Rozhovor s tanečnicí a choreografkou DANOU PALOU

„Hodlám otevřít tanečně kreativní centrum.“

Hodlám otevřít tanečně kreativní centrum.“

Na domácí scéně i v zahraniční úspěšná tanečnice, choreografka, pedagožka i organizátorka Dana Pala zaujala TANEČNÍ MAGAZÍN svým podzimním představením „La Mar“. Dokázala také, mimo jiné, založit volnou internacionální kreativní skupinu tanečníků, herců, choreografů a zástupců dalších uměleckých oborů. Nejen proto jsme ji požádali o první rozhovor roku 2018.

Pocházíte z rodiny vystudovaných ekonomů, máte nějaké rodinné divadelní či přímo taneční kořeny?

Sice se moji rodiče věnují ekonomice, ale oba milují kulturu, hudbu a divadlo. Můj tatínek hraje výborně na kytaru a maminka zpívá a hraje na klavír. U nás doma se vždycky zpívalo, hrálo a pořádaly se oslavy. To je asi důvod mého vztahu k hudbě a k tanci. Jako malá jsem také navštěvovala spoustu kroužků a všechny byly tak nějak nasměrované na múzická umění. Je zvláštní, že mě rodiče nepřihlásili třeba na šachy. Praděda byl klarinetista a v mládí jezdil s cirkusem po Evropě, tak ty kořeny mám možná ještě po něm. Bohužel jsem ho nepoznala, ale určitě bychom si rozuměli.”

Věnovala jste se pohybu a tanci od dětských let?

Tančím od malička, začala jsem v šesti letech. Ale ještě dřív než s tancem jsem začala s hudbou. Uměla jsem noty dřív než písmena. Chodila jsem zpívat do sboru, hrála na klavír a v sedmi letech jsem začala chodit do baletu. Měla jsem štěstí, protože jsem jako dítě mohla dělat spoustu kroužků a vybrat si pak ten, který se mi líbil nejvíc. Jezdit z kroužku na kroužek také zahrnovalo trávení spousty času v autě a tam jsme s maminkou často zpívaly, poslouchaly Radio Classic, jazz anebo třeba šansony. Nebyla prostě možnost abych si tanec a hudbu nezamilovala.“

Čím Vám tanec a pohyb na první dojem učaroval?

Na tanci mi přišlo nejkrásnější, že jsem mohla hudbu znázornit. Vždycky mi připadalo, že hudba je barevná a že je to příběh, který musím vyprávět pohybem. Od mala jsem si vymýšlela libreta, improvizovala anebo dokonce i zkoušela ve škole se spolužáky taneční kreace na hudbu, která se mi líbila. V jedenácti letech jsem pak s nástupem na konzervatoř přišla o iluze, protože jsem zjistila, že nemám nejlepší baletní dispozice a že fantazie nestačí. Nejdřív tedy přišlo na řadu naučit se disciplínu a techniku. Vybojovala jsem si to. Vždycky když mám pocit, že něco nezvládnu, vzpomenu si na těchto osm let. Nikdy bych nic nevzdala v půlce.“

Chodila jste do tanečních?

Nechodila. Na to nebyl čas ani energie. Na konzervatoři jsme trénovali šest hodin denně a po večerech se zkoušela představení. Do školy jsme často chodili i v sobotu. Jednou jsem navštěvovala krátký kurz salsy (tu jsme ve škole neměli, dodnes nevím proč) a hrozně mě to bavilo! Chápu, že je není možné do tanečního vzdělání vměstnat všechno, ale třeba zrovna ta přirozenost se kterou tančí celá latinská Amerika je strašně inspirativní! Asi ji musíte mít v krvi, ale ,konzervatoristům´ podle mého názoru prostě chybí.“

Který z tanečních pedagogů na Vás měl největší vliv?

Jan Kodet.“

Jaký režisér, se kterým jste v průběhu kariéry spolupracovala na Vás měl největší vliv?

Irina Andreeva. Režisérka Teatru Novogo Fronta. Malá osoba s velikou osobností a neuvěřitelnou inspirativní energií!“

Ovlivnil Vás svým způsobem nějak legendární Pavel Šmok?

S panem Šmokem jsem se osobně setkala pouze jednou, a to při přijímačkách na HAMU. Mě už choreografii neučil, mým učitelem byl pan Wiesner. Práci pana Šmoka velmi obdivuji, ale nikdy jsem se v ní úplně nenašla. Na konzervatoři jsem milovala Jiřího Kyliána a na HAMU jsem se sice učila ,šmokovský´ repertoár, ale už jsem se věnovala více site-specific projektům, v té době jsem už jsem jezdila hodně do Berlína a pracovala úzce s architekturou. Spíš jsem se nechala ovlivnit tvorbou německé choreografky Sashi Waltz.“

Vaše představení mají spíše divadelní rozměry, jaký žánr divadla upřednostňujete jako divačka v hledišti?

Líbí se mi fyzické divadlo. Mám ráda taneční opery a nejvíc si užívám site – specific představení a sci-fi filmy. Obdivuji práci s prostorem, kde je pohyb důležitou součástí. Nejsem velký fanoušek činohry, preferuji divadlo, kde převládá vyjádření pohybem. Připadá mi sdílnější než vyjádření slovy, neexistují tu jazykové bariéry.“

Máte nějakou nezapomenutelnou zahraniční zkušenost?

Kupříkladu, když jsem působila jednu sezónu v malorském divadle Sans, kde jsem tvořila pohybovou složku pro katalánská činoherní divadla. Bylo to velmi náročné, činoherní představení. Tam trvají třeba i tři hodiny! Nerozumněla jsem polovině představení a dalo mi to dvojnásobnou práci, protože jsem si je musela překládat do španělštiny. Na druhou stranu o to více jsem se soustředila na samotný pohyb. Hlavně práce s herci je neuvěřitelně kreativní a je to zase úplně něco jiného než s tanečníky. Kolegové se mě občas ptají: ‚co jsi, prosím tě, dělala na té Mallorce, v tom malinkém divadle?‘ Pro mě to byla jedna z nejskvělejších zkušeností. Ne vždycky Vám dají velká divadla takovou choreografickou a tvůrčí volnost.“

Máte ohromné množství zahraničních zkušeností, kam byste zařadila naši taneční a baletní scénu v evropském kontextu?

Máme skvělé tvůrce, performery, krásná divadla a velmi kulturní město, které je v samotném středu Evropy! Myslím si, že by se tenhle potenciál měl více využít! V Národním divadle hrajeme obrovské produkce, které stojí strašně moc peněz, ale mě osobně připadá, že méně je někdy více. Víte kolik krásných představení můžete vidět v nějakém malinkém divadle, v zajímavém prostoru anebo třeba v divadle, kde jste ještě nikdy nebyli? Tanečních divadel máme v Praze málo a jsou to docela uzavřené komunity. Takže rozhodně bych naši scénu zařadila mezi kvalitní, jenom možná jsme tak nějak pořád trošku při zemi. Místo na představení do divadla často jdeme raději do hospody nebo nakupovat do obchodního centra. Tyhle priority já mám jasné. Jednou se mi zdálo, že se všechny obchoďáky proměnily v divadla. To by byla nádhera, ne? 🙂 .“

Čím je osobitá a co jí naopak chybí?

Osobitá je především těmi menšími produkcemi, které si často musí vystačit s minimem prostředků a přesto díky nadšení a kreativitě zapojených osob dokáží z mála vytvořit kvalitní představení. Tady bych ráda navázala na předchozí otázku a vyzdvihla nedostatečnou diváckou základnu těchto produkcí. Síla masivní reklamy a toho, co je zrovna v módě, u nás převládá. Potřebujeme více diváků, kteří mají ,otevřenou hlavu´.“

Ve své skupině CREATIVITY máte množství osobností-choreografů, není to někdy až moc konkurence, neboli „mnoho kohoutů na jednom smetišti“?

Pro mne jsou v tvorbě všechny složky rovnocenné! Když například spolupracuji s tanečníky, kteří jsou také choreografy, rozhodně to neberu jako konkurenci, ale jako ohromné plus. Mým úkolem je sesumírovat všechny nápady a uvařit ze všeho dobrou „polévku“. Já naslouchám, dávám mým kolegům prostor, ale zároveň třídím a dobře vím, jak by měl vypadat výsledný tvar představení. Někdy se shodneme, někdy ne, musí to ale všem dávat smysl! Jinak je to vidět na celém představení, že některá složka nefunguje, že je vytvořena pod nějakým nátlakem. Každý tvůrce i interpret do jednotlivé produkce přináší svou osobnost, svůj projev a je potřeba najít ve všem ideální spojitost. To se, myslím, neustále všichni učíme. Mám štěstí, že pracuji s řadou osobností opakovaně, dobře na sebe slyšíme a už se známe.”

Spolupracujete průběžně s výraznými a originálními osobnostmi hudební scény, jak si je vybíráte? Nebo oslovují ony Vás?

To záleží na produkci. Ve většině případů já oslovuji je. Nejvíce pracuji s Jirkou Lukešem, se kterým jsme začali tvořit už na HAMU. Jsme skvěle sehraní. Ráda také zvu ke spolupráci nové tvůrce, například u La Mar jsem oslovila kytaristu, kterého jsem viděla hrát ve Španělsku na pláži. Ale většinou jsem ve výběru kolegů konzervativní, dávám na tým, se kterým tvořím už dlouho. Věřím na hlubší napojení. A stereotyp? Ten není! Každý projekt je jiný a i my se neustále posouváme. Je krásné pozorovat, jak se náš rukopis s každou produkcí malinko mění, i když jsme stabilní tým prověřený časem.“

Věnujete se i workshopům a výchově nejmenší taneční generace, jak vidíte podmínky pro tuto práci v Čechách, na Moravě a v okolním světě?

Podmínky jsou tu skvělé, všude je spousta možností, ale nerozumím tomu, jakým způsobem je využíváme. Proč jsou nájmy tanečních sálů u nás tak drahé a proč jsou dětské kurzy tak levné v porovnání s tím, kolika drahými zbytečnostmi rodiče mnohdy zahrnují svoje děti? Taneční výchova je zásadní, je to kultura pohybu, podle mě je důležitou součástí společenského chování. Navíc, kdo v dnešním světě není kreativní, je ztracen. Děti by měly tančit víc a pedagogové by měli být lépe hodnoceni za tuto práci. Ve srovnáním s okolním světem, například Německem anebo Španělskem, jsou platy tanečních pedagogů v Čechách a okolí podprůměrné. Není divu, že tito učitelé pak odcházejí učit do zahraničí a nebo hledají jinou práci. Je to škoda, protože přicházíme o možnosti, jak si vychovávat nejen tanečníky ale i budoucí diváky. S dětmi se musí zacházet opatrně, co je naučíte a co jim předáte je něco co si budou pamatovat, něco na čem si později budují svou osobnost“

Představení „La Mar“ jste zkoušela i v německém Berlíně. Proč zrovna tam? Čekal bych vzhledem k tematice titulu spíše nějakou přímořskou oblast.

La Mar vznikala na cestách. Námět scénáře jsem vymyslela na Kanárských ostrovech. Pohybový koncept se pak utvořil velmi přirozeně i díky skvělé souhře s italským tanečníkem Enricem Paglialungou. Berlín je město, které se neustále vyvíjí a jde dopředu v tanci, v umění, v experimentech. Vždycky mě tohle město bavilo, i když potřebuji pro svou dlouhodobou inspiraci více přírody a slunce. Proto jsem si ho nikdy pro život nevybrala! Enrico v Berlíně už dva roky žije jako tanečník a pedagog na volné noze. Daří se mu tam výborně! Tohle město umí ocenit kvalitní tanečníky a performery! Jen je potřeba vydržet a prodrat se konkurencí. Zkoušení v Berlíně bylo impulsem k poznání, také jsem chtěla zakusit ten pocit vykořeněnosti na vlastní kůži i při zkouškách. Přestože já vlastně tenhle pocit moc dobře znám, moje role v ,La Mar´ ho poznala právě až v Berlíně. Připadala jsem si tam opravdu jako ztracená víla z ostrova.“

Co Vám dala – krom úzkého kontaktu s divákem – předpemiéra „La Mar“ v komorním prostředí Divadla na půdě?

Spoustu práce a tahání světel do schodů 🙂 Bylo skvělé, že jsme si představení mohli před samotnou premiérou zkusit a zjistit, že ho opravdu můžeme zasadit do jakéhokoli prostoru! Mě osobně fascinuje, jakým způsobem právě prostor ovlivňuje daný projekt. Jsem moc vděčná, že nám divadlo Na půdě poskytlo rezidenci, o které si bohužel v některých pražských tanečních divadlech tvůrci mohou nechat pouze zdát. Navíc na půdě tvoří spousta zajímavých umělců. Jak už jsem říkala v některé z předchozích otázek, to co se zdá být malé a neznámé, může otevřít daleko více možností.“

Jaké máte plány do tohoto roku 2018?

Mým největším plánem do roku 2018 je otevření nového tanečního kreativního centra. Doufám, že se mi to tento rok konečně podaří. Stále hledám vhodné prostory. Dále plánuji vyjet na tour s La Mar do Španělska a na jaře bychom s Enricem rádi uvedli La Mar na Kanárských ostrovech a uspořádali tam workshop současného tance. Co se týká Čech, tak pevně doufám a věřím, že se nám i tady podaří reprízy a budeme moci být součástí některého z českých festivalů, nebo v repertoáru některého z našich tanečních divadel. A pak mě čeká jedna moc zajímavá cesta, ale tu si nechám pro sebe, možná mě inspiruje k dalšímu tanečnímu projektu 🙂 .“

Děkuji za velmi zajímavý rozhovor a přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – ať se Vám současný rok 2018 vydaří se vším všudy.

Ptal se: Michal Stein

Foto: Andrej Jurkovič (portrét),

Andrea Barcalová a Jana Horáčková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Festival TANEC PRAHA oslaví 30 let své existence!

Jubilejní ročník potrvá od 1. do 25. června 2018

30 let festivalu TANEC PRAHA!

Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla oslaví v červnu roku 2018 své 30. narozeniny. Jubilejní ročník se uskuteční v Praze od 1. do 25. června 2018 a již od konce května oživí dalších cca 20 měst a obcí ČR. Ponese se ve vizuálním stylu i duchu motta letošního ročníku: TANCEM PROTI PŘEDSUDKŮM. Hlavními událostmi festivalu budou inscenace renomovaného izraelského choreografa Emanuela Gata s názvem „SUNNY“ a dílo korejské choreografky Eun-Me „Dancing Grandmothers“. Další překvapení se chystá na slavnostní zahájení a program je plný špičkových zahraničních i českých tvůrců. Více na www.tanecpraha.cz

„Program 30. ročníku je nabitý osobnostmi s velkou zkušeností a respektem. Na scéně uvidíme Germaine Acogny (SN) jako highlight linie Fokus Afrika, pak stejně nestárnoucí Kanaďanku Louise Lecavalier a nakonec i Eun-Me (KR), která roztančí mj. vitální korejské babičky. Do zákoutí mystické aztécké kultury nás pozvou Foco alAire (MX) v rámci Fokus Mexiko a do inspirace ze světa dětské fantazie nás ponoří vlámský Kabinet K. Velký prostor dostanou koprodukce českých umělců se zahraničními, čímž reflektujeme výrazný posun taneční scény u nás, a nec hybí ani Dance NEWs otevírající dveře mladým talentům. Festival nese v sobě silná témata, která rezonují v dnešní společnosti, a to v duchu úcty k velkým osobnostem, jejichž vliv na rozvoj současného umění ve světě je zásadní, ale i otevřenosti novým impulzům,“ říká Yvona Kreuzmannová, zakladatelka Tance Praha

Emanuel Gat je velmi žádaný na mnoha evropských i světových scénách a jeho soubor má vysokou podporu ve Francii. České publikum se s ním mohlo seznámit již v rámci projektu Baletu Národního divadla Timeless. Inscenace SUNNY, kterou Gat vytvořil spolu s muzikantem a performerem Awirem Leonem, je multižánrová událost spojující živý koncert s originálním choreografickým výzkumem.

Korejská choreografka Eun-Me s deseti tančícími babičkami v symbióze s vynikajícími tanečníky odvážně provokuje proti zažitým stereotypům a určité šedi oficiální kultury své země. Pouští se do divokého světa barev a oslovuje seniory na cestách venkovem, to vše v přirozeném mezigeneračním dialogu, který je nosným tématem celého festivalu. Tančit může každý a v každém věku, tanec nás osvobozuje a stmeluje.

Již nyní jsou v prodeji dárkové poukazy na festival TANEC PRAHA 2018 a od ledna bude možné zakoupit si vstupenky na události sezony. Předběžný program naznačuje, že je na co se těšit!

https://www.youtube.com/watch?v=wNLGQz2TJzs

https://www.youtube.com/watch?v=UPSWUt4w-qs

 

Předběžný program 30. ročníku festivalu TANEC PRAHA

Pá I 1. 6. I 15:00 I Kasárna Karlín I Prezentace komunitních projektů (děti, senioři, menšiny)  I CZ

 

Pá I 1. 6. I 20:00 I PONEC I Gala Opening festivalu TANEC PRAHA 2018

                  

Pá a So I 1 + 2. 6. I VEN.ku TANCI: Company Furinkaï / Satchie Noro & Silvain Ohl ORIGAMI I FR

 

Po I 4. 6. I 20:00 I DOX I Farma v jeskyni / Viliam Dočolomanský I Refuge I CZ I světová premiéra

 

Út I 5. 6. I 20:00 I PONEC I Dance NEWs: László Fülöp; Luke Baio & Dominik Grünbühel I HU I AT

 

Čt I 7. 6. I 20:00 I PONEC I Germaine Acogny & Mikaël Serre I A un endroit du début / Somewhere at the Beginning I SN

 

Pá I 8. 6. I TANEC PRAHA STUDENTŮM: Germaine Acogny I workshop & lecture I SN

 

So I 9. 6. I VEN.ku TANCI: Ladji Koné I (R)mark I BF

 

Po I 11. 6. I 20:00 I PONEC I Karine Ponties I SAME SAME I BE I FR I CZ I světová premiéra

 

Út I 12. 6. I 20:00 I PONEC I Ladji Koné I Lego de l’ego  (solo) + Màa Labyrinthe (duet) I BF

 

Čt I 14. 6. I 20:00 I PONEC I Foco alAire  I IDEA DE UNA PASION I MX

 

Pá I 15. 6. I Žižkovský tunel I VEN.ku TANCI: Cie Mossoux – Bonté I Odpočítávání I BE

 

So I 16. 6. I VEN.ku TANCI: Foco alAire I LOStheULTRAMAR I MX

 

Ne I 17. 6. I VEN.ku TANCI: Physical Momentum I MX I ES

 

Po I 18. 6. I 20:00 I PONEC I Jiří Pokorný, Radim Vizváry I Sunday Neurosis I CZ I NL

 

St I 20. 6. I 20:00 I PONEC I Louise Lecavalier I SO BLUE I CA

 

So I 23. 6. I 17:00 I FORUM KARLÍN I Událost sezony I I Eun-Me Ahn I Dancing Grandmothers I KR      

 

Ne I 24. 6. I 17:00 I PONEC I TANEC PRAHA DĚTEM: Kabinet K I HORSES I BE

 

Ne I 24. 6. I 20:00 I FORUM Karlín I Událost sezony I I Eun-Me Ahn I Dancing Grandmothers I KR

 

Po I 25. 6. I 10:00 I PONEC I TANEC PRAHA DĚTEM: Kabinet K I HORSES I BE  

Po I 25. 6. I 20:00 I FORUM Karlín I Událost sezony II: Emanuel Gat / Awir Leon I SUNNY I IL

 

Změna programu vyhrazena.

Kateřina Kavalírová

Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou, taneční trenérkou a výživovou poradkyní MAJKOU ŠULOVOU

„Tělo není popelnice, abychom do něj všechno naházeli.“

Každý z českého i slovenského moderního tanečního světa ji zná jako Majku. Původně Kujalovou (nyní Šulovou), která dlouhá léta spolupracovala s Frankem Towenem v jeho legendárním studiu. Nyní už sama pokračuje v jeho choreograficky pedagogických šlépějích. A má úspěchy. Navíc se věnuje rovněž zdravé výživě a kraniosakrální terapii. I proto si za ní, na předměstí Prahy do Vinoře, přijel TANEČNÍ MAGAZÍN pro rozhovor.

