Vstoupíš dvakrát do stejného moře?

Jiné mezinárodní obsazení. █ Dana Pala tentokrát na „režijní židli“. █ Škrty a inovace. █ Prostor i rozlet ve studiu ALTA. █ Vrcholná reminiscence na dávné pánské záchodky zachována! █

TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil již předloni na první premiéru „La Mar“ v Praze 7, Holešovicích, v komorním divadélku populárního pražského Cross Clubu, obsáhlou recenzi. Připomeňme si alespoň její důležité pasáže: „Výkon Dany Paly, a zejména italského tanečníka Enrico Paglialungy, byl strhující. Vše bylo podřízeno stylu a náladě téměř hodinového představení. Nástup interpretky z hlediště. Nekomplikovaná, ale výrazná scéna. Výstižné kostýmy Nguyen Šetlíkové. Světelný design Michala Hōr Horáčka (který byl i  prvním fotografem a autorem plakátu tohoto projektu). A v neposlední řadě i skvělá hudba Jiřího Lukeše.

Právě hudební doprovod se stal nedílnou součástí představení. Nebyl pouhým podkreslením, nýbrž i dynamizoval děj. S minimalistickým prostředím konvenovala převážně konkrétní hudba a zvuky (nikoli vzniklé elektronicky, samplovaně, ale převážně reálné). Kontrastem jim pak byly výrazně melodičtější, romantizující kytarové rify.

Scéna dokázala evokovat mnohé. Podněcovala divákovu obrazotvornost. Důvěrně známé žlábky s vodou z pánských WC hospod čtvrté cenové skupiny se proměňovaly postupně v moře až ve vodu život budící. Jednoduchá síť v rámu se stávala labyrintem i pouty zároveň, aby ve finále zaobalila a svázala veškeré ty hormony mužského i ženského světa.“

Po dvou letech jsme tedy vstoupili do jiného moře. Ale opravdu jiného?

Obnovená premiéra se konala také v Holešovicích. V pouze jednu stanici tramvají (od Cross Clubu) vzdáleném renomovaném Studiu ALTA. Změnili se interpreti. Dana Pala se již plně věnovala režii a supervizi, nikoli jevištním povinnostem.

Starý a osvědčený titul, noví interpreti

Nelze jednoznačně zhodnotit, zda sevřenějšímu komornímu stylu představení „La Mar“ nenapomáhalo intimnější prostředí podkrovního divadélka Cross Clubu? ALTA a její prostor však daly snům o moři a mořských pannách Dany Paly daleko větší rozlet.

Hlavní a tou největší změnou byli oba protagonisté. Mezinárodní „bratrství“ zůstalo zachováno. Tentokráte však v opačném gardu. Čechy reprezentoval (pro)tentokrát tanečník se světovými zkušenostmi Viktor Konvalinka. A jeho „protiváhou“ byla křehká Hanna Nussbaumer. V programu je prezentována jako Australanka i Švédka zároveň. U ní nutno vyzdvihnout pravidelné smluvní angažmá ve švédském souboru Norrdans.

Nemám tak dokonalou „fotografickou hudební“ paměť, abych posoudil změny v Lukešově hudební partituře. Tedy, pokud k nim vůbec došlo? Je pravdou, že nyní na mne působila scénická muzika provázaněji. Může to být však efektem širšího a hlubšího jeviště a tím pádem plynulejších tanečních akcí?

Na snímku v popředí (modře nasvícené) ony stylizované žlábky dávných pánských WC

Stěžejní body divadelní scény zůstaly zachovány. Proplétaný rám i reminiscence na dávné pánské toalety – žlábky. Zvláště onen silný moment „koloběhu vody“ z pánských pisoárů až do moře zůstává silným momentem i v obnovené verzi. Ta WC evokují i léčbu močí – urinoterapii, která dává život něčemu novému.

Hlavní změna se týkala obsazení obou hlavních, jedinečných postav. Je polemické, zda u nich sázet na kontrasty, protipóly? Anebo se více zaměřit na jejich vzájemné souvztažnosti?

U Hanny Nussbaumer příjemně překvapil poněkud hravější a lyričtější přístup k roli, než tomu bylo minule u autorky a režisérky v jedné osobě  ̶  Dany Paly. Tanečnice se severskou praxí zde prokázala smysl pro hudebnost, variabilitu i širokou škálu vnímavosti pro temporytmus inscenace. Naopak, režírující Dana Pala do ní mohla vložit vše to, co se velice složitě interpretům zároveň režírujícím sebe sama vychytává. A zároveň i své zkušenosti z minulých provedení. Dá se jednoznačně prohlásit, že ženská postava zde nyní vyzískala další odstíny i valéry. Jinou otázkou zůstává však vzájemná souhra i korelace obou (a jediných) interpretů…

Osobně pro mne ženský a mužský svět spíše reprezentovala případněji Dana Pala a Enrico Paglialunga, tedy ti minulí představitelé. Vystupovali ve větším souznění a jejich vzájemné scény napomáhaly určitému jiskření.

Viktor Konvalinka má být sice „macho-reprezentantem“, ale někdy budí na pódiu dojem, že hraje bodyguarda sebe samotného… Prostě, že má starosti sám se sebou a už nezbývá prostor k partnerským otázkám. Připomíná mnohdy spíše samočinné mužské monstrum. A už vůbec nikoli dobyvatele či ochránce křehčí Hanny…

To je však pouze můj dojem z konkrétního, premiérového, představení. Další provedení mohou přinést v tomto směru určitě jiné vztahové polohy a vzájemné korelace. Ostatně, i skvěle obsazené sportovní týmy, nabité hvězdami,  se vždy delší dobu sehrávají…

Myslím, že již mnoha tituly ověnčená inscenace „La Mar“ dostala ve Studiu ALTA další rozměry, impulsy. I podněty. A to je tím nejdůležitějším.

»La Mar«

Koncept, režie, choreografie: Dana Pala  (CZ)

Tanec: Hanna Nussbaumer (AUS & SWE), Viktor Konvalinka (CZ)

Set design, original light design: Michal Hōr Horáček (CZ)

Light design: František Fabian

Kostýmy: Nguyen Ha Thanh Špetlíková (VN)

Hudba: Jiří Lukeš (CZ)

Hudební motivy: José Bolaňos (ES)

Produkce: Dana Pala Creativity

Foto: Andrea Barcalová 

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Útočistě“ na farmě anebo v jeskyni?

Festival TANEC PRAHA 2018 hned ve svém úvodu útočí na diváky. Synovec Michala Dočolomanského vůdčí silou světové premiéry „Útočiště“! To vše pod producentskou taktovkou Yvony Kreuzmannové.

Viliam Dočolomanský, obdobně jako další slovenští umělci (kupříkladu Richard Müller) dokazuje, že pouze neparazituje na slavném jménu a rodinné tradici. Naopak, dodává divadelnímu rodu další barvy a rozměry.

Synovec Michala Dočolomanského, Viliam, už od počátků svého vstupu na prkna znamenající svět přeludů, obrazotvornosti a divadelních vjemů, prokazoval osobitost, kreativitu i vzácný čich na spolupracovníky. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti porotce jednoho z jeho prvních divadelních představení – ještě v minulém století – na festivalu v moravském Vyškově. Od té doby však už Viliam uběhl velký kus své divadelní cesty. Jeho současným středobodem směřování a doslova srdeční záležitostí je soubor FARMA V JESKYNI, který se formuje a krystalizuje již od roku 2001.

Zhasněte amplióny, já chci vidět tmu

Seskupení FARMA V JESKYNI dokáže zaujmout i šokovat. Nejinak tomu bylo i v první červnové pondělí roku 2018 v pražském DOXu. Problematika emigrace, imigrace a asimilace utečenců v novém prostředí není lídru FARMY V JESKYNI Viliamu Dočolomanskému nikterak vzdálená. Již jeho druhá inscenace s tímto souborem totiž nesla titul – „Emigrantova píseň“.

Vlastní světová premiéra „Útočiště“ se odehrávala v menším (přízemním) sále areálu výtvarného i divadelního umění DOX v Praze 7 – Holešovicích. Multifunkční prostorný sál ve vyšším patře tohoto stánku umění, k němuž vede namísto schodů nakloněná rovina, by sice skýtal větší (a zřejmě i komfortnější) divácký i jevištní prostor. Z druhé strany však onen prostornější prostor nedisponuje takovým technicko-divadelním zázemím jako tento stávající přízemní.

Útočiště“ se nesnaží prvoplánově šokovat. Věrno svému názvu však již od dynamického nástupu herců i živé doprovodné kapely útočí na divácký klid a bohorovnost v sedačkách hlediště.

Viliam Dočolomanský svou hudbou a hudební dramaturgií ostatních autorů hudebních kompozic nechtěně vyzrazuje své muzikantské začátky. Měl naposloucháno množství hodin širokého spektra hudby. Od klasiky po jazz a okrajové žánry. Chtěl zprvu studovat hudební kompozici… A právě to nyní úročí ve svých autorských představeních. V pasáži věnované muzice nesmím opomenout pěvecké kvality Hany Varadzinové.

Jako TANEČNÍ MAGAZÍN bychom měli věnovat samozřejmě prostor i choreografii. Vlastní choreografická práce nese osobitou a nesmazatelnou pečeť Dočolomanského rukopisu. Exotičtí vystupující Rin Kin a Minh – Hieu Nguyen dodali tanečním kreacím jistou rigidní akurátnost. To však neznamená, že by jejich vystoupení postrádala náboj… Naopak! Jejich chladnější až technokratický projev kontrastoval s tanečním projevem ostatních. A právě onen kontrast dvou kultur, dvojího myšlení, různého projevu dodává „Útočišti“ potřebný kontrapunkt. Z celé choreografie je cítit vliv silné Dočolomanského osobnosti, ale zároveň představení – při soustředění se na detail a drobnokresbu pohybového vedení interpretů – prozradí kolektivní spolupráci ostatních na výsledném tvaru.

Vše pak korunuje „choreografická“ práce s amplióny. Obří tlampače zde symbolizují dosah a ozvěnu médií. Zvláště jejich nasvěcování, které z nich doslova vytváří onu „hlásnou troubu“, je vynikající.

Ani východ ani západ

Kdysi jsem na budově zastupitelství jednoho z nejmenovaných arabských států viděl zajímavou vlajku. Byla bílá. A na ní nápis: „Ani východ, ani západ.“

Při inscenaci „Útočiště“ jsem si na toto výstižné motto nemohl nevzpomenout. Viliam Dočolomanský a jeho kolegové, kteří nejsou sice přímými aktéry „imigračního boomu“, se pro toto představení inspirovali v Londýně a rumunském městě Sibiu, kde probíhaly rezidenční zkoušky i konfrontace s diváky.

Kde tedy hledat své vlastní, soukromé útočiště? Anebo obranný azyl? Určitě v žádném případě ani na východě a ani v západním světě. Ale naopak uvnitř sebe. Ve vlastní víře. A toto roz(h)řešení nám přináší i Viliam Dočolomanský, jeho FARMA V JESKYNI a zejména tento nový titul „Útočiště“.

Kdo stojí za „Útočištěm“?

Autorský tým: Andrej Petrovič, Rin Kin, Minh – Hieu Nguyen, Hana Varadzinová, Viliam Dočolomanský

Koncept, režie, choreografie: Viliam Dočolomanský

Dramaturgie: Jana Pilátová

Producent: Yvona Kreuzmannová

Výkonný producent: Tanec Praha z. ú

Asistenti režie a choreografie: Andrej Petrovič, Hana Varadzinová

Hudba: Viliam Dočolomanský a Marcel Bárta, Hana Varadzinová, Vít Halška, Štěpán Janoušek

Hudební konzultace: Jan Rösner

Účinkují: Andrej Petrovič, Rin Kin, Minh – Hieu Nguyen, Hana Varadzinová, Marcel Bárta, Štěpán Janoušek, Vít Halška

Výprava a kostýmy: Lucia Škandíková, Tereza Kopecká

Světelný design: František Fabián

Zvukový design: Eva Hamouzová

Technická realizace: Pavel Kotlík, Hynek Petrželka, Tomáš Vondráček

Inspicient: Juraj Augustín

Produkce: Václav Hodonický, Zuzana Bednarčíková (Tanec Praha); Barbara Tůmová, Miroslava Kobrtková (Farma v jeskyni); Lucie Špačková (DOX)

Výzkum: Kate Saunders, Jindra Bromová, Viliam Dočolomanský, Jana Pilátová, Hana Varadzinová

Zvláštní poděkování: Zuzana Daňková

Představení podpořili: Státní fond kultury MK ČR, ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, Fond na podporu umenia u Slovenské republiky a Václav Dejčmar.

Foto: TANEC PRAHA, DOX

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN