Co se nechvěje, není pevné aneb Národní divadlo se chvělo pro PETRA ZUSKU

Petr Zuska oslavil své narozeniny v ND představením „Chvění“

15. září oslavil choreograf, tanečník  a bývalý šéf Baletu ND v Praze své narozeniny a v rámci této oslavy, ale i v rámci festivalu  Zlatá Praha, mohli diváci zhlédnout inscenaci „Chvění“.

Petr Zuska (rozhovor s ním najdete na stránkách TANEČNÍHO MAGAZÍNU) je tvůrcem evropského formátu, kterého milovníkům tance představovat nemusíme. Výjimečný choreograf, profiluje se jako individuální osobnost, což na inscenaci „Chvění“ jednoznačně vidíme. Ve své tvorbě využívá inovativní přístup k moderní tvorbě, ale také je schopen celistvě uchopit dějový balet.  Jeho inscenace jsou promyšlené, najdeme tu svět symbolů, duchovní otázky a možná také filozofické otázky, protože jak nám Petr Zuska kdysi sám řekl, přál si být v mládí filozofem.

Chválen i kritizován si šel Petr Zuska vždy svou vlastní cestou, věrný svému přesvědčení. Na svém kontě má (od roku 1990) více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory.

A samotné „Chvění“?  Dílo je  obrazem plným symbolů, dotýká se řady témat spojených s lidským bytím, koloběh života a smrti, koloběh opouštění.  Pláč a smích, válka a mír. Velké chvění se může změnit v zemětřesení, může znamenat konec, ale i začátek. Chvění je tu od počátku a my jsme jeho součástí.  Je patrné, že inscenace samotná nedá divákovi ani na chvíli odpočinout. Neustále je nucen sledovat, cože se to na jevišti děje a jaké filozofické otázky si má  právě klást.

Název „Chvění“ vychází ze stejnojmenného alba souboru Hradišťan Jiřího Pavlici.  Větší část hudební plochy pak ale patří Henryku Mikolaji  Góreckému.  Hradišťan a hudba Henryka Góreckého?  Ostrý kontrast. Ne  každý musí obdivovat či uznávat toto spojení, ostatně ani já nejsem příznivcem této směsice. Ale závěrem představení si  říkám: „A proč ne?“  Petr Zuska vybíral hudbu svým srdcem, ukazuje nám své pocity, tak proč kritizovat. I tato nesourodá kombinace hudby  vytváří harmonický celek.

Chvění“ začíná první větou 3.symfonie Henryka Góreckého. Temno, snad zánik, snad mizení ve věčnosti. Těla tanečníků, vypadajících jako černé stíny, mumie či přízraky, sklouzávají po schodech z pozadí scény, hlavu zahalenou černou látkou. Na kraji jeviště se chvíli zděšeně zastaví – a zmizí.. navždy? Následuje jedna vlna těl za druhou. Klikatá bílá čára vprostřed jeviště značí možná nějaký velký zlom a po něm přichází zemětřesení, tedy pěkně silné zachvění. Tento smutný obraz evokuje hned několik vkladů – může to být abstraktní koloběh života, vznik a zánik, může to také být jako valící se láva z puklin země, možná i oběti něčeho zlého.

Poté na scénu vstupuje muž v černých kalhotách, s kufrem v ruce a na schodišti stojí žena v bílých šatech. Bolestné loučení. Snad je to partner, snad syn. Ale utrpení  a bolest je cítit naprosto hmatatelně. Objevují se ale i další muži s kufry v ruce, všichni se někam ubírají a mizí. Zde si můžeme představit válku, miliony Židů odcházejících do koncentračních táborů, miliony srdcervoucích loučení. Na konci prvního dějství sedí žena a muž na kufrech se svěšenými hlavami, vše se noří do tmy. 

Ve druhé části inscenace  zazní naprostý kontrast s Góreckého hudbou – Hradišťan. Písně o posledním se třesoucím listu na platanu znějí vesele a hravě, najednou všechno jásá. Oslava života.Tanečníci i jejich partnerky mají na sobě dlouhé, bílé plisované sukně.  Doslova jako divoši, kteří vydupávají u svých ohňů energii z Matky Země.

Ale opakuje se tu i naléhavá otázka: A co já?  Chvějící se list na platanu svůj úkol nepokazil, ale co já?

Na konci představení se opět objeví černý šál a bere s sebou všechno. Jako čas.

Je nutno vyzdvihnout Ayay Watanabe, její procítěné pohyby. Spolu s Ondřejem Vinklátem tvoří dvojici, z které opravdu doslova číší veškeré emoce.

Chvění“ získalo  Výroční cenu portálu Opera Plus za nejlepší choreografii.

Na úplný závěr tanečníci blahopřejí Petru Zuskovi k jeho životnímu jubileu a ten symbolicky také sjíždí po schodech do „Věčnosti“….

O přestávce a po představení proběhla v divadle autogramiáda a  zájemci si mohli koupit knížku  „Trio pro jednoho“, která přibližuje tvorbu Petra Zusky  –  průběh autogramiády nám přibližuje trio snímků  i fotografie titulní

 Text a foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Nesklouznout k patosu

Taneční magazín se osobně účastnil besedy s uměleckým šéfem baletu naší první scény Petrem Zuskou. Jak se vyjádřil ke své zbrusu nové inscenaci „Chvění“? Co očekává od svého nástupce ve funkci? Jak vedla besedu Nina Vangeli – Hrušková? Kdo v rámci besedního odpoledne vystoupil s baletní ukázkou? Čtěte už právě teď a tady!

Těsně před premiérou nového baletu „Chvění“ se odehrála na Nové scéně Národního divadla v Praze vskutku zajímavá beseda. Byla věnována uměleckému šéfovi zdejšího baletu Petru Zuskovi. Vedla ji uznávaná kritička, publicistka a choreografka Nina Vangeli – Hrušková. Během akce došlo i na ukázku z inscenace „Chvění“.

Uznávaný tanečník, choreograf a umělecký šéf baletu Národního divadla v Praze Petr Zuska se bilančně zamýšlel nad svými úspěchy, prohrami i životními uměleckými peripetiemi. Měl k tomu ostatně důvod, po patnácti letech totiž končí v pozici uměleckého šéfa baletu naší první scény.

Valná část úvodu úterního odpoledního setkání byla věnována aktuální premiéře „Chvění“. Petr Zuska se obšírněji věnoval zejména koprodukci hudby od dvou autorů, polského komponisty moderní hudby (již zesnulého) Henryka Góreckého a našeho soudobého barda moderního folklóru Jiřího Pavlici. Ostatně, „Chvění“ se jmenuje i právě Pavlicovo hudební album z roku 2007 s podtitulem „Suita dialogů“. A právě dialog byl jedním ze zásadních stavebních kamenů nové baletní inscenace ND. Dialog mezi tanečníkem i hudbou, dialog mezi duem tak rozdílných komponistů, dialog mezi tancem a verši Vladimíra Holana a Jana Skácela, dialog mezi hudbou a sochami Olbrama Zoubka. Pro úplnost dlužno podotknout, že „Chvění“ již Petr Zuska inscenoval v Brně. Avšak v úplně jiném aranžmá.

Paní Nina Vangeli – Hrušková byla trpělivou zpovídající. Dávala Petru Zuskovi svým barvitým spektrem otázek mnoho nových impulzů. Možná, že pouze v několika místech zbytečně „utnula“ Zuskův slibně se rozvíjející monolog?

Krátkou ukázkou ze „Chvění“ si posléze publikum Nové scény podmanila Nikola Márová s Giovanni Rotolou. Oba v praxi dokázali, že Zuskovy choreografie mají neopakovatelný rukopis. Sám jejich autor dodal, že jedna z jeho zásad zní: „Nesklouznout k patosu.“ Samozřejmě, není míněna dogmaticky a bezezbytku na jakýkoli titul.

Velice taktně se spíše po špičkách přešlapovalo kolem osobnosti Zuskova nástupce Filipa Barankiewicze. Ačkoli v rozhovoru publikovaném roku 2014 jej Petr Zuska plně podporoval, nyní se nestavěl ke všem jeho uvažovaným krokům úplně kladně. Ale projevil diplomatický takt a jejich názorový střet příliš nerozmazával.

Řeč se stočila i na nový dokumentární film České televize, který o Zuskovi a hlavně se Zuskou natáčí renomovaný režisér baletních a tanečních profilů Martin Kubala.

Končící šéf baletu se nemohl nevěnovat ani svému dalšímu autorskému projektu „Sólo pro nás dva“, který připravuje ve spolupráci s hudebníkem, písničkářem a textařem Jaromírem Nohavicou. Bude v něm i tančit.

Celá beseda, včetně odpovědí na divácké dotazy, již poněkolikáté dokázala, že Petr Zuska je citlivý umělec, ale i schopný manažer s potřebnou vizí a léty prověřenými zásadami.

FOTO: ARCHIV ND

MICHAL STEIN
TANEČNÍ MAGAZÍN