Věnujete se tanci a pohybu už od předškolních let. Čím Vám tanec tak učaroval?

„…když se to tak vezme, věnuji se mu daleko déle. Maminka tančila s tátou v souboru lidového tance Kytice, až do sedmého měsíce těhotenství. Tak to byly už mé začátky. Ve třech letech mě dali ,vybít´ do Sokola, pak do sportovní gymnastiky. Samotný tanec přišel až mnohem později, učaroval mně tím, jak se dají vyjádřit emoce, energie, rytmus… To se duše probouzí.“

Zpočátku jste se učila spíše výtvarnému řemeslu. Zanechalo to ve Vás stopy dodnes? Malujete si alespoň pro sebe?

Ano, vždycky jsem ráda tvořila a po škole jsem se vyučila uměleckému řemeslu – rytec kovů. Nejdříve jsem pracovala v uměleckém oboru a tanec jsem měla jako koníček a pak se to obrátilo. Tu výtvarničinu jsem, bohužel, odsunula. Ale určitě se tomu vrátím.“

Chodila jste do klasických tanečních? A ráda?

Ano chodila a moc ráda. Taky jsem tam potkala svou první lásku, se kterou jsme vyhráli první místo v taneční soutěži. Tenkrát v rámci tanečních.“

Byla jste po léta nejužší spolupracovnicí-asistentkou Franka Towena, jak jste se do jeho studia dostala?

Obdivovala jsem ho i jeho práci a pak jsem v časopise Mladý svět uviděla krásný rozhovor s ním a hlavně oznámení o jeho kurzech Jazz dance, přihlásila jsem se do kurzů, a pak se vše rychle rozjelo, po několika měsících mně pan Towen nabídl místo v taneční skupině a za pár dalších měsíců jsem vyhrála konkurz na uvolněné místo jeho asistentky. To byla krásná doba.“

Spolupracovala jste s řadou předních zpěváků i herců, jaké číslo se Vám za tu dobu nejvíce vrylo do paměti?

„…na pár písniček jsem dodnes nezapomněla. Když stavíte taneční číslo, skladbu slyšíte snad stokrát, stále dokola… Nezapomenete. Dodnes písničky slyším, když reprízují pořady, jako třeba role zpěvačky – Táňa Medvecká, v seriálu ,Dynastie Nováků´. Nebo duo Kamélie v legendárním Televarieté.“

A naopak při nácviku kterého čísla jste si užili nejvíce zábavy?

To zavzpomínám určitě na Bolka Polívku, se kterým jsme stavěli stepařské číslo do divadelního představení ,Trosečník´, hodně jsme se u toho nasmáli.“

Co Vám dal Frank Towen do vínku?

Dal mi do vínku především pracovitost, ale také dochvilnost a spolehlivost.“

Jak jste se osamostatnila po Towenově úmrtí?

Jednak jsem začala vést samostatně pohybové kurzy pro děti… A téměř současně vzniklo ,Stepové trio Pavla Veselého´, se kterým jsme vystupovali po celém Československu a natáčeli taneční čísla do hudebních televizních pořadů.“

Spolupracujete dodnes nějakou formou s nástupnickým studiem Towen, právě zmíněného Vašeho někdejšího kolegy Pavla Veselého?

Ne, každý jsme se vydali svou cestou. Pavel hlavně vyučuje zpěv. Ale jsme v kontaktu. Zrovna nedávno jsme se setkali na srazu ,towenovců´ a společně zavzpomínali na skvělou dobu.“

Na co se především zaměřuje Vaše taneční výuka?

V současnosti se už zaměřuji jen na zdravý pohyb, vedu kurzy Power jógy, Zdravá záda, Gravid jógy, Bosu a Aquaerobicu. Tančím jen s dětmi, začínají u mne od věku tří let v přípravce. Starší dívky mají specializaci Aerobic, Street dance a Akrobacii. Hlavně nejstarší dívky dosáhly v loňském roce velkého úspěchu. Získaly prvenství na mezinárodních závodech Mia festival v pražské Lucerně.“

Vedete nyní dětské tréninky i hodiny pro příchozí, jak náročnou vidíte tanečně pedagogickou práci?

Když vás práce baví, tak nic není náročné, jsem šťastná, že ji mohu dělat. Musím se spíše více starat o své tělo, aby mi ještě dlouho dobře sloužilo. Následky profesionálního tance se prostě už ukazují.“

Jezdíte i na soutěže do zahraničí, jak byste porovnala taneční úroveň u nás a v cizině?

Ano, jezdíme tam také. Musím ale uznat, že u nás je organizace a úroveň tanečních soutěží na vysoké úrovni.“

V historii jste pracovala s řadou mimů i tanečníků, můžete se i v současnosti pochlubit nějakými novými hvězdičkami z Vašich kurzů?

Já bych řekla, že všechny děti jsou hvězdičky. Nedělám výběr, věnuji se všem dětem, nejen těm talentovaným a mám velikou radost, když pozoruji i na těch méně šikovných, velký posun vpřed. Po přípravce některé odcházejí do specializovaných kurzů a mé děti tam vynikají. Ať již je to ve fotbale, sportovním aerobiku, či v jízdě na koni. Některé dále studují klasický balet někdo herectví.“

Ale naši čtenáři by přece jen rádi četli ta jména…

Jako děti jsem proháněla při lekcích akrobacie herečky Danu Morávkovou a Markétku Hrubešovou a kurzy Jazzového tance navštěvovaly i Kateřina Kaira Hrachovcová a Petra Lustigová. Ale těch lidiček je samozřejmě více.“

TANEČNÍ MAGAZÍN loni vyzpovídal zpěvačku a herečku Dagmar Herzánovou, prý vy obě aktuálně chystáte nějakou zajímavou spolupráci?

Ano, s Dagmar Herzánovou již dlouhodobě spolupracujeme. Stavím teď se svými děvčaty novou choreografii a později vše propojíme i s Dášou a se zpěvem a doladíme pro jevištní vystoupení.“

Připravujete v novém kalendářním roce nějaké zajímavé projekty?

Příští rok máme domluvenou spolupráci s pěveckým souborem Lucky Voice Band, pro tři písně vytvořím doprovodný pohyb. Budu se snažit celý sbor rozhýbat… Také dále pokračujeme s Dášou Herzánovou a na řadu přijde videoklip.“

Zabýváte se také zdravou výživou, jakou cestou jste k ní došla?

Tam musí dojít každý, koho zajímá zdravé tělo plné energie. Mně se líbí věta: ,Tělo není popelnice, abychom tam cokoliv naházeli´. Také v rodině máme rakovinu, zemřeli na ni oba rodiče i babička, tak nějak automaticky přišla touha po zdravé výživě. Vystudovala jsem vzdělávací kurz ,Poradce zdravého životního stylu´, začala se zajímat o zelené potraviny – chlorellu a zelený ječmen, vynechala jsem uzeniny a téměř mléko a bílou mouku. A cítím se dobře.“

Jak se těšíte na vánoční svátky?

(SMÍCH) 🙂 „Já se tak těším na vánoce tolik, že prchám za mořem a sluncem do Egypta…“

A co si budete sobě i ostatním přát do roku 2018?

Přeji sobě, ale i všem, lásku, k ostatním ale i k sobě, štěstí a zdraví, ale to je hlavně v našich rukách.“

K tomu se, s dovolením, připojuji a děkuji za rozhovor.

Foto: archiv Marie Šulové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Netradičně v Alfredu ve dvoře

Pražské letenské divadlo ALFRED VE DVOŘE hostí ve čtvrtek 16. 11. – nikoli ve dvoře, ale v divadelním sále – unikátní projekt, který vznikl díky centru choreografického rozvoje SE.S.TA.

Ve čtvrtek 16. 11. proběhne od 20.00 hodin specifický a unikátní projekt v divadle ALFRED VE DVOŘE (Praha 7, Františka Křížka 36). Bude to netradiční přednáška v pohybu – historie člověka v kostech, v kůži, v tkáních. To vše pod křídly organizace SE.S.TA.
Specifický koncept přenesený z Francie (conférence dansée), v němž se mísí zaujatý výklad konferenciéra s živými vstupy tanečníků a projekcí. Umělci reagují na podněty z publika a odhalují anatomii pohybu v její funkční kráse i v různých historických obrazech. Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA uvádí přednášku v pohybu s cílem otevírat tanec novému publiku, rozvíjet interdisciplinaritu a vzdělávat. Inspirací je projekt „Une Leçon d’Anatomie Humaine“ režiséra, choreografa a pedagoga Carla Locatelliho, který ukazuje tělo jakožto nástroj každodenního života a skrze jeho anatomii hledá lidskou podstatu a identitu.


Anatomie těla v tanci se zaobírá myšlenkou, jak využít znalost těla, tedy anatomie, k poznání sebe sama. Během večera tak máte možnost se zamýšlet nad základními otázkami jako: Co je pro vás tělo? Jedná se skutečně jenom a pouze o tělo? Ale o jaké tělo se vlastně jedná?


Nejen pomyslnou kostru tvoří výklad konferenciéra, živé vstupy tanečníků a projekce. Umělci vyzývají publikum ke společnému získání smyslové zkušenosti, k nakreslení jejich vlastní kostry. Diváci se tak stávají součástí inscenace i jejími spolutvůrci.

Délka představení: 60 minut

Konferenciér: Zdenka Svíteková (SK)

Interpretace: Jana Novorytová (CZ), Florent Golfier (FR)

Koncept, režie: Carlo Locatelli (IT) a SE.S.TA

Hudba: George Cremaschi (USA / CZ)

Světla: Lukáš Benda

Produkce: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

Spolupráce: Motus, produkce divadla Alfred ve dvoře

Premiéra: 1. 3. 2014

Podpořili/ poděkování: Městská část Praha 7, Alfred ve dvoře / Motus z. s.


Carlo Locatelli (1965) je choreograf, tanečník, pedagog. Narodil se v Miláně, od roku 1992 žije ve Francii. Začínal s bojovými sporty, skrze zájem o anatomii těla se dostal k józe a následně k tanci. Po přesunu do Francie mimo jiné spolupracoval s Paco Decinou na choreografii „Ciro Espotio“. V roce 1999 založil v Paříži asociaci „Aventure di vita“ a vytvořil vzdělávací a multidisciplinární umělecký projekt Lekce anatomie člověka, který byl uveden kromě Francie i v Itálii a ve Švýcarsku. Vedle kariéry uznávaného interpreta a choreografa se intenzivně věnuje pedagogické činnosti, ve které propojuje znalosti z fyzioterapie, studia anatomie a různých somatických technik.


