě povýtce renomovaní autoři. Slova hlavně jeden čas můj skoro dvorní textař Vláďa Poštulka, ale i Rytíř, Borovec, Fišer, Štaidl, Krečmar, Vrba, Fikejzová, kromě Suchého prostě celá tehdejší špička. Dokonce mám i cosi od Kopty. Tedy od Pavla. Od jeho syna Václava zatím nic, přestože jsme, myslím, dobří kamarádi. Třeba to ještě přijde. S muzikou to moje generace měla složitější, dělali jsme hodně převzatých cizích hitů, to bylo jakýmsi nechvalným zvykem, ale musím hrdě říci, že jsem patřil k těm nemnohým, kteří měli i hodně velké procento původního repertoáru. Třeba písně, které mi napsali Jindra Brabec nebo Zdeněk Barták, ale i mnozí další. Teprve na stará kolena jsem v sobě objevil autora. Tedy skladatele. Texty jsem příležitostně psal odjakživa. Vzniklo to následovně. V roce 2002 na jaře jsem úspěšně hostoval v Semaforu a bylo mi nabídnuto angažmá. Na podzim jsem měl nastoupit. Už někdy od března mě začalo znepokojovat, jak se později ukázalo, zcela zbytečně, že tam třeba nebudu mít co hrát. I sednul jsem a napsal divadelní hru. A protože Semafor je divadlo hudební, opatřil jsem ji písněmi. A protože Suchý si muziku píše sám, šel jsem do toho po jeho vzoru taky. Hra se jmenovala Ten čtvrtek platí a na prkna Semaforu se skutečně dostala, byť zdaleka ne hned. Až někdy po pěti šesti letech, kdy Jirka s Jitkou na čas přesídlili do Národního a vznikla příležitost zapsat se do historie a vecpat na jeviště Semaforu pro změnu něco jiného než Suchého text. Mezitím, jelikož se mi ta činnost zalíbila, jsem ovšem psal dál a vznikly tak další hry. A tedy i další písně. Nic by se nedělo, kdyby si jich nepovšiml kamarád a dlouhá léta můj hudební souputník Pavel Socha a nerozhodl se je zaranžovat (mimochodem moc hezky a pro ty moje výplody až, řekl bych, lichotivě) a vydat je jako album s názvem Jsem jen herec. Toho cédéčka si moc považuju, ačkoli se o něm zas tak moc neví. Odborná kritika sice reagovala pozitivně, mnohdy až nadšeně, ale když jsme je nabízeli rádiím, převládal názor, když to zjednoduším, že prý lidi chtějí ty moje staré pecky. Co nadělám…

Jakou muziku poslouchám v soukromí? Moc toho není. Pořád se něco musím učit, do staré hlavy už to nijak dobře neleze a není tedy čas na nějaký relax a odpočinkový poslech. Ale když už, tak mám rád evergreeny. Třeba Sinatru, Louise Primu, a tak. Současnou muziku, přiznávám ke své hanbě, takřka neznám.“

Celá 90. léta jste se věnoval podnikání a v roce 2000 jste se na jeviště vrátil, když Vám Váš bývalý spolužák Ladislav Županič nabídl roli Cassela v muzikálu Viktor/Viktorie v Hudebním divadle v Karlíně. Co Vám podnikání dalo?    

„S mým podnikáním to nebyla žádná sláva. Ale mám aspoň čisté svědomí, že jsem to zkusil. V devadesátých letech to byla pro mou generaci velká výzva. Šla do toho řada mých kolegů, jen málokdo z toho vyvázl bez šrámů. Ale poznal jsem nová prostředí, zajímavé lidi, povahu bližních obnaženou leckdy až na dřeň. Nebyl to vždycky nejhezčí pohled, ale nelituju, bylo to inspirativní.“

Od roku 2002 hrajete v Semaforu, kde jste se již v 60. letech zúčastnil konkurzu na hru Dobře placená procházka, ale neuspěl. A o účinkování v Semaforu jste jednou řekl, že je to splnění Vašeho snu. O své divadelní kariéře jste v jednom rozhovoru řekl, že je  to krásný podzim života, o kterém jste, ani nesnil. V čem Vás mohou diváci vidět?   

