česko-Slovensko má talent – Taneční magazín

Rozhovor s hadím mužem Ludvíkem Janíčkem / Berouskem

„Znám svou hranici a tu nepřekonávám“

V současné době jediný tuzemský hadí muž. Jak jméno napovídá, pochází (napůl) z umělecké cirkusové rodiny. Dokáže se protáhnout tenisovou raketou, „poskládat“ se do bedny velmi malých rozměrů a předvádí všechny možné i nemožné pozice se svým tělem.

Máte neuvěřitelně ohebné tělo. Po kolik generací se skládaly takové geny? Co dělali Vaši předkové?

„Babička byla krotitelka tygrů, jediná v ČR, dědeček cvičitel medvědů. Máma dělala artistku, když byla mladší, teď vystupuje s papoušky ara. Táta z cirkusové rodiny nebyl, ten byl gymnasta. Jsem z dvojčat, Angelika, moje dvojče, je vzdušná akrobatka, hadí ženu nedělá.“

Ludvík a dvojče Angelika

Ludvík s mladší sestrou Anitou

Jak jste se tedy vlastně k této disciplíně, dá-li se to tak nazvat, dostal?

„Ve svých deseti letech jsem byl právě s rodiči ve Švýcarsku a s nimi vystupoval i ruský hadí muž. Tam jsem se s ním seznámil, tehdy jsem ještě nevystupoval. Ale Angelika už