Zdenka Brungot Svíteková je tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Absolvovala obor Pedagogika tance na VŠMU v Bratislavě, studovala také na CND Paris, danceWeb ve Vídni, či na SITI Co. v Saratoga Springs (USA). Své vzdělání si rozšiřuje a prohlubuje na četných projektech a workshopech současné pohybové techniky, improvizace, kompozice, somatických přístupů, hlasu a analýzy pohybu. Věnuje se vlastní autorské tvorbě. Pravidelně spolupracuje s umělci doma i v zahraničí. Je jednou ze zakladatelek a organizátorek festivalu ImproEvents Prague zaměřeného na jevištní improvizaci. Píše do tanečních periodik (Vlna, Taneční zóna, Salto a další).


Jana Novorytová je tanečnice a pedagožka. Vystudovala nejprve bakalářský obor teorie a dějiny divadla na MU v Brně, poté studovala současný tanec a pohybové divadlo na Duncan centre. Působila mimo jiné v improvizační taneční skupině NAU nebo v projektu Jeden prostor – místo proměny. Často působí v pozici produkční v rámci různých projektů v oblasti filmu, divadla a tance. Pravidelně vede taneční hodiny pro dospělé i pro děti.


Florent Golfier (1990) je francouzský performer a tanečník. Vystudoval brněnskou JAMU a ve své tvorbě se pohybuje na hraně fyzického divadla, současného tance a nového cirkusu.

Jako interpret se představil mimo jiné v představeních: „Pisum Sativum” (Karine Ponties, 2012), „Mimo provoz” (Vít Nezval, 2015) a „12” (Kitt Johnson, 2015). Spolu s Lukášem Karáskem je autorem a interpretem představení „Tešlon a Frkl”, „Les Fantômes” a „Pierer“ která jsou od roku 2013 uváděna na českých scénách, třeba v Alfredu ve dvoře.

Foto: SE.S.TA

Michaela Nováková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

 

2. ročník Festivalu IDIOM

15.-22.října, Divadlo na půdě

Druhý ročník festivalu IDIOM  pokračuje ve svém zaměření na ústřední myšlenku projektu a soustředí se na idiomatické (konkrétní) rysy tance a pohybu.

Tentokrát však chce poukázat na zkušenosti,  které se jeví jako nepopsatelné či slovně neuchopitelné. Paradoxem je, že neschopnost hovořit o nich nebo si je představit, z nich činí zkušenosti idiomatické. Umělci chtějí  najít v tanci a choreografii to, co je hovorově řečeno „nepředstavitelné“.

IDIOM 2017 přichází s novým přístupem k projektu. Uspořádáním uměleckých rezidencí dvou polských choreografek Małgorzaty Haduch a Ireny Lipińské, které budou spolupracovat s českými umělci, chce vytvořit prostor pro inspirující setkání českých a polských umělců a otevřít své  aktivity prvku překvapení a volného procesu namísto prezentace hotových představení.

Pozvání přijala  Irena Lipińska, choreografka  a umělkyně pracující ve Vratislavy a choreografka a pedagožka Małgorzata Haduch. Lipińska bude spolupracovat s českým hudebníkem, zatímco Małgorzata Haduch bude vést tříčlennou taneční skupinu, která bude pracovat na daném tématu pod jejím vedením. Původní díla vytvořená během této rezidence budou poprvé představena v České republice (15. a 22. října) a později v Polsku. Předmětem obou rezidentních programů bude vztah mezi _imigrací/interpretací a jejich předmětem zkoumání se stane nová choreografie a experimentální hudba.

Kdy?

15/10 — Małgorzata Haduch — 20:00
22/10 — Irena Lipińska — 20:00

Kde?
Divadlo na půdě – Cross Club (Plynární 23, Praha 7)

 

Taneční magazín

 

 

 

V obýváku v Altě filmově

Tanečnice a choreografka Tereza Indráková zazářila ve filmu Markéty Magidové, který měl premiéru v „obýváku“ tanečního studia ALTA…

 

V úterý měl v „obýváku“, tedy přesněji charakterizováno v multifunkčním prostoru tanečního a divadelního studia ALTA v Praze 7, Holešovicích premiéru film, který se zabýval také tancem. Nikoli tancem jako fenoménem, třeba prostřednictvím dokumentárního žánru, nýbrž tancem jako výrazovým prostředkem.

Jedenačtyřicetiminutové ambiciózní filmové dílko „PŘEKLAPY A PŘEHMATY“ mladé režisérky, scenáristky i kameramanky MARKÉTY MAGIDOVÉ si jistě zaslouží pozornost. Již pro výkon renomované tanečnice, choreografky i pedagožky Terezy Indrákové v hlavní a téměř samojediné trojroli. Ostatní herecké role jsou spíše dokreslující a ani by se nedaly pasovat na klasické herecké party, jde výhradně o dokreslující pozice statistů.

Největší slabinou filmu se jevil scénář i námět. Rádoby módní téma konkurzů do nadnárodních firem, parafráze na úřední manýry a stereotypy. Do toho všeho – trochu stylem kočičky s pejskem vařících dort – ještě módně naroubovaná aktuální problematika solárních energetických zdrojů. Samotné téma není absolutně nosné na snímek čtyřicetiminutové stopáže. Rozvláčnost scénáře zachraňoval pouze výjimečný výkon Indrákové, která i v netanečních pasážích zářila a dokázala, že ne nadarmo má za sebou éru i v divadle Conti nuo. V detailním scénáři se – v duchu názvu o překlapech a přehmatech – stále opakují vtipné i méně vtipné rádoby překlepy ve firemních dotaznících. Ty asi působily nějvětší oříšek překladatelce a autorce anglických titulků. Diváka nechávaly spíše chladným. Ba jej ubíjely spíše nudně fádním stereotypem. Již při pátém překlepu mne napadlo osvědčené pravidlo, o opakovém vtipu, který vtipem přestává být.

Ačkoli mne to režisérka a scenáristka Magidová po projekci spíše vyvrátila, z parodií na byrokratické prostředí jsem velmi silně cítil vliv ranných filmů Tomáše Vorla. Ať již krátkometrážního „Ing.“ či celovečerního „Kouř“.

Další složky díla již jednoznačně předčily nevýrazný námět i scénář. Kameru lze pouze vynášet do nebetyčných výšin. V několika momentech jsem měl dokonce dojem, že za ní stojí Jan Malíř či Olga Špátová anebo jiné kameramanské eso. Nic než pochválit mohu i výběr lokace – budovu někdejších Elektrických podniků na Bubenském nábřeží v Praze 7. Bizární a chladný interiér puristického skvostu české administrativní architektury dodával filmu až kafkovský nádech tajuplného zámku. Zde je ovšem opět otázka ke scénáři – jakým způsobem vyst ihuje tato dnes spíše vysídlená budova současnou dynamickou firmu, snažící se zaujmout nové uchazečky o místo? Neopila se tvůrkyně pouze kouzlem prostředí?

Práce s kamerou v atraktivním prostředí místy připomínala i nejsilnější momenty režiséra Vladimíra Michálka z kultovního filmu „Amerika“, pro nějž si naopak vybral skvostné interiéry Plečnikova Chrámu Nejsvětějšího srdce páně na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad v Praze 3 na Vinohradech.

FilmV-ALTE

Rovněž scénická hudba Michala Cába a Matěje Hejla si zaslouží velkou jedničku. Její nápadité sekvence při tanečních číslech Indrákové patří k nejpropracovanějším momentům díla. I její kontrast a kontrapunkt při klidných zdánlivě zcizovacích scénách jsem si doslova užíval. Režisérce se musím poklonit za vydařenou synchronizaci hudby s obrazem, což nebývá ve spíše jednodušších podmínkách zpracování obdobných filmů vždy pravidlem. Malou kaňkou na vyznění hudby je pouze její nekvalitní technická studiová nahrávka. Místy jsem si připadal jako, že poslouchám mal ý kazetový maďarský magnetofon z roku 1978. Myslím, že dnes již jsou k dispozici cenově dostupná studia, která by obdobný problém hravě vyřešila.

Pochvalně se musím zmínit i o práci kostýmních výtvarníků, kteří v titulcích filmu zůstali v anonymitě.

Suma sumárum. „Překlapy a přehmaty“ stojí za vidění, ale neuškodilo by jim se zamyslet nad tempem, rytmem a adekvátností umocnění byrokratického a odlidštěného prostředí nadnárodních firem. Nicméně silný dojem absurdity ve mně jako v divákovi zůstal – a tak snad ten večer nebyl marný. Samotnou představitelku hlavních rolí Terezu Indrákovou musím v závěru pochválit za lidskou vzpomínku na Pavla Šmoka, u nějž v Pražském komorním baletu po několik sezón působila.

Foto: archiv studia ALTA

Michal Stein

Taneční magazín

 

Zatančí Miss Bibi na střeše Žižkovské věže?

Miss Bibi čeká náročný úkol!

 

 

Miss Bibi slíbila, že pokud dostane 2000 hlasů od lidí, kteří chtějí, aby otestovala nový Garnier NEO v extremních podmínkách, půjde do toho a zatančí na střeše Žižkovské věže.

c227a4ddf5f624af294a787f0da968cddddcfada_uploaded_img-20140404-160138-2-2

Podpořit  Miss Bibi můžete na jejím blogu www.tanecnahrane.com.  Soutěžící může vyhrát VIP vstup na její taneční workshop a navíc se zúčastnit další soutěže o dárkové balíčky Garnier. Výherce obou soutěží vybere speciální tým porotců.

c288781fd6f23ce85a9f1b7d8ec8de959502d9a3_uploaded_10012478-10152333678369233-1259400791-n

Tanečnice, choreografka a lektorka Miss Bibi říká, že tanec je celý její život. Má ráda všechny druhy street dance, ale v poslední době nejvíc tančí waacking. Waacking je velmi ženský a sexy tanec, který vznikl na začátku 70. let v hollywoodských klubech.

 

 


Taneční magazín