„Semafor, to je asi to nejvýznamnější, kolem čeho se poslední dobou pohybuji. Za dvacet let jsem se tam objevil v nějakých čtyřiceti premiérách, přesně spočítané to bohužel zase nemám. Jiří Suchý mi napsal spoustu nádherných rolí, převážně padouchy a všelijaké komické pitomce, kteří se v repertoáru každého divadla nevyhnutelně vyskytnou a někdo je zkrátka musí hrát. A budiž řečeno, hrají se určitě líp a snáz a vycházejí efektněji, než nějací princové. Momentálně se vyskytuji v šesti nebo sedmi uváděných hrách. Koncem února má premiéru Nižní Novgorod, na Semafor až grandiózní renovace staršího textu. Těšíme se velmi. Snad covid dovolí…

V Semaforu jsem skutečně dělal konkurz do Dobře placené procházky, už někdy v roce 1964. Nebyl jsem úspěšný a teprve po létech se mi ze Suchého povedlo vytáhnout, proč mě tehdy nevzali. Prý jsem byl moc sladký! No, tak to už dneska opravdu nehrozí.“

Zpíváte, hrajete, píšete. Jste autorem řady písňových textů, napsal jste divadelní hry a několik knih. Jednou jste řekl: „Píšu o tom, co znám, příběhy ze zákulisí, divadelního, muzikantského, ale i sportovního a módního. Jednou dokonce i kuchařského. Ale všechno jsou to ryzí a nefalšované fikce …“ Poslední kniha Když zpívat, tak vesele, vyšla v roce 2021. Co Vás přivedlo k psaní knih, a připravujete další knihu?

„Píšu beletrii a dost často se mi mé zkušenosti hodí. Ty knížky, dnes jich mám na kontě už deset, vlastně mají původ taky v mém výše zmíněném semaforském zajišťování se. První povídky, které mi vyšly, jsou moje hry, přepsané do prózy. Teprve, když měly jakýs takýs ohlas, začal jsem vymýšlet další. V šuplíku už mám novou prózu, s pracovním názvem, který se mi ještě nechce zveřejnit, ale o té zatím neví ani můj vydavatel.“

Ví se o Vás, že máte rád sport, zvláště tenis. Baví Vás  tanec?

„Neumím tanec, nebaví mě, ale od mistrů jej obdivuju odjakživa. Moje idoly byli Kůra, Malcev, Blažek, Skálová, Drotnerová a další. S paní Drotnerovou jsem se dokonce osobně znal a jsem na to pyšný. Na škole, na vojně v Armádním uměleckém souboru a pochopitelně v divadelní praxi jsem zblízka poznal spoustu tanečníků, vesměs bezvadných, pracovitých a talentovaných lidí. Ve dvou semaforských představeních sdílím šatnu s Vlastíkem Harapesem. Jsem mnoho let jeho fanoušek a nejradši bych mu chodil pro pivo, ale to on nepije. Já sám, když je nejhůř, taky nějaký ten krok udělám, to se u divadla musí. Ale tanečník už ze mne nebude. Sorry.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Volné chvíle? Zaplať bůh jich zas tak moc není. Od dětství se pokouším hrát tenis. S pauzou od deseti do třiceti, protože snaživí pokrokáři začátkem padesátých let u nás, v kraji Klementa Gottwalda, zrušili kurty. Tenis byl na ně příliš buržoazní. Nechal jsem si letos těsně po Novém roce opravit koleno, tak snad budu zase moci trávit čas na svých oblíbených kurtech aktivně. Poslední dobou jsem tam převážně jen trapně posedával.“

Jiří Štědroň:

Narodil se 23. 5. 1942 ve Vyškově. Otec Jan Štědroň (1907 – 1981) byl houslista a pedagog, strýc Bohumír Štědroň (1905 – 1982) muzikolog, pedagog, pianista, hudební historik, strýc Vladimír Štědroň (1900 – 1982) hudební skladatel. Hudbě se věnuje také bratranec Miloš Štědroň (1942), který je skladatel, hudební vědec a pedagog.

Vystudoval herectví na JAMU. Hraje v Semaforu a Ypsilonce. S druhou manželkou Miladou bydlí v pražských Strašnicích.

Foto: Irena Zlámalová a Antonín Lavrenčík

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Půjdeš mi za svědka?

Komedie o neuvěřitelných vztazích mezi lidmi

Nová komedie o mnohdy neuvěřitelných vztazích mezi lidmi.

 Mam pozve na svoji svatbu s Lili, se kterou již 12 let chodí, za svědka svého nejlepšího přítele Toma, kterého několik let neviděl, protože mu Lili zakázala se s ním stýkat, a to proto, že kdysi opustil jejich kamarádku. Tom přijde a s ním i jeho nová mladá přítelkyně Jasmine. A nestačíme se divit…

 O humorné scény není nouze. Ale tato komedie vás nutí i k zamyšlení nad tím, jak si osud s námi někdy pohrává. Děj nás v závěru dovede k velice zajímavému překvapení.

„Na této hře se mi líbí, že to, co se děje na jevišti, se může stát v životě. Divák bude muset trochu zapátrat a spolu s námi rozmotávat děj, ale konec to má krásný.“, uvedla Daniela Šinkorová, která nad nabídkou role neváhala ani  vteřinu.

Na pódiu v komedii autora Jeana-Luc Lemoineho a v české režii Jaromíra Janečka, který stojí i za překladem, uvidíme Karla Zimu, Danielu Šinkorovou, Jarmila Škvrnu a Yannu. „S Jarmilem Škvrnou a Karlem Zimou jsem ještě nikdy nehrála a miluji naši Janičku. Všichni čtyři jsme stále na jevišti, bude to náročné.“, prohlásila Daniela Šinkorová před premiérou.

Premiéra, která se konala 1. března 2022, přilákala mezi diváky například i herečku Hanu Čížkovou, maminku, na divadelních prknech debutující, Yanny. Dále se přišli podívat Petr Jančařík s manželkou, Petr Rezek, Vlastimil Harapes, ad.

Podařilo se všem nastudovat laskavou komedii, kterou divák v současné době určitě ocení. Každý si rád sedne, přestane myslet na starosti všedního dne, a baví se nad příběhy ze života druhých. Možná se někteří v komedii i poznají.

Již dnes se divadelní představení rozjíždí po celé republice. Možná zavítá i do Vašeho města. Pokud ano, běžte se podívat a pobavit.

Jean-Luc Lemoine

Francouzský scénárista, humorista, herec, dramatik, který se narodil 6. března 1970. V roce 1998, kdy měl za sebou již úspěšnou divadelní i televizní kariéru, se rozhodl stát scénáristou. A tak vzniká Stand´Up Comedy on Paris Premiére. Je také autorem další známé a úspěšné divadelní hry Láska párečky.

Text a foto: Petr Mráček

pro Taneční magazín

Mim Session

Divadlo BRAVO! vzdá čest velikánovi české pantomimy Borisi Hybnerovi

Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session

Český mim a herec Boris Hybner byl v 80. letech neodmyslitelně spjatý s Branickým divadlem. Pořádal zde Mim Session, divácky oblíbené komponované večery, během kterých oslovení umělci vystupovali na zadané téma. V letošním roce by Boris Hybner oslavil osmdesátiny. Dcera umělce Vanda Hybnerová a český mim a performer Radim Vizváry toto výroční připomenou návratem legendární Mim Session na pódium divadla v Braníku, které dnes funguje pod novým vedením s názvem Divadlo BRAVO!. Jedinečné představení se odehraje 10. 12. od 19 hodin. Vstupenky jsou již nyní k dostání na GoOut.

Boris Hybner byl neodmyslitelnou součástí Mim Session. Bystře a pohotově uváděl častokrát první projevy mladých amatérů s notnou dávkou pochopení a komentoval pel-mel výstupů bez ohledu na styl, ve kterém nováčci vystupovali. „Pořádat Mim Session bez táty by nebylo ono, proto jsme se rozhodli udělat z jeho osobnosti téma celého večera,” vysvětluje dcera slavného mima a herečka Vanda Hybnerová.

Na jevišti Divadla BRAVO! vystoupí tři generace umělců. „Na pódiu zahrají mimové, klauni, herci a performeři, kteří byli jeho žáci a kolegové, anebo ti, kteří s ním úzce spolupracovali. Na konci večera proběhne krátká projekce s vybranými ukázkami z Hybnerovy tvorby,” popisuje Radim Vizváry.

Dárkem pro Borise bude improvizace známé etudy „kabát”, kterou proslavil jeho kamarád a kolega Slava Polunin v oblíbeném představení Snow Show, a kterou Hybner často používal jako inspiraci při výchově svých žáků.

Pro tátu bylo důležité, aby pantomima jako obor nezmizela. Svět beze slov někdy řekne víc než slova, která v poslední době často ztrácejí smysl. To, co táta okoukal a co se naučil od geniálních Mistrů němé grotesky a slavných mimů, jsem od něho okoukala já a principy pantomimy, grotesky a komedie využívám ve své tvorbě,” popisuje Vanda Hybnerová.

Účinkující: Anna Polívková, Adéla Stodolová Laštovková, Vojta Švejda, Števo Capko, Vojta Svoboda, Jiří Reidinger & Sylvie Krobová, Martin Sochor, Antonie Rašilovová, Dáša Zázvůrková, Losers Cirque Company a další

Slavnostní večer Mim Session aneb Pocta Borisi Hybnerovi proběhne 10. 12. 2021 od 19.00.

Současným provozovatelem divadla v Braníku je spolek United Arts & Co. z.s., který je zároveň provozovatelem divadelní skupiny Losers Cirque Company. Ta dosud svou domovskou scénu neměla. Spolek vyhrál řádné výběrové řízení na nového nájemce Branického divadla a předání od zástupců městské části proběhlo 13. září 2020. Slavnostní znovuotevření bylo přístupné široké veřejnosti a zúčastnilo se ho asi 400 lidí. Na programu byla veřejná debata o směřování divadla se zástupci Prahy 4, zakladateli Losers a firmou A69 – Architekti. První řádná divadelní sezóna odstartovala v září 2021.

Losers Cirque Company prkna své domácí scény sdílí s hvězdným českým mimem Radimem Vizvárym, současným Uměleckým šéfem Laterny magiky a držitelem prestižní Ceny Thálie. Ten se skupinou spolupracuje již řadu let. Společně s akrobaty ho můžete vidět například v akrobaticko-pantomimickém představení HEROES nebo v představení pro děti MiMJOVÉ.

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Pátý ročník Palm Off Festu

Mezinárodní setkání divadel střední Evropy

Mezinárodní setkání divadel střední Evropy  proběhne od 5. října do 30. října 2021 v Divadle pod Palmovkou. Podtitulem jubilejního pátého ročníku se stalo motto [untitled yet, vol.2]. Divadelní část festivalu zahájí litevský soubor Operomanija s inscenací Alfa v režii oceňované divadelní režisérky a vizuální umělkyně Dr. GoraParasit. Součástí programu bude také premiéra filmu Vidět Salisbury, přehlídka nejzajímavějších filmových dokumentů a diskuze s tvůrci. 

Palm Off Fest již popáté představí veřejnosti nejvýznamnější divadelní tvůrce a inscenace ze zemí středoevropského prostoru. „Vzhledem k omezením spojeným s pandemickou krizí jsme byli nuceni loňský ročník festivalu zrušit, avšak s příslibem, že inscenace přivezeme o rok později. Podtitul letošního ročníku [untitled yet, vol.2] odkazuje jak k neočekávaným událostem loňského roku a s nimi spojeným procesem změn, tak k samotnému procesu vzniku divadelní inscenace, kdy až do posledního momentu zkoušení může být dílo neuzavřené i nepojmenované,“ vysvětluje dramaturg festivalu Jan Jiřík.

Festival zahájí 5. října světová premiéra filmu Vidět Salisbury, který vznikl s týmem a herci Divadla pod Palmovkou v režii Michala Langa. Filmová verze satirické hry současného ruského autora, liberálního publicisty, scénáristy a populárního rozhlasového a televizního moderátora Viktora Šenderoviče mrazivě vtipným způsobem reaguje na pokus dvou agentů ruské tajné služby otrávit Skripalovy v britské Salisbury. Na slavnostní premiéře bude přítomný autor.

Hlavní divadelní část pátého ročníku Palm Off Festu otevře v pátek 15. října litevská Operomanija, experimentální soubor věnující se nové opeře. V Praze uvede inscenaci Alfa v režii oceňované divadelní režisérky a vizuální umělkyně tvořící pod uměleckým pseudonymem Dr. GoraParasit. Inscenace Alfa je inspirovaná příběhem Isabelly Garcíi Lorcy, jež se po dlouholeté emigraci vrací do Španělska, aby odhalila tajemný osud svého bratra, slavného básníka a dramatika Federica Garcíi Lorcy. Okolnosti jeho smrti však zůstávají nejasné a pravda je mnohem složitější, než by se mohlo zdát.

Večer 21. října bude patřit inscenaci Zlatý drak. Tragikomedie z thajsko-čínské-vietnamské restaurace a kruté road movie vytrženého zubu. Jedna z nejúspěšnějších Schimmelpfennigových her pozoruje vztahy uvnitř i vně restaurace z různých perspektiv. V režii oceňované Catincy Drăgănescu, jedné z nejvýraznějších režisérek na současné rumunské scéně, se stává fantaskním snem i nepříjemnou noční můrou z periferie naší společnosti.

V úterý 19. října bude na hlavní scéně uvedena autorská inscenace Tomáše Dianišky 294 statečných. Doku-fikční hra podle skutečné události o zákulisí největšího hrdinského činu našich dějin. V úterý 26. října se na libeňské scéně představí prešovské Divadlo Alexandra Duchnoviča s inscenací Pískoviště polského dramatika Michała Walczaka. Festival uzavře 29. a 30. října Antikvariát v podání Občanského sdružení Pravda a láska. Základem inscenace je historie známého bratislavského antikvariátu Steiner – a zejména pak události odehrávající se na počátku 40. let 20. století, tedy během existence Slovenského státu.

„Opět představíme výjimečné středoevropské soubory a tvůrce, jejichž tvorba je českému publiku těžko dostupná a proto často neznámá. Důležitou součástí festivalu je také dialog – po každém představení budou opět zařazeny diskuze diváků s režiséry, herci a dramaturgy,“ dodává ředitel festivalu a Divadla pod Palmovkou Michal Lang.

Součástí doprovodného programu budou diskuze s tvůrci po skončení každého představení a přehlídka dokumentárních filmu ve spolupráci s Institutem dokumentárního filmu.

Úterý 5. 10. 2021

19:00 Velká scéna Divadla pod Palmovkou

SLAVNOSTNÍ PREMIÉRA FILMU 

VIDĚT SALISBURY

Podle divadelní hry Viktora Šenderoviče

Režie: Michal Lang

Divadlo pod Palmovkou (Praha, Česká republika)

Po skončení projekce diskuze s tvůrci

Pátek 15. 10. 2021

18:30 Velká scéna Divadla pod Palmovkou

SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ 5. ROČNÍKU FESTIVALU PALM OFF FEST 2021

ALFA

Režie, výprava, grafický design Dr. GoraParasit

Operomanija (Vilnius, Litva)

Po skončení představení diskuze s tvůrci

Úterý 19. 10. 2021

19:00 Velká scéna Divadla pod Palmovkou

TOMÁŠ DIANIŠKA: 294 STATEČNÝCH

Režie Tomáš Dianiška

Divadlo pod Palmovkou (Praha, Česká republika)

anglické titulky

Po skončení představení diskuze s tvůrci

Čtvrtek 21. 10. 2021

19:00 Velká scéna Divadla pod Palmovkou

ROLAND SCHIMMELPFENNIG: ZLATÝ DRAK

Režie Catinca Drăgănescu

Teatrul Andrei Mureșanu (Sfântu Gheorghe, Rumunsko)

české titulky

Po skončení představení diskuze s tvůrci

Úterý 26. 10. 2021

19:00 Za oponou Velké scény Divadla pod Palmovkou

MICHAŁ WALCZAK: PÍSKOVIŠTĚ

Režie Braňo Mazúch

Divadlo Alexandra Duchnoviča (Prešov, Slovensko)

Po skončení představení diskuze s tvůrci

Pátek 29. 10. 2021 a sobota 30. 10. 2021 

19:30 Studio PALM OFF Divadla pod Palmovkou

L’UBA LESNÁ: ANTIKVARIÁT

Režie Viera Dubačová

Občanské sdružení Pravda a láska (Bratislava, Slovensko)

Po skončení představení diskuze s tvůrci

Doprovodný filmový program ve spolupráci s Institutem dokumentárního filmu:

Nová šichta, Jindřich Andrš

Slepice, virus a My, Filip Remunda

Osobní život díry, Ondřej Vavrečka

Vlci na hranicích, Martin Páv

Žal žen, Andrea Culková

Zákon lásky, Barbora Chalupová

Pořadatelem festivalu je Divadlo pod Palmovkou.

Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.

 

Vstupenky na www.palmofffest.cz.

Ceny vstupenek 280,- až 350,- Kč

Pro studenty a seniory 40% sleva.

Prodej vstupenek online a na pokladně Divadla pod Palmovkou (Zenklova 34)

PALM OFF FEST 2021

[untitled yet, vol.2]

  1. 10. – 30. 10. 2021

www.palmofffest.cz

 

Eliška Míkovcová

pro Taneční magazín