Rozhovor s baletním mistrem, výtvarníkem a bývalým vedoucím souboru Laterny Magiky Pavlem Knolle

„Mám rád nové výzvy a rád potkávám nové lidi“

Začínal v dětském sboru Boráček, pak vystudoval Taneční konzervatoř a po té nastoupil do Laterny Magiky, kde byl 35 let a posledních deset let jako vedoucí souboru a baletní mistr. Dnes působí Pavel Knolle hlavně jako výtvarník scény a kostýmů a v této pozici se podílí na projektech taneční skupiny DEKKADANCERS a spolupracuje s různými divadly.

Od mala jste hodně sportoval, dělal sportovní gymnastiku, orientační běh, jezdil na kole, byl jste neustále v pohybu, ale s tancem jste se setkal až ve svých třinácti letech. Jak k tomu došlo?

„Upřesnil bych, že s tancem jsem se potkal již dříve, v dětském souboru Boráček u nás na severu. Ostatně to zapříčinilo, že mě na jedné přehlídce oslovila skvělá paní profesorka z konzervatoře, Míla Urbanová, která náhodou seděla v porotě a pozvala mě, abych se přijel ukázat na konzervatoř. Přijel jsem, prošel jsem a poprvé si obul piškoty a stoupl k baletní tyči vedle svých nových spolužáků, kteří tu studovali již 4 roky.“

Pavel Knolle – příprava inscenace Popelka – ND Brno – foto Zuzana Kernová

Tanec Vás tak zaujal, že jste z Nového Boru odjel do Prahy a studoval jej na Taneční konzervatoři. Nelitoval jste svého rozhodnutí? Volil jste správně? Vy jste také rád maloval, kreslil a chodil na keramiku …

„Na začátku se mi ukrutně stýskalo. Každou chvíli jsem chtěl utéct zpátky k rodině a kamarádům. Nebylo to pro samotného, třináctiletého kluka úplně jednoduché odejít do cizího prostředí bez rodičů a kamarádů. Nakonec jsem neutekl, vydržel celé čtyři roky studia a dokonce bych řekl, že jsem si školní dobu dost užíval. Vlastně si myslím, že kdyby existovala hypotetická možnost rozhodnout se znovu a to i se zkušeností, kterou mám za sebou, volil bych stejně. Co se týká malování, to jsem nikdy nemusel opustit, naopak je to věc, kterou jsem i díky svému studiu a práci mohl kombinovat a rozvíjet.“

Po škole jste nastoupil do souboru Laterny Magiky v Praze, kde jste tančil jako sólista ve většině představení (Odysseus, Kouzelný cirkus, Minotaurus, Hra o kouzelné flétně, Past, Graffiti, Casanova …) V Laterně Magice jste byl 35 let a posledních deset let jako vedoucí souboru a baletní mistr. Jak na tuto plodnou dobu vzpomínáte? Splnil jste si své taneční sny?

„Byla to krásná doba. Nikdy jsem se tam nenudil. Tančil jsem  skoro každý večer a tančil všechno, co bylo na repertoáru. Potkal jsem skvělé lidi, kteří posouvali vnímání divadla a byli mi velkou inspirací. Laterna byla divadlo s obrovskou vizí a navíc bez problému ty vize financovat. V době, kdy nebylo standartní pracovat s choreografy ze západní Evropy, tady se to dělo. To všechno jsem navíc užíval s lidmi, kteří se u práce uměli bavit. Legrace je totiž v mém životě základní potřeba. To, že jsem nakonec dostal šanci se 10 let spolupodílet na vedení tohoto souboru a navíc být jako spoluautor a výtvarník několika laterňáckých projektů, byl opravdu splněný sen.“

Pavel Knolle – foto Pavel Hejný

Spolu s choreografem Davidem Slobašpyckým   jste po listopadu´89 založili zájezdový soubor Pražský festivalový balet, s nímž jste se zúčastnil několika zahraničních turné (USA, Portugalsko, Turecko, Čína). Co Vás vedlo k založení tohoto souboru?  

„Po revoluci, když se všechno otevřelo, tak jsme byli plní pocitu, že všechno můžeme a hlavně, že to chceme udělat jinak a daleko lépe než se v Čechách děje. Chtěli jsme tvořit jako za hranicemi v Evropě, spolupracovat s tanečníky a choreografy z venku. Využili jsme svých kontaktů na tanečníky a choreografy z Brna, z Vídně, z Tel-Avivu, vytvořili přes prázdniny celovečerní program a vyzkoušeli si ve vlastní produkci odehrát několik představení v Praze a následně v Londýně. Upozorňuji, že nám všem bylo maximálně 25 let a měli nulovou zkušenost. David Slobašpyckyj byl obrovský hnací motor a spolu s naším nasazením jsme to dokázali. V následujících letech se to prostě a krásně nabalovalo. Noví, skvělí tanečníci, nové programy, nová prestižní pozvání na festivaly a zájezdy. V té době o nás psali jako o novém baletu pro novou Evropu. Byli jsme první soubor, který dokázal fungovat bez jakékoli státní podpory.“

Láska k výtvarnému umění Vám zůstala. A dnes působíte hlavně jako výtvarník scény a kostýmů. Spolupracujete s různými divadly. A za kostýmy k představení Klíče odnikud Jihočeského divadla v Českých Budějovicích jste získal Cenu Asociace tanečních umělců ČR. Co Vás přivedlo k tomu dělat právě divadelní kostýmy?

„Na začátku to byla právě spolupráce na projektech Pražského festivalového baletu. Většinu všeho jsme si zařizovali a vytvářeli sami, takže návrh loga souboru a návrhy kostýmů, to všechno bylo něco, co jsem si tady vyzkoušel poprvé. V zápětí přišla první celovečerní choreografie Davida Slobašpyckého vytvořená pro ostravské divadlo, kde jsem už navrhoval celou výpravu. To byl začátek, jen taková příležitostná radost vedle mé kariéry interpreta. Dnes je to jedna z mých hlavních pracovních činností, i když si stále snažím udržet rozmanitost v tom, co právě dělám. Já prostě rád sedím na více židlích, rád pokouším nové výzvy a potkávám nové lidi.“

Od roku 2017 spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS, kde působíte hlavně jako výtvarník a začalo to Poslední večeří, pokračují Návštěvníci, HornyBach 18+, A. I., Proměna, Muž z Malty – one man show, Stabat Mater, Strašidlo cantervillské. Nemáte někdy chuť opět stát na scéně a zatančit si s kluky z DEKKADANCERS?

„Dobrá otázka, kdo by neměl chuť být s nimi na jevišti. Doufám, že si to přečtou :)“

Pavel Knolle – děkovačka Muž z Malty – DEKKADANCERS

Během své taneční kariéry jste byl nejen tanečníkem, ale také jste zkusil asistenta choreografie, vyzkoušel režii (Cube, Zahrada). A co pedagogická činnost, neláká Vás?

„Vlastně i to jsem si vyzkoušel. V Laterně jsem občas dával trénink. Hodně jsem se věnoval repetování představení a to považuji také za pedagogické vedení. Předávat zkušenosti a vést interpreta mě moc baví. Nevím, jestli jsem úplně typ na učení dětí a studentů, ale ladit formu hotového tanečníka pro představení je moc hezká práce, kterou jsem dělal rád.“

Pavel Knolle – zkouška – CUBE, Laterna magika – foto Serghei Gherciu

S dcerou Annou, která kráčí ve Vašich tanečních šlépějích, jste během covidové doby v březnu 2021 online provázeli dvoudílným programem Taste Ballet Ostrava (Baletní hostina z Ostravy), který mohli diváci shlédnout na YouTube a v sítích NDM. Byla to Vaše první spolupráce. Jak se Vám spolu pracovalo?

„Ostravský balet, je další moje srdcovka. Vytvořil jsem pro ně výpravu pro Balady, spolupracoval na projektu Roztančené mosty, nikdy neváhám tam s nimi něco nového spáchat. Moderování byla speciální kapitola, bylo to moje další poprvé. Smět udělat něco v době covidové byl zázrak, navíc něco tak smysluplného a zábavného s lidmi okolo ostravského baletu a jako bonus se svojí dcerou? Nádherná příležitost. Měli jsme na to po odvysílání krásné ohlasy. Nevím, co více si přát … jen houšť a větší kapky :)“

Jak rád odpočíváte?

„Mám dvě polohy odpočinku. Buď hodně aktivně na kole, na lyžích, miluji badminton a saunu nebo jen tak několik hodin ležím a bez řečí koukám do zdi, to bych řekl, umím excelentně.“

Pavel Knolle – DEKKADANCERS – foto Pavel Hejný

Děkujeme za rozhovor

Pavel Knolle

Narodil se 8. ledna 1967 v Novém Boru. Vystudoval Taneční konzervatoř v Praze. Jako tanečník byl od roku 1985, 25 let v Laterně Magice a v letech 2010 – 2020 vedoucím souboru. Spolupracuje s DEKKAANCERS. Dnes působí více jako výtvarník scény a kostýmů.

V roce 2002 byl nominován na Cenu Thálie za výkon v duetu Les Bras de Mer v inscenaci Graffiti.

S manželkou, bývalou tanečnicí Kateřinou má dvě dcery – Josefínu a Annu a starší Anna je členkou baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Foto: Serghei Gherciu, Pavel Hejný, Zuzana Kernová 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor z Brna s performerkou, choreografkou a taneční pedagožkou SIMONOU ASSIONE – CHVÁTALOVOU

„Jako vodnářka jsem antická.“

Takovou osobnost nemohl TANEČNÍ MAGAZÍN opominout. Simona Assione patří k předním českým performerkám. Na rozdíl od mnohých ostatních má však základy kariéry vydlážděné praxí v kamenných divadlech i standardnějších souborech. Posuďte sami: působila v Laterně Magice, operním souboru Národního divadla v Praze, Státním souboru písní a tanců i jiných tradičnějších scénách. Také tanečně doprovázela Lucii Bílou a další muzikálové hvězdy v představení „Zahrada rajských potěšení“. S uznávanou Ninou Vangeli – Hruškovou spolupracovala při inscenaci „Návrat Odysea“. A naopak Michaela Jacksona parafrázovala na hudbu Jana Klusáka v Divadle Kolowrat v rámci jeho operní aktovky. Z trochu jiného uměleckého soudku je její spolupráce s filmovým režisérem Pavlem Jechem ve filmu „Hitmen“.

Později se začala s neústupnou pravidelností objevovat na open setkáních, na scénách jako pražské Divadlo Akropolis, Alfred ve dvoře, na improvizačních večerech nebo na neobvyklých symbiózách výtvarného umění a tance. A to nejen na vernisážích.

Spolupracovala i s rozličnými hudebníky. Od jazzového Jiřího Stivína, přes folkaře Václava Koubka, až po Tony Ducháčka a jeho rockovou kapelu Garage, i s mnohými dalšími…

Později se Simona začala věnovat i workshopům a pedagogické práci. Nyní žije zpět v rodném Brně, kde jsme jí za TANEČNÍ MAGAZÍN položili několik otázek.

Jak ses v dětství dostala k cílenému uměleckému pohybu?

Máma, která mívala odjakživa vztah k umění i sportu, mne v dětství ve čtyřech letech přivedla ke krasobruslení. A potom k umělecké gymnastice. Ke sportu jsme obě měly vztah i proto, že blízko nás bydlel slavný cyklista, vítěz Závodu míru Vlastimil Moravec. A od sedmi let mě máma přihlásila na balet. Konkrétně na taneční škole Ivo Váni – Psoty. Z tehdejších pedagogů nemohu nevzpomenout profesorku Hájkovou. Ta ve mně viděla talent. Tak mně doporučila absolvovat přijímací zkoušky na hudební taneční školu při konzervatoři. To samé mi radil herec Mirek Středa. Potom jsem ty příjímačky zvládla a absolvovala úspěšně konzervatoř až k maturitě.“

Co Tě k tanci inspirovalo?

Hlavně příroda. Už jako malá jsem ráda tančila v lese, kde mezi stromy prosvítalo sluníčko a v jeho paprscích jsem se cítila velmi šťastná, nebo na kopcích na  kameni.(Stejně jako v Bretani u moře i pro moji tvorbu mě to inspiruje dodnes).“

Účinkovala jsi v dětském studiu Divadla na Provázku?

V dětském studiu na Provázku ne, ale hrála jsem dětskou roli liščátko. V Národním divadle Brno v Lišce Bystroušce. A potom v sedmnácti letech ještě na konzervatoři v brněnském televizním studiu Typos jsem účinkovala v pořadu ,Zpívání při vínečku´ se sourozenci Hankou a Petrem Ulrychovými a Divadlem Na provázku (takže tento pořad pak často uváděla tehdy Československá televize).“

Chodila jsi do tanečních?

To vás musím zklamat. Ne, nechodila. Na škole bylo hodně dalších tanečních aktivit. Ty základní klasické tance jsme měli v rámci školy.“

Byl a je někdo Tvým tanečním vzorem?

Neříkám tomu vzor, ale spíše inspirace. Tak třeba Madam Isadora Duncanová, která se nechala inspirovat přírodou a antikou. Protože jako vodnářka jsem antická. A v dalším případě mě inspirovala Carolyn Carlson, kterou jsem měla možnost vidět v Paříži, konkrétněji v představení ,Nebe peklo ráj´.“

Jak ses rozhodovala pro studia na taneční škole?

V taneční přípravce na konzervatoř po doporučení profesorky, že mám talent.“

Co Ti dala Tvá profesionální angažmá?

Hodně moc pro můj další samostatný individuální vývoj pedagoga, choreografa ve svých vlastních projektech.“

Pracovala jsi v zahraničí?

Ještě ve škole na HAMU jsem byla vyslána na stáž do Paříže, potom jsem si zaplatila semináře v Provence.“

Proč ses později orientovala na improvizaci a performaci?

Protože mě nebavilo určování, co a jak mám dělat v kamenných divadlech, propagovala jsem hlavně, co mě baví a co chci. Dostala jsem na své projekty dvakrát grant od Open Society Found – nadace George Sorose. Jedna moje premiéra byla v Roxy (dnes NoD) v Dlouhé ulici – ,Život v bludišti´. A ta druhá v Alfrédu ve dvoře v roce 2003 – ,Žena zkoumá terén´.“

Jak si vybíráš pro vystoupení hudbu?

Tak nějak improvizačně, podle chuti a nálady. Třeba na Vyšehradě live hudba bicí, perkuse, s Václavem Koubkem kabarety v Baráčnické Rychtě, s Tony Ducháčkem a jeho skupinou Garage a jinými.“

Není tajemstvím, že jsi žila s výtvarníky, pojímáš choreografii tím pádem více výtvarně?

Určitě ano. Kupříkladu s Pavlem Opočenským jsme si hodně rozuměli v uměleckých sférách . Dále s Josefem Žáčkem, se kterým jsme natáčeli tanec v Egyptě u moře. Také bych ráda zmínila kamarádku Janku Vidovou, která mi dodala hodně inspirací. Ještě bych uvedla Petra Kvíčalu, od kterého jsem měla červený pigment k představení ,Nachově ztracená´ v divadle Kašpar.“

Věnuješ se rovněž taneční výuce a pedagogice, je nutné mít hodně trpělivosti?

Ano, výuce a pedagogice jsem se věnovala mnoho let, na základních uměleckých školách a také dávám soukromé lekce a taneční kurzy a workshopy – intuitivní tanec, základy baletu, jazzbalet i další disciplíny. Pochopitelně, práce s dětmi chce určitou trpělivost, ale pokud to člověk dělá s radostí a láskou a pojímá to formou hry, tak jí ani moc být nemusí.“

A co chystáš v nejbližší době?

Moc ráda bych chtěla spolupracovat s Laternou Magikou a obnovit představení z Alfréda ve Dvoře. Totiž, inspirovalo mě jejich vystoupení ,CUBE´, ve kterém jsem viděla hodně prvků ze svých dřívějších představení. Zatím mě to ale neumožňuje zdravotní stav – mám již více než rok velké problémy s kolenem.“

Tak tentokrát opravdu nebude závěrečné popřání zdraví pouhou formální frází. I za TANEČNÍ MAGAZÍN a jeho čtenáře držím palce!

Foto: archiv Simony Assione

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadlo tance, filmu a pohybu slaví šedesát let!

Přijďte se v pondělí 30. dubna podívat do zákulisí LATERNY MAGIKY!!!

Jedno z nejzajímavějších divadel nejen české scény slaví své šedesátiny. Pražská LATERNA MAGIKA, která je brána za první multimediální divadlo na světě.

Za šest desítek sezón má na svém kontě na čtyřicet premiér. Za sebou má více než stovku zahraničních zájezdů. Reprezentovala tehdejší Československou republiku na mezinárodních výstavách Expo v roce 1967 v Montrealu a 1970 v Ósace. Její soubor rovněž hostoval i v Argentině, Chile, Brazílii, Kanadě a v USA.

Stěžejní a profilový divadelní titul Laterny „Kouzelný cirkus“ je nekorunovanou nejhranější inscenací ve střední Evropě – od premiéry v roce 1977 má na svém kontě na 6 400 repríz, z nichž se stovky uskutečnily v sedmnácti státech různých světadílů.

Ve videogalerii pražského Národního divadla v pátek 27. dubna zahájily oslavy 60. výročí od založení LATERNY MAGIKY vernisáží audiovizuální instalace autora Františka Pecháčka. Ten se podílel na loňské premiéře „Cube“ s využitím veškerých výtvarně technických principů, na kterých byla od svých počátků LATERNA MAGIKA postavena. Na vlastní výstavě Pecháček svými osobitě výtvarnými prostředky provází návštěvníky historií souboru, jeho osobností i jeho titulů.

Osudy LATERNY MAGIKY v prvních desetiletích, naopak čtenářům a věrným divákům osvětlí zbrusu nová publikace „LATERNA MAGIKA: Zlatá éra očima pamětníků“. Ta byla pokřtěna ve stejný den po večerním představení.

Ve slavnostním, neřku-li jubilejním představení, se protínala historie se současností. Na programu bylo „Otvírání studánek – tedy již třetí novodobá rekonstrukce jevištní kantáty Bohuslava Martinů. Tu totiž již v roce 1960 připravil režisér Alfréd Radok s choreografkou Zorou Šemberovou. V kontrastu k historickému kusu uvede Laterna ve stejný večer také nejnovější inscenaci „Cube“, která původní principy LATERNY MAGIKY propojuje s novými prostředky – současným tancem a videomappingem.

V neděli 29. dubna pak oslavy jubilea pokračují setkáním na téma LATERNY MAGIKY. Zúčastní se ho i vedoucí výzkumného projektu o LATERNĚ MAGICE z Národního filmového archivu Andrea Průchová, vedoucí uměleckého souboru Pavel Knolle či dramaturg a režisér Lukáš Trpišovský. Diskuse se uskuteční v ten den v podvečer ve foyeru Nové scény. Večer pak bude na programu ikona LATERNY MAGIKY – představení „Kouzelný cirkus“.

V pondělí 30. dubna je pro zvídavé a zvědavé uspořádána návštěva zákulisí LATERNY MAGIKY a dalších běžným divákům absolutně nepřístupných míst. Prohlídky začnou v 17:00 a potrvají 40 minut.

Zájemci si zde kupříkladu ozkouší, jak se cítí vystupující během představení, když se jim konkrétně třeba v inscenaci „Cube“ zjeví obrázky přenášené z projektoru přímo pod nohama.

Všichni milovníci moderního tance i audiovizuálního divadla by si neměli nechat ujít ani Pecháčkovu výstavu a rovněž prohlídku zákulisí a scény LATERNY MAGIKY. TANEČNÍ MAGAZÍN přeje souboru minimálně další šedesátku úspěšných let na světové tanečně divadelní scéně.

Foto: archiv LATERNY MAGIKY

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN