Nadace Život umělce již po třicáté ocení významné osobnosti české kulturní scény
Nadace Život umělce již po třicáté ocení významné osobnosti české kulturní scény
Je tomu již 30 let, co Nadace Život umělce předala první ocenění Senior Prix určené pro výjimečné osobnosti, které se zasloužily svým celoživotním úsilím o rozvoj české kulturní scény. Třetí dekádu završuje s novým jménem Master Prix a velkými ambicemi.
„Změna názvu ze Senior Prix na Master Prix je naprosto přirozeným vyústěním. Ocenění je sice určeno pro umělce po sedmdesátce, nicméně mezi nimi jsou stále tací, kteří ve své profesi aktivně působí. A není jich málo. Nechceme na ně proto nahlížet jako na ‚vysloužilé umělce‘. Pro nás jsou to opravdoví mistři. A jsem ráda, že to konečně odráží i název našeho ocenění,“ vysvětluje důvod změny názvu Svatava Barančicová, výkonná ředitelka Nadace Život umělce.
Předávání Master Prix se uskuteční v neděli 10. prosince 2023 v Kině Lucerna, kdy bude za své celoživotní mistrovství oceněno 33 umělců napříč kulturním spektrem. Kromě slavnostního předávání se návštěvníci při příležitosti 30. narozenin této ceny dočkají také premiéry dokumentárního snímku o Nadaci Život umělce a dalšího kulturního programu.
Master Prix je poděkováním za celoživotní uměleckou činnost hercům, tanečníkům, operním, populárním i sborovým zpěvákům, orchestrálním i sólovým hudebníkům a dalším kreativním profesím. Do dnešní doby ho obdrželo již 1350 laureátů. Mezi nimi nechybí Karel Gott, Hana Zagorová, Marie Rottrová, Karel Zich, Waldemar Matuška nebo Eva Pilarová.
Master Prix uděluje Nadace Život umělce na návrhy zřizovatelských profesních organizací již od roku 1993, kdy se uskutečnil první ročník. Na něm se sešli skuteční kulturní velikáni. Ocenění si tenkrát převzali například Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský, Miroslav Horníček, Josef Kemr, Jiří Sovák, Stella Zázvorková, Květa Fialová, Nelly Gaierová, Zita Kabátová, Gustav Brom nebo Ljuba Hermanová.
Nadace Život umělce byla založena v roce 1992 představiteli šesti profesních organizací výkonných umělců. Jejím základním posláním je od počátku podporovat mladé začínající talenty i umělce na konci tvůrčích sil. Pomáhá v tíživých sociálních či zdravotních situacích a přispívá k realizaci uměleckých projektů napříč žánry i regiony.
Podtitulkem, kterým se obvykle odpovídá na zdvořilostní frázi: „Dobré chutnání“, zahajujeme zajímavé obrázkové defilé.
Na adresu TANEČNÍHO MAGAZÍNU totiž přišlo mnoho a ještě více zajímavých přání a přáníček ke svátkům vánočním a do následujícího roku 2021.
Z těch nejzajímavějších vybíráme a slibujeme, že budeme tuto rubriku průběžnědoplňovat:
Velice působivé přání přišlo z moravského Holešova od spisovatele, uměleckého fotografa a novináře Roberta Rohála, se kterým TM uveřejnil počátkem roku 2016 zajímavý rozhovor
Odkaz vás nasměruje na velmi zajímavou satirickou PFku nakladatelství Vladimíra Krígla. Ten (mezi jiným) vydal knížku tanečníkovi a choreografovi Janu Onderovi. K jeho „vinšování“ se připojila i manželka Ivana Kríglová, která vede dětskou miniškolku a předškolku HABIBI.
Vlastní obraz jako novoročenku zaslal malíř Jan Hlavatý, syn známého herce Vladimíra HlavatéhoAčkoli bychom čekali spíše nohy obuté v piškotech, tak nám VIZE TANCE zasílá ruce. Asi ví proč?I tentokrát nás poctil manželský pár. Milé přání na naši adresu doputovalo i od Jany Eriksson Tomanové a jejího muže. Paní Eriksson Tomanová nejen vede špičkovou taneční školu, ale také letos přispěla do TANEČNÍHO MAGAZÍNU hodně zajímavými příspěvky.Popřál i známý autor vážné hudby Michal Müller
Půvabná originální přáníčka zaslal FysioART, jehož on-line divadlu „Za zrcadlem“ patřila nedávná recenze TM – a hned ke každým svátkům zvlášťZ Berlína nám vinšoval i skladatel a textař Vlady Gryc, s nímž jsme publikovali rozhovor již téměř před pěti lety -17. března 2016
Rovněž světový šampión v robotickém tanci Richard Mach, s nímž jsme publikovali rozhovor 23. 3. 2017, si na nás vzpomněl. A to typicky rozpohybovaně, formou videa.
Hned dvojici přání zaslala rovněž malířka a spisovatelka Alžběta Vlčková, s níž jste si u nás mohli přečíst rozhovor od 15. 4. 2018 a současně i soutěžit o tři její knížky „Sfumato“Nezapomnělo na nás ani Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni
Hudební přání od skladatelky, textařky, multiinstrumentalistky a pedagožky Markéty Mazourové
Popřálo nám i A studio RUBÍNDalší zahraniční přání je od taneční školy NIPAINezapomněl na nás ani spisovatel a kurátor výstav Pavel Šmidrkal (pamatujete na loňský rozhovor s ním a soutěž o jeho knížku „BABRÁCI“?), který zaslal vyloženě autorské PFko od své věrné spolupracovnice a manželky i malířky Petry SkluzáčkovéOriginální futuristické přání poslal Pjeer van Eck, režisér filmu „Babička aneb Jak to bylo doopravdy“ z roku 2009
Videopřání jsme dostali i od Jihočeského divadla z Českých Budějovic
Aktuálně popřál i nymburský spisovatel a vydavatel Jan ŘehounekS malířkou, grafičkou i keramičkou Ivou Fialovou, která nám teď přeje, jsme v TM uveřejnili rozhovor 16. 8. 2017. A také jsme publikovali letos na jaře unikátní roušky, které vytvářela.Milou rodinnou fotografii zaslal – s přáním všeho dobrého – i Pavel Towen Veselý. Tanečník, choreograf, pedagog stepu, tance i zpěvu, s nímž jsme uveřejnili obsáhlý rozhovor 21. 4. 2016.Rovněž hudební Festival Brikcius přál do nového roku 2021Krásná je i novoročenka hudebního producenta, textaře, publicisty a dramaturga Ivana RössleraNezapomněla na nás ani Werichova vilaSympatické výtvarné přáníčko je také od středočeské galerie GASK z Kutné Hory, která často na vernisážích organizuje taneční a performerské kreacePFko od brněnského fotografa Milana Slámy, kterému zahajovala předloni výstavu Eva Pilarová a TANEČNÍ MAGAZÍN o tom pochopitelně informovalDalší umělecké PF 2021 nám přišlo od malíře Petra ŠmahyA takto kineticky přeje (nejen) do nového roku společnost KREATIVNÍ EVROPA
Za technicky nepublikovatelná přání musíme poděkovat IDU a konkrétně produkci PQ, čili Pražského Quadriennale i mnohým dalším.
Hynek Tomm nedávno v TANEČNÍM MAGAZÍNU lidsky a dojemně zavzpomínal na Evu Pilarovou. Na přání mnoha našich čtenářů a zejména čtenářek s ním teď přinášíme i osobní rozhovor.
Kdy ve Vás uzrálo přání veřejně vystupovat, stát se zpěvákem?
„Víte, že to si pamatuji přesně? Bylo to totiž 1. února, v den, kdy je v kalendáři jméno Hynek. A já jsem zrovna zpíval ve stejný den i čas na dvou soutěžích u nás v Chebu. Takže jsem přebíhal z kulturního domu do školy hudební, kde se druhá soutěž konala. Bylo mi tehdy jedenáct. Nakonec jsem zvítězil v obou soutěžích, a tak se postupně prozpíval až do Prahy. A tam jsem, v rámci celorepublikového finále, opět vyhrál. To se ví, že mě těch několik triumfů v soutěžích poznamenalo. Maminka, přátelé a mí nejbližší byli na mě patřičně hrdí. A znal mne kdekdo, nejen z Chebu a okolí.
Tehdy jsem si uvědomil, že stát na jevišti, zpívat a vidět ty rozzářené oči publika, je tím, bez čeho už nechci být.“
Jaký máte vztah k tanci?
„Když jsem byl teenager, často jsem chodil na diskotéky, a tancovat mě moc bavilo. Později jsem ale zjistil, že ačkoli nemám problém s rytmem, paměť naučit se tanec na danou choreografii, to už mi jaksi nejde. Ukázalo se to už, když jsem uspěl v konkurzu pro tehdejší muzikál ,Jesus Christus Superstar´. Po dvou měsících úporného snažení tancovat právě na přesně danou choreografii, jsem to vzdal. A to mi s tancem pomáhala a radila zpěvačka Leona Machálková… No prostě, od té doby se raději dívám a obdivuji ty druhé.“
Chodil jste do tanečních?
„Nechodil jsem tam přímo. Ale jenom jako divák si sednout na balkón a podívat se. Občas jsem si někdy odběhl na chodbu. A tam si zkusil pro mě ty takzvaně lehčí žánry. Naučil jsem se tak alespoň polku, valčík, ča-ča…“
Navštěvujete někdy, jako divák, baletní či taneční představení?
„Upřímně, byl jsem takto jen dvakrát. Už kdysi ve Stavovském divadle. Dnes opravdu ani nevím na čem, ale pamatuji si, že jsem byl tenkrát opravdu ohromen.“
Hynek Tomm se již s oblíbenou Evou Pilarovou může od letošního jara objevit pouze prostřednictvím fotografií a filmových záznamů
V TANEČNÍM MAGAZÍNU jste se nedávno představil jako dobrý přítel zesnulé Evy Pilarové. Máte ještě v branži nějakého takového dobrého známého či staršího rádce?
„V mém pěveckém životě se objevilo několik osobností, kterých si upřímně vážím. Eva Pilarová vždy byla a bude stále ta nej… Nějakou dobu jsme měli společný zájezdový pořad s paní Květou Fialovou. V něm jsme dokonce předvedli i společný duet pod názvem ,Tam na konci světa´, který vyšel i na CD. Paní Květa měla v tom duetu monolog. Posluchači jej mohli slyšet i na vlnách Českého rozhlasu. Květa Fialová byla přirozená, vyprávěla a vždycky s ní bylo tak příjemně. Teprve když odešla, uvědomil jsem si, jak mě její osoba ovlivnila. Že hodně z jejího náhledu na život máme společné. Jinak v minulém roce jsme hodně jezdili společné pořady se Zuzanou Bubílkovou. A občas také s Valérií Zawadskou. Obě dámy je vždycky přímo radost poslouchat…“
Jak Vaše současná vystoupení ovlivnila koronavirová karanténa? Podařilo se odřeknutá představení přeložit na pozdější termín?
„Ano, o některé koncerty jsem, kvůli opatřením kolem koronaviru, přišel. Některé se podařilo přesunout. Hodně mě zamrzelo, že jsem přišel o vystoupení v rámci festivalu FIJO s doprovodem Městského orchestru Cheb, pod vedením dirigenta Jiřího Smitka. Na to jsem se snad nejvíce těšil. Byli jsme domluveni, že zazpívám i píseň s názvem ,Město jediné“. Tu pro mě, jak se říká, přímo na tělo, napsal básník Josef Fousek. A jeho verše skvěle zhudebnil Zdeněk Hrubý. Skladba pojednává o mém dětství v rodném Chebu a současně je vyznáním mé mamince. Ta mi odešla v roce 2017. A moc mi chybí. Škoda. Nicméně za dva roky se tento festival opakuje, tak se budu těšit.“
Se Zuzanou Bubílkovou
Máte i herecké zkušenosti před kamerou, nakolik je tato práce pro Vás náročná?
„Nevím, zda se v mém případě dá mluvit o nějakých zkušenostech. Samozřejmě jsem ale za to moc rád, a vážím si toho, že mě páni režiséři obsadili. Pro mě je herectví před kamerou, oproti zpívání, obor hodně náročný. Poprvé jsem se ocitnul před kamerou v pohádce ,Kluci, to je víla´, kde jsem si zahrál dvojroli čerta a zpěváka. Tu pohádku režíroval Milan Růžička a hráli v ní takoví mistři herectví, jakými jsou Jan Přeučil, Jan Čenský i další. Tak to je pak tréma o to větší. Pak jsem se ocitnul ve filmu ,Kameňák 3´ pana režiséra Zdenka Trošky. Tam jsem zpíval ústřední píseň ,pod filmem´ i v titulcích. A odehrál tam i malou roličku… Určitě za všechno jsem moc rád a jak se říká: ,Práce plodí práci´.“
Co chystáte na nadcházející sezónu?
„Být, kvůli koronaviru, skoro čtyři měsíce doma a nic nedělat, to není nic pro mne… Kromě přípravy koncertů vánočních a pořadů se Zuzanou Bubílkovou, jsem začal více pracovat do studia a připravovat si nový repertoár. Po vloni vydaném CD ,Hynek Tomm zpívá Fouskoviny´, kde pro mne deset textů napsal básník a textař Josef Fousek, se chystám vydat nové album. Bude takzvaně zimní, které bude žánrově obsahovat pop, klasiku, šanson, vyšší populár… Jinak začátkem léta bychom měli dokončit natáčení klipu na jednu z mých zbrusu nových písní. Tentokrát je to svižná poprocková pecka s názvem ,Vítr´, kterou mě složil Pavel Ryška.“
Potěšilo Vás, jako tam bydlícího, že jste vyšel ve výpravné publikaci o sídlišti Černý Most?
„Na Praze 14 Černém Mostě bydlím skoro už dvacet let. A už bych se nepřestěhoval. Když jsem začínal se zpěvem v Praze, vyšla publikace ,Praha 14 ve fotografii´, pro kterou jsme nafotili i křest mého CD s tehdejšími redaktory a místostarostou. Nyní jsem byl velice potěšen, že si na mne opět vzpomněli a zařadili mezi osobnosti této městské části.“
Hynek Tomm je i autorem knížky, která mu vyšla v roce 2018 v nakladatelství Petrkllíč
Jaké máte koníčky a hobby?
„Jsem filmový maniak. Zhruba do druhé hodiny v noci koukám na filmy, potom ovšem vstávám až kolem desáté. Nejraději mám psychologické filmy a filmy podle skutečných událostí.“
Co byste závěrem popřál čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU a kam byste je pozval na svá vystoupení?
„Popřál bych vám co nejvíce čtenářů! Popřál bych nejenom čtenářům, ale všem lidem to, co je nejdůležitější, a to je zdraví! Jinak u této příležitosti srdečně pozvu na určitě zajímavou akci ,Plavba po Vltavě – Zpívá Romantický tenor Hynek Tomm´. Ta proběhne 5. září 2020 ve 12.30. Anebo třeba na Vánoční koncert 3. prosince do Nuselské radnice v Praze 4. Závěrem úplně všem popřeji krásné příští dny.“
Při setkání s příznivci Hynek září
Děkujeme za upřímný rozhovor. A těm, kteří se chtějí o Hynkovi dozvědět například data jeho vystoupení, doporučujeme odkaz na jeho stránky www.hynektomm.cz, kde se dočtou i mnohé další. A přejeme mu, ať se i nadále daří v profesním i osobním životě.
Legendární autorka textů předních zpěvaček i zpěváků Jiřina Fikejzová zemřela
Stala se doslova legendou. Ačkoli své písňové texty nikdy nechrlila jako na běžícím pásu. Anebo právě proto?
Jiřina Fikejzová pocházela ze severu Čech. Konkrétně z Lomu u Mostu. Možná, že právě tento drsný kraj jí dal do vínku citlivou, ale občas i elegantně drsnější, ženskost jejích textů?
V mládí se věnovala vrcholově lehké atletice. Převážně sprintům. Na lehkoatletickém hřišti se seznámila i se svým manželem Jaroslavem, reprezentačním skokanem do dálky. Ale nevyhýbala se ani ostatním sportům. Pochlubila se mi, že na kurtech pražského Meteoru (kde jsem o mnoho let později hrával), získala i svou první a poslední tenisovou trofej. Za turnaj ve čtyřhře.
Vedle sportu paní Fikejzová vystudovala i vysokou školu. Nejprve i sama zpívala, ale pak se věnovala tomu, co nejlépe ovládala – psaní textů. Jedním z jejích prvních profesionálních textů byl ten pod sloganem „Půvabná a svěží“. S ironií sobě vlastní vzpomínala na to, jak jí slavný kapelník Karel Vlach řekl: „A napíšete nám také něco bez věže?“
Cokoli Jiřina Fikejzová napsala, tak se téměř vždy stalo hitem. Stačí výčet těch nejznámějších titulů: „To mám tak ráda“, „Markétka“, „Dominiku“, „Řekni, kde ty kytky jsou“, „Massachusetts“, „Akropolis, adieu“, „E 14“, „Já do hry dávám víc“, „Sedm dostavníků“, „Měsíční řeka“, „Romantická“ či „Děvče, smůlu máš, je můj“.
V sedmdesátých letech byla paní doktorka Fikejzová i autorkou pravidelné rubriky v jednom časopise pro mladé. V ní udílela čtenářům a zejména čtenářkám rady – spíše z oboru psychologie. Její články byly milé, nevtíravé a psané spíše fejetonistickou formou.
Na archivním snímku s Karlem Gottem
Pracovala také přímo v hudebním vydavatelství Supraphon. Na pozici dramaturgyně. Ale nikoli české hudby (kde by třeba mohla ovlivnit vydávání svých textů), nýbrž v zahraniční redakci. Její zásluhou vyšla v naší republice, tedy tehdy za „železnou oponou“, alba Simona a Garfunkela i dalších pěveckých a muzikantských hvězd první velikosti.
Můj první kontakt s Jiřinou Fikejzovou byl do jisté míry kuriózní. Jednou u nás doma zazvoní telefon a v něm se ozve: „Dobrý den, tady Jiřina Fikejzová…“ Málem mi vypadlo telefonní sluchátko z ruky. Zatelefonovala mně jako členka poroty dětské písničkové soutěže. Kvůli mému textu. Říkala: „Víte, nám skoro všem se hodně líbila ta vaše (poznámka autora: malé „v“, protože s hudebním skladatelem Václavem Vašákem) písnička ,Žvýkačkový vlak´. Ale v porotě mezi námi byli povinně zastoupeni učitelé. A ti byli proti, protože prý děti ve škole lepí žvýkačky na spodní části desek lavic!?? My jsme si říkali, že byste to mohli předělat. Ale já sama chápu, že je na těch žvýkačkách postavena celá písnička. A já osobně bych to ve Vaší roli asi taky neudělala…“ A tak se taky stalo.
Od té doby jsme se s Jiřinou Fikejzovou setkali více než dvacetkrát. Dokonce byla v komisi, která mne přijímala do Ochranného svazu autorského. Často jsme se vídali ve vinárně U Šuterů, naproti Supraphonu, kde jsme kolikrát až do večera probírali moje texty. Nesčetněkrát jsme se potkali na výstavě jejího oblíbeného karikaturisty „Kobry“ Kučery. Ale dodnes nezapomenu, když jsem s ní psal rozhovor pro časopis „Domov“, jak při autorizaci vážila každé své slovo. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal. Ani dodnes. Naposledy jsem se s ní viděl osobně, když jsem si k ní domů šel nechat podepsat její knížku „Povolání textařka“. Bydlela na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic v krásné funkcionalistické vile po herci Jindřichu Plachtovi.
Na paní Fikejzové jsem, kromě profesionality a životní moudrosti, oceňoval zejména smysl pro humor. Nezapomenu, jak byla mírně zděšena, že se silnice E 14 z jejího textu stala později „rájem lehčích žen“. Anebo, jak přiznala, že v Tesaříkově textu u písně Yo Yo Bandu „Rybitví“ si v pasáži: „…znám taky jednu z Dejvic/Ta tam toho má nejvíc/Tak ta je tedy má.“, vykládala to poslední „má“ ve významu: „Tak ta je tedy moje“. Ve své životopisné knížce na sebe přiznala mnohé. Prostě, byla vždy dámou, ale také trochu v ní zůstala ta holka ze severu Čech i sportovkyně.
Před třemi lety jsme s Jiřinou Fikejzovou mluvili naposledy. Jaksi symbolicky také telefonicky. Přál jsem jí k významnému životnímu jubileu.
