Rozhovor se zpěvákem, hercem a spisovatelem Jiřím Štědroněm

„Tanec obdivuji, ale ze mě tanečník nikdy nebude“

Jako zpěvák nazpíval spoustu písní. Psali pro něj renomovaní autoři. Vystupoval v televizních pořadech. Po revoluci si vyzkoušel podnikání. Posledních dvacet let hraje Jiří Štědroň v divadle Semafor, kde mu Jiří Suchý napsal mnoho nádherných rolí. Věnuje se také psaní knih a je velkým milovníkem tenisu.

Pocházíte z Vyškova z rodiny právničky a hudebníka. Rodiče se ale, jak jste v jednom rozhovoru řekl, rozvedli a Vy jste zůstal s maminkou a díky dědečkovi a babičce jste prožil krásné dětství. Jaký jste byl kluk? Co Vás bavilo? Již tehdy jste chtěl k divadlu?

„Co je skutečné divadlo jsem, bavíme-li se, řekněme o první polovině padesátých let minulého století, sotva tušil. Ve Vyškově byly sice dva velmi aktivní ochotnické spolky, ale mě, myslím, stejně spíš lákal sport. Konkrétně ligový vyškovský basket a s ničím neporovnatelná atmosféra lehké atletiky. Tam všude byli lidé, kterým jsem se chtěl podobat a tetelil jsem se nadšením, když jsem postupně mezi ně začínal patřit. Připomínám: nebyla televize, nebo teprve velmi omezeně, své první hvězdy, Cortéze, Veselou, Broma, jsem znal jen z rádia a z těch pár desek, co vlastnil spolužák Drmola. Dlouho jsem ani nevěděl, jak vypadají. Pravda, podle tváře jsem znal několik herců z kina.  Ale ty jsem tehdy snad ani nepovažoval za skutečné…“

I když byla Vaše maminka proti divadlu, geny a vliv tatínka se prosadily. Již na gymnáziu jste spolu se spolužákem Borisem Hybnerem založili kapelu. Pak Vás ale okouzlilo herectví, které jste vystudoval na JAMU a k tomu zpěv u profesora Bernarda Kočaře. Již coby student jste vystupoval v avantgardním divadle poezie X 62. První angažmá jste měl v divadle Večerní Brno, pak jste byl v pražském Apollu. Jak vzpomínáte na své začátky?

„Škola je pro mladého kumštýře hodně důležitá. Ale, budu kacíř, ani ne kvůli nějakým dovednostem nebo dokonce vědomostem. Spíš pro pocit příslušnosti k určité generaci. Divadelní i hudebnické. Tu v dobrém i zlém následně potkáváte celý život. Ale, pravda, zahrál jsem si tam Shakespeara, Karvaše, Nezvala, Plata, Klicperu, zarecitoval jsem si Máchu a Erbena, a pod zkušeným vedením. Spousta se toho děla ovšem i okolo. Na Ixku, kde jsme se sešli třeba s Láďou Frejem, Milanem Uhdem, nebo s Petrem Skoumalem, stálo nadšené, převážně mladé publikum fronty. Začínal jsem ale taky zpívat s Bromem a natočil jsem první snímky v rozhlase. Prvního srpna šedesát jedna jsem měl příležitost být jedním z těch, kteří poprvé vysílali televizi z Brna. Byl tam tehdy třeba taky Pepa Somr, nebo Fred Strejček, kteří mi to můžou dosvědčit. Hmatatelný důkaz totiž neexistuje, tehdy se netočilo. Vlastně točilo, technikou zvanou TRC, filmovalo se z monitoru při vysílání, ale kde je tomu materiálu konec…

Na JAMU jsem měl konečně možnost na vlastní oči vidět třeba milovanou paní Kunderovou. Nebo Vlastu Fialovou. Ale okouzlení muselo jít stranou. Začínal jsem zvolna chápat, že za vším tím vzrušujícím pozlátkem a popularitou je poměrně dost usilovné práce. Práce zábavné, ale vyčerpávající. A na druhé straně, že když ta práce není, je zle. Trápíte se, nespíte, přemýšlíte jak se k nějaké práci dostat. A nikde není psáno, že se vám to podaří. V těch dobách jsem měl víc štěstí než rozumu. Dopustil jsem se i řady chyb, to už dneska vím, ale moje snaha, zaplať pánbůh, pořád někam směřovala. Nikdy, tak říkajíc, nespadl řemen. A měl jsem štěstí na spolupracovníky. U Broma byla Helenka Blehárová, Jirka Vašíček, později v Apollu Gott, Hála, Filipovská, Přenosilová, Spálený, Štaidlové, u Zahradníka Zagorová a Sodoma, u Hybše Drobný, pak u Vlacha, potažmo v Karlíně Chladil, paní Simonová, Felix Holzmann, Štercl. Milan Chladil byl, okolnosti se tak vyvinuly, jakýmsi mým guru. Sjezdili jsme kdejakou štaci u nás a byli jsme spolu i na ruském turné. Dlouhé zájezdy dovedou řádně prověřit vztahy. Ten náš vydržel. Měl jsem později smutnou čest, promluvit Milanovi na pohřbu. Nezapomenu na to.“

V roce 1967 jste se objevil v epizodní roli seriálu Píseň pro Rudolfa III. Pak přišel princ Mojmír v TV pohádce Popelka a o roli jste řekl, že je to prokletí a požehnání zároveň. Roli tatínka Vám hrál Ladislav Pešek a krásnou Popelkou byla Eva Hrušková. Vystupoval jste v řadě TV pořadů a v poslední době jste se objevil také v seriálech ORZ nebo Modrý kód. Také jste načetl řadu audioknih. Jak jste se k tomu dostal? 

„Popelka, to je v mém životopise, ať se na to dívám odkudkoli, docela podstatná položka. A tak to původně vůbec nevypadalo. Byla to prostě jen jedna z aktivit, kterých jsem tehdy měl dost a dost. A výsledek? Většina lidí vůbec netuší, že jsem dělal taky něco jiného… Je až přízračné, jak se mi to bohulibé pohádkové téma vine celým životem. Svou první jevištní Popelku, jsem potkal už někdy v osmé třídě. Jmenovala se Markéta Zinnerová, maličká miloučká pihovatá spolužákyně, říkali jsme jí Keta. Později se z ní stala slavná spisovatelka. Hrál jsem v nějaké variantě Popelky mnohokrát, u ochotníků i na profesionálních jevištích. A ještě dnes mě ta pracovitá, hodná a poctivá špindírka s mrňavou nožičkou tak docela nemíjí. Figuruju v jednom muzikálu v divadle Hybernia, jako představitel fiktivní říše nazvané Popelkov. Prince už pochopitelně převzal mladší kolega, hraju krále. Ale Popelka to pořád je.

Natáčení černobílé Popelky bylo příležitostí k setkání nejen s okouzlující a nepolíbenou Evičkou, ale i s velikány, kteří už mezi námi většinou nejsou a na které vzpomínám s úctou a pohnutím. Chovali se ke mně příkladně vstřícně, teprve dnes vidím, že to tak nemusí být vždycky. Skvělí byli nejen už jmenovaný pan Pešek, ale i paní Medřická, Merunková, Hlaváčová nebo pánové Prachař, Beneš a Tříska. A nálada ve štábu? Ani ta nebyla běžná. Prostě pohádka!

Práce v televizi vzato obecně mě vždycky bavila. S kamerou jsem se, myslím, docela kamarádil, uměli jsme si navzájem vyhovět. Nejsem dobrý archivář, koneckonců, bylo toho relativně hodně, zkrátka doma skoro nic z toho, co jsem natočil, nemám a paměť už taky není neomylná, takže když zahlédnu – většinou náhodou, nebo mě někdo upozorní – něco třeba na ČT3, bývám celkem příjemně překvapený. Rozčarovaný bývám snad jen z toho, jak to všecko rychle uteklo…

Audioknihy, to je záležitost jiná. A od mé běžné činnosti vlastně i dost odlehlá. Nahrávky vznikaly až v průběhu zhruba posledních deseti patnácti let. Natočil jsem je pro jedno malé vydavatelství a měly snad původně sloužit jako jakýsi edukativní materiál. Prý po dohodě s kýmsi z ministerstva kultury. Obávám se, že jak to doopravdy bylo, už vědí jen bozi a úctyhodné stěny Nostického paláce. Ministři a jejich rádci přicházejí a odcházejí. Projekt nicméně vycházel z dramaturgie, jakou na první pohled nelze nic pokazit. Mapoval klasickou českou literaturu, od Nerudy, přes Čecha, Němcovou a Jiráska, až k Haškovi a Čapkovi. Desítky a desítky hodin čistého času četby v nejprve, bez přehánění otřesných (pan vydavatel, jinak můj nejlepší přítel, promine), teprve postupně se zlidšťujících podmínkách provizorního studia. Ale práce nádherná, poznal jsem zblízka a jaksi zevnitř a zevrubně obdivuhodná díla, která jsem si už skoro nepamatoval a výsledek snad je i obstojný a ne úplně zbytečný.“

  1. a 80. léta jste působil jako zpěvák a zpíval jste s orchestry Gustava Broma, Josefa Vobruby, Karla Vlacha nebo Karla Hybše. Nazpíval řadu písní – jako např. Belinda, Hledám tě dál, Butterfly… Za píseň Oheň a píšťala jste obdržel Děčínskou kotvu. Jak na plodnou pěveckou dobu vzpomínáte a co rád posloucháte v soukromí?

„Nikdy jsem to nepočítal, ale těch písniček, které jsem natočil, byla opravdu dlouhatánská řada. Začalo to někdy v devětapadesátém Kainarovými Hvězdami nad Brnem a pokračuje to vlastně dodnes. Některé z těch písní jsem měl a mám moc rád, jiné méně. Některé měly celkem výrazný úspěch, desky s nimi šly na odbyt, jiné, jak už to chodí, zapadly. Ale psali je pro mě povýtce renomovaní autoři. Slova hlavně jeden čas můj skoro dvorní textař Vláďa Poštulka, ale i Rytíř, Borovec, Fišer, Štaidl, Krečmar, Vrba, Fikejzová, kromě Suchého prostě celá tehdejší špička. Dokonce mám i cosi od Kopty. Tedy od Pavla. Od jeho syna Václava zatím nic, přestože jsme, myslím, dobří kamarádi. Třeba to ještě přijde. S muzikou to moje generace měla složitější, dělali jsme hodně převzatých cizích hitů, to bylo jakýmsi nechvalným zvykem, ale musím hrdě říci, že jsem patřil k těm nemnohým, kteří měli i hodně velké procento původního repertoáru. Třeba písně, které mi napsali Jindra Brabec nebo Zdeněk Barták, ale i mnozí další. Teprve na stará kolena jsem v sobě objevil autora. Tedy skladatele. Texty jsem příležitostně psal odjakživa. Vzniklo to následovně. V roce 2002 na jaře jsem úspěšně hostoval v Semaforu a bylo mi nabídnuto angažmá. Na podzim jsem měl nastoupit. Už někdy od března mě začalo znepokojovat, jak se později ukázalo, zcela zbytečně, že tam třeba nebudu mít co hrát. I sednul jsem a napsal divadelní hru. A protože Semafor je divadlo hudební, opatřil jsem ji písněmi. A protože Suchý si muziku píše sám, šel jsem do toho po jeho vzoru taky. Hra se jmenovala Ten čtvrtek platí a na prkna Semaforu se skutečně dostala, byť zdaleka ne hned. Až někdy po pěti šesti letech, kdy Jirka s Jitkou na čas přesídlili do Národního a vznikla příležitost zapsat se do historie a vecpat na jeviště Semaforu pro změnu něco jiného než Suchého text. Mezitím, jelikož se mi ta činnost zalíbila, jsem ovšem psal dál a vznikly tak další hry. A tedy i další písně. Nic by se nedělo, kdyby si jich nepovšiml kamarád a dlouhá léta můj hudební souputník Pavel Socha a nerozhodl se je zaranžovat (mimochodem moc hezky a pro ty moje výplody až, řekl bych, lichotivě) a vydat je jako album s názvem Jsem jen herec. Toho cédéčka si moc považuju, ačkoli se o něm zas tak moc neví. Odborná kritika sice reagovala pozitivně, mnohdy až nadšeně, ale když jsme je nabízeli rádiím, převládal názor, když to zjednoduším, že prý lidi chtějí ty moje staré pecky. Co nadělám…

Jakou muziku poslouchám v soukromí? Moc toho není. Pořád se něco musím učit, do staré hlavy už to nijak dobře neleze a není tedy čas na nějaký relax a odpočinkový poslech. Ale když už, tak mám rád evergreeny. Třeba Sinatru, Louise Primu, a tak. Současnou muziku, přiznávám ke své hanbě, takřka neznám.“

Celá 90. léta jste se věnoval podnikání a v roce 2000 jste se na jeviště vrátil, když Vám Váš bývalý spolužák Ladislav Županič nabídl roli Cassela v muzikálu Viktor/Viktorie v Hudebním divadle v Karlíně. Co Vám podnikání dalo?    

„S mým podnikáním to nebyla žádná sláva. Ale mám aspoň čisté svědomí, že jsem to zkusil. V devadesátých letech to byla pro mou generaci velká výzva. Šla do toho řada mých kolegů, jen málokdo z toho vyvázl bez šrámů. Ale poznal jsem nová prostředí, zajímavé lidi, povahu bližních obnaženou leckdy až na dřeň. Nebyl to vždycky nejhezčí pohled, ale nelituju, bylo to inspirativní.“

Od roku 2002 hrajete v Semaforu, kde jste se již v 60. letech zúčastnil konkurzu na hru Dobře placená procházka, ale neuspěl. A o účinkování v Semaforu jste jednou řekl, že je to splnění Vašeho snu. O své divadelní kariéře jste v jednom rozhovoru řekl, že je  to krásný podzim života, o kterém jste, ani nesnil. V čem Vás mohou diváci vidět?   

„Semafor, to je asi to nejvýznamnější, kolem čeho se poslední dobou pohybuji. Za dvacet let jsem se tam objevil v nějakých čtyřiceti premiérách, přesně spočítané to bohužel zase nemám. Jiří Suchý mi napsal spoustu nádherných rolí, převážně padouchy a všelijaké komické pitomce, kteří se v repertoáru každého divadla nevyhnutelně vyskytnou a někdo je zkrátka musí hrát. A budiž řečeno, hrají se určitě líp a snáz a vycházejí efektněji, než nějací princové. Momentálně se vyskytuji v šesti nebo sedmi uváděných hrách. Koncem února má premiéru Nižní Novgorod, na Semafor až grandiózní renovace staršího textu. Těšíme se velmi. Snad covid dovolí…

V Semaforu jsem skutečně dělal konkurz do Dobře placené procházky, už někdy v roce 1964. Nebyl jsem úspěšný a teprve po létech se mi ze Suchého povedlo vytáhnout, proč mě tehdy nevzali. Prý jsem byl moc sladký! No, tak to už dneska opravdu nehrozí.“

Zpíváte, hrajete, píšete. Jste autorem řady písňových textů, napsal jste divadelní hry a několik knih. Jednou jste řekl: „Píšu o tom, co znám, příběhy ze zákulisí, divadelního, muzikantského, ale i sportovního a módního. Jednou dokonce i kuchařského. Ale všechno jsou to ryzí a nefalšované fikce …“ Poslední kniha Když zpívat, tak vesele, vyšla v roce 2021. Co Vás přivedlo k psaní knih, a připravujete další knihu?

„Píšu beletrii a dost často se mi mé zkušenosti hodí. Ty knížky, dnes jich mám na kontě už deset, vlastně mají původ taky v mém výše zmíněném semaforském zajišťování se. První povídky, které mi vyšly, jsou moje hry, přepsané do prózy. Teprve, když měly jakýs takýs ohlas, začal jsem vymýšlet další. V šuplíku už mám novou prózu, s pracovním názvem, který se mi ještě nechce zveřejnit, ale o té zatím neví ani můj vydavatel.“

Ví se o Vás, že máte rád sport, zvláště tenis. Baví Vás  tanec?

„Neumím tanec, nebaví mě, ale od mistrů jej obdivuju odjakživa. Moje idoly byli Kůra, Malcev, Blažek, Skálová, Drotnerová a další. S paní Drotnerovou jsem se dokonce osobně znal a jsem na to pyšný. Na škole, na vojně v Armádním uměleckém souboru a pochopitelně v divadelní praxi jsem zblízka poznal spoustu tanečníků, vesměs bezvadných, pracovitých a talentovaných lidí. Ve dvou semaforských představeních sdílím šatnu s Vlastíkem Harapesem. Jsem mnoho let jeho fanoušek a nejradši bych mu chodil pro pivo, ale to on nepije. Já sám, když je nejhůř, taky nějaký ten krok udělám, to se u divadla musí. Ale tanečník už ze mne nebude. Sorry.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Volné chvíle? Zaplať bůh jich zas tak moc není. Od dětství se pokouším hrát tenis. S pauzou od deseti do třiceti, protože snaživí pokrokáři začátkem padesátých let u nás, v kraji Klementa Gottwalda, zrušili kurty. Tenis byl na ně příliš buržoazní. Nechal jsem si letos těsně po Novém roce opravit koleno, tak snad budu zase moci trávit čas na svých oblíbených kurtech aktivně. Poslední dobou jsem tam převážně jen trapně posedával.“

Jiří Štědroň:

Narodil se 23. 5. 1942 ve Vyškově. Otec Jan Štědroň (1907 – 1981) byl houslista a pedagog, strýc Bohumír Štědroň (1905 – 1982) muzikolog, pedagog, pianista, hudební historik, strýc Vladimír Štědroň (1900 – 1982) hudební skladatel. Hudbě se věnuje také bratranec Miloš Štědroň (1942), který je skladatel, hudební vědec a pedagog.

Vystudoval herectví na JAMU. Hraje v Semaforu a Ypsilonce. S druhou manželkou Miladou bydlí v pražských Strašnicích.

Foto: Irena Zlámalová a Antonín Lavrenčík

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

„Kouzelný cirkus“ Laterny magiky

Výjimečné uvedení filmového záznamu on-line

Laterna magika připravila pro své diváky prázdninový dárek: filmový záznam legendární inscenace „Kouzelný cirkus“, který si budou moci po celý červenec a srpen pustit na stránkách Národního divadla. Od 1. července bude možné zakoupit on-line e-vstupenku.

Filmový záznam inscenace Laterny magiky „Kouzelný cirkus“ si budou moci diváci pustit z pohodlí domova kdykoli během celých letošních prázdnin. Cena základní e-vstupenky je 100,- Kč. Legendární dílo režisérů Evalda Schorma, Jiřího Srnce, Jana Švankmajera, scénografa Josefa Svobody a plejády dalších tvůrců, je po právu emblematickou inscenací Laterny magiky. Nyní je nabízíme okem kamery, jímž vynikne mnoho detailů projekcí i hereckých a tanečních akcí, které během představení divák někdy ani nezachytí. Tým režisérky Renaty Šáchové vsadil na dynamický střih a vyčistili jsme i zvuk použitých nahrávek pro plnohodnotný zážitek z hudby.

Inscenaci jsme natočili v zimě, v době lockdownu, abychom po delší době zachytili její aktuální podobu. Jako každá jevištní dílo i představení. „Kouzelný cirkus“ totiž stále žije. Navzdory tomu, že je svázáno časovým kódem a filmovými projekcemi, každá generace tanečníků mu vtiskne jinou atmosféru. V záznamu, který nabízíme divákům, účinkují v hlavních rolích Eliška Kolářová, David Stránský, Libor Kettner a Viktor Svidró.

Kouzelný cirkus“ měl premiéru v dubnu roku 1977 a nikdy nebyl stažen z repertoáru. Počet repríz se blíží kulatému číslu 6 500, v zahraničí se na zájezdech uskutečnilo kolem 550 představení v 17 zemích a více jak 50 městech. Od počátku se ve čtyřech hlavních rolích představilo 32 Venuší, 22 Veselých klaunů, 25 Smutných klaunů a 25 Svůdců.

V době premiéry udivoval „Kouzelný cirkus“ dokonalými triky s přechody postav mezi projekčním plátnem a jevištěm, ale to by samozřejmě bylo málo. Jeho esencí je laskavá režie Evalda Schorma a námět, který je v českém prostředí velmi oblíbený, takže „Kouzelný cirkus“ je skutečně inscenací pro celou rodinu. Zatímco nejmenší diváci sledují jednoduchou dějovou linku, fandí dobru, smějí se nemotorným klaunům a jejich kouskům, dospělý vycítí onen nostalgický podtext, jenž neplyne ze stáří inscenace, nýbrž z oblouku, který jí Evald Schorm vtiskl.

Dychtivost po poznání a dobrodružství, touha po nedosažitelném, sentiment utichlého potlesku, ale i smíření a dobrácké pomrkávání po ztřeštěnosti nové generace, to vše je v postavách klaunů obsaženo a to vše v nich pozorný divák může vyčíst.

»Kouzelný cirkus«

Režie: Evald Schorm, Jiří Srnec, Jan Švankmajer

Scénografie: Josef Svoboda

Kamera: Emil Sirotek

Choreografie: Karel Vrtiška, Jiří Hrabal, Vlastimil Jílek, Josef Koníček, František

Pokorný, Inka Vostřezová

Kostýmy a masky: Zdenek Seydl

Hudba: Oldřich F. Korte, Vlastimil Hála, Jaroslav Krček, Jiří Srnec, Jan Švankmajer

Účinkují:
Eliška Kolářová (Venuše)

David Stránský (Veselý klaun)

Libor Kettner (Smutný klaun)

Viktor Svidró (Svůdce)

Dále tančí: Pavlína Červíčková, Kateřina Hanousková, Zuzana Herényiová, Tamara Kšírová, Tereza Kučerová, Natálie Paulasová, Patrik Čermák, Ondřej Martiš, Alexandr Sadirov

Černé divadlo: Zuzana Hrzalová, Patrik Čermák, Ondřej Martiš, Alexandr Sadirov

Režie filmového záznamu: Renata Šáchová

Hlavní kamera: Vladimír Holomek

Střih: Dalibor Lipský

Zvuk: Martin Ženíšek

Záznam představení 30. listopadu 2020

Zpřístupnění on-line záznamu: 1. července 2021, 18.00

Cena e-vstupenky: základní 100 Kč

Foto: Sergej Gherciu

Lucie Kocourková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

QUEEN v hale pražské Slavie

Czech Dance Tour odstartovala a bylo čemu tleskat

Czech Dance Tour odstartovala 16. března v Plzni a 17. března v Praze, ve sportovní hale Slavia. Bylo na co se dívat. Taneční den ubíhal jak na běžícím pásu,  soutěžící si odnášeli krásné medaile a na tvářích zúčastněných byla vidět spokojenost.

Divácky nejatraktivnější bylo zřejmě číslo taneční skupiny Freedom z Prahy a jejich choreografie  Queen Forever, která samozřejmě zavzpomínala na legendární Queeny. Ale ani další choreografie nezůstávaly pozadu.

Přinášíme krátkou ochutnávku nedělního klání, zejména předávání medailí tentokrát v kategorii ‚hlavní‘, tedy od  15-ti let.

Zeptali jsme se….

duše soutěže, její pořadatelky Hanky Čermákové

Jak zatím hodnotíte Czech Dance Tour, jste spokojení?

„To je slabé označení, jsme nadšení! Odstartovali jsme sezonu, máme za sebou už dvě regionální kola v Praze a Plzni. V Plzni vystoupilo 950 tanečníků a  71 choreografií, Praha byla ještě nabitější, tady bylo 1244 tanečníků a 88 choreografií. Tanečníci se sjeli z různých koutů Prahy.“

Jakou novinku letos přinášíte pro své soutěžící?

„Především musím říct, že jsme si dali práci s designem medailí, které jsou přesně vytvořené pro naši soutěž. Nepodcenili jsme přípravu medailí, jsou vyfrézované, dobře udělané, barva je opravdu zlatá, stříbrná, bronzová. Kvalitu lidé ocení. A důkazem spokojenosti je i  to, že tanečníci si je fotí a líbí se jim, zjistila  jsem to, když je právě ‚projížděla  facebook‘.

A dále je tu i ten fakt, že začínající projekt je něco jiného. Letos jsme se zase posunuli dále a soutěž je celkově kvalitnější.“

Jak hodnotíte výkony tanečníků? Je úroveň vysoká?

„Zajímavé je pozorovat vývoj skupin od regionálních a zemských kol až po republikové“. Kondice, psychika… na začátku jsou tanečníci trošku rozpačitější a na konci jsou si mnohem jistější sami sebou. Pohyb je propracovanější, pracují na sobě. I v tomto velmi krátkém čase, tedy v období dvou nebo tří měsíců, je vidět rozdíl. Ať už tanečník nebo celá skupina se dokáží posunout k mnohem lepšímu výkonu. Taková jedna soutěž vydá za deset až dvacet tréninků, říkají tanečníci!“

Děkujeme, ať se daří!

Foto, video, text: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Přijeďte i vy koncem prázdnin do FRANTIŠKOVÝCH LÁZNÍ na sport i tanec!

Ani konec prázdnin a dovolených pro vás nemusí být pasivní. Zveme vás na přelomu srpna a září na sportovně-společenské pobyty ve Františkových Lázních!

Rádi bychom Vás pozvali do Františkových Lázni na týden plný sportovně-společenských aktivit. Ze sportů se můžete těšit na fotbalové utkání a průběžně na tenis, stolní tenis, nohejbal, florbal. A ze společenských aktivit vás tam očekává hlavně hudba a tanec.

Tato velmi zajímavá akce proběhne od neděle 26. 8. 2017 do pátku 3. 9. 2017. Účast na všech programech je dobrovolná. Všichni s dobrou náladou jsou vítáni.

Termín není závazný. Po individuální dohodě můžete přijet na jak dlouhou dobu chcete a hodí-li se vám termínově! Účastnit se můžete pouze toho, na co máte náladu. Nejen pro mladší generaci je zde zajištěno velice hezké sportovně-společenské zázemí.

Dalšími aktivitami v okolí jsou: aquapark, golf, tanec, koně, cyklistické a turistické stezky. V areálu je také skatepark a dětské hřiště. Pouhé tři kilometry od Františkových Lázní se nachází jedna z nejčistších vodních nádrží v České republice – přehrada Jesenice. Bohatý kulturní program je každý den zajištěn různými akcemi, mezi něž patří denně v přírodním amfiteátru diskotéka a ve večerních hodinách na čtyrech místech hudba k tanci a příjemnému posezení. V okolí Františkových Lázní je množství míst, která jsou vhodná k řadě individuálních i rodinných výletů.

Naprostá většina sportovních a kulturních zařízení je přístupná zdarma (volejbal, nohejbal, tanec, florbal i mnoho dalších).

Platí se pouze tenis (100 Kč/hod./kurt) ,stolní tenis pak podle počtu účastníků a počtu odehraných hodin (se skládá na pronájem haly).

Po případně prohraném fotbalovém zápase s ženským fotbalovým týmem Františkových Lázní se platí pivo.

Odborná nebo individuální výuka pouze po dohodě s trenérem a je ji potřeba domluvit a zajistit předem.

Zakladni info.na   www.ttour.eu

Telefon: 604 118 467

E-mail: Jiri.Bugaj@seznam.cz

Jiří Bugaj

Foto: archiv TM

TANEČNÍ MAGAZÍN