Odešel velký hudebník, skladatel, zpěvák, manažér, podnikatel, ale také velmi talentovaný spisovatel
V poslední letošní lednový víkend celý český (nejen) hudební svět zasáhla velmi smutná zpráva: „Ve věku pětasedmdesáti let zemřel kapelník a skladatel Ladislav Štaidl“.
Ladislav Štaidl se pro mnohé stal tím, „který stál za Karlem Gottem“. A to nejen na pódiích a v nahrávacích studiích, ale i jaksi symbolicky za jeho kariérou. Obzvláště v jejich společných počátcích, kdy byl tím třetím důležitým Štaidlův bratr, textař a producent Jiří. Ten tragicky zahynul roku 1973 při autonehodě.
Ladislav Štaidl však patřil k těm lidem, kteří měli ohromný organizační, ba manažérský, cit. A to – později – dokazoval i mimo koncertní pódia a svět vinylových desek, cédéček, rozhlasových či televizních redakcí. Ačkoli sám vynikající skladatel, podařilo se mu kolem Zlatého slavíka soustředit i další plodné hudební autory jako Jaromíra Klempíře (ten u něj v orchestru zpočátku hrál i na klávesy), Karla Svobodu, Petra Hapku či později Jiřího Zmožka.
Ladislav Štaidla jeho hudební orchestr získali i Zlatého slavíka v kategorii hudebních skupin a doprovodných těles. Nebyla to náhoda. Ani pouze zásluha Karla Gotta (i když ten na to vliv, bez debat, měl). Štaidl si však uměl do kapely vybrat skvělé „hráče“. Stačí připomenout legendárního pianistu Rudolfa Rokla, saxofonistu Felixe Slováčka, trumpetistu Václava Týfu, pozounistu Jana „Bažíka“ Pavelku, kytaristu Pavla Fořta, baskytaristy Vincence Kummera a později Ondřeje Soukupa, hráče na bicí Vladimíra Janiše a pak Jana Žižku, vedoucího pěveckého sboru (také skladatele i bývalého kapelníka) Bohuslava Myslíka… I mnohé další… Kapele to hrálo a fungovalo lidsky i mimo pódia. Možná i proto, že část hudebníků pocházela z Moravy? Ale, jak se říká, je těžké sestavit fotbalový tým ze samých hvězd. A v hudebním tělese, s řadou rozličných zájmů a priorit, je to ještě zdaleka těžší. Ladislavu Štaidlovi tak patří obdiv, že svůj tým nejen sestavil, ale hlavně dokázal dlouhodobě provozně „ukočírovat“.
Ladislav Štaidlse v průběhu své kariéry také sám stal zpěvákem. A jeho písně „Mží ti do vlasů“ či televizně seriálová „Jsou dny, kdy svítá“ se staly takřka přes noc hity. Milá byla i jeho další autorská písnička ve vlastním podání „Když uvidíte někdy psíka“. Často si k nim psal i sám texty. Zkomponoval hudbu k mnoha a mnoha českým filmům i seriálům. A velmi často si zpěváci i z nich dodatečně vybírali své pozdější hity. Jako tomu bylo u Heleny Vondráčkové v případě písně „Poslední bezejmenná“ s textem Eduarda Pergnera (z Jirešova filmu „Mladý muž a bílá velryba“) .
Ladislav Štaidlse, pohříchu, po ukončení dlouholeté – a úspěchy dlážděné – spolupráce s Karlem Gottem, dostával do popředí hledáčku médií spíše ze strany zájmu o jeho partnerku Ivetu Bartošovou. Dost neprávem. Ačkoli pověsil kytaru i dirigentskou taktovku takříkajíc „na hřebík“, dařilo se mu i v podnikání mimo hudební branži. Založil reklamní agenturu i několik dalších společností. Možná nevíte, že jste v kinech v devadesátých letech křupali pop-corn od jeho českoamerické firmy?
Ladislav Štaidlnapsal i několik knížek. Patrně nejznámější jsou ty jeho dvě vzpomínkové – „Víno z hroznů“ a „Desátý klíč“. Píše v nich vtipně, bez příkras i skrupulí, o své kariéře i lidech, které během ní potkal. Asi již méně z vás zná jeho knížku s první manželkou našeho bývalého premiéra Paroubka „Rendez-vous s paní Zuzanou“. Zde spíše poslouchal a věrně zapisoval… Asi nejen podle mého mínění je nejkvalitnější jeho poslední knížka povídek „Ukradená pointa“. Teprve její povídky dávají vyniknout Štaidlovu neotřelému slohu, vtipu, nadhledu i částečnému sarkasmu. Určitě není náhodou, že Štaidlův literární vklad pochválil i spisovatel, novinář a profesor na amerických univerzitách Arnošt Lustig.
Ladislav Štaidlbyl v roce 1986 jmenován zasloužilým umělcem a dne 28. října 2015 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.
Ladislav Štaidl (vlevo) na unikátním historickém archivním snímku s legendárním jazzovým muzikantem a skladatelem Duke Ellingtonem (omluvte, prosím, zhoršenou kvalitu reprodukce)
Ladislav Štaidlpatří bezesporu k významným osobnostem české pop-kultury druhé poloviny dvacátého století.
Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.
Vzor není vzorek
Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?
„Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to tragicky zahynul.“
A kdy ses rozhodl být textařem?
„Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!“
A teď už k Tvým vzorům
„Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.“
Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?
„Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.“
Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů „S Evelýnou“, byl přímo o tanci.
„V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!“
V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu 20 000 kusů, a na tom „platinovém“ albu „Booong!“ je podtitul „Poslouchej, TANCUJ a zpívej…
„Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.“
Eduard Parma mladší a Michal Stein oslavují v baru v Poděbradech úspěch své Platinové desky
S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…
„V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – „Zlatý louskáček“ za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.“
Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.
„Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) „HIPODROM“ u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.“
Michal (vpravo) v porotě literární soutěže, po pravici mu sedí scenárista, spisovatel i herec Vlastimil Venclík a dále (s kyticí) kulturní radní Prahy 2 a výtečný muzikant Ing. Jaroslav Šolc
Jaký názor máš na výraz „taneční hudba“?
„Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně ,Tenkrát´. Později se výraz ,pop´ i ,taneční hudba´ trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy ,disco´, ,techno´ či ,break´.“
Jaké žánry textuješ?
„Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit ,Formule z formely´, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík ,Internetové děti´. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.“
Rádio není plně na vině!
První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?
„Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…“
Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.
„Ano. ,Písničky pro Hvězdu´ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou ,demonahrávkou´ na soutěž ,Děčínská kotva´. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň ,Starý strážce majáku´ (se skladatelem Josefem Markem) na ,Písničkách pro Hvězdu´. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu ,Zachránci a ochránci´ dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak ,Starý strážce majáku´ nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.“
Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?
„To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší ,rádiové bossy´, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.“
Výtvarný svět je oázou
Co chystáš v současné době?
„Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského ,Centrálního tenisového areálu´ na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.“
Michal se svým jménem na čepici a příjmením v podobě stejnojmenného slovenského piva
Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…
„Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným „Bobanem“ Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou ,Najednou´. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?“
Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?
„Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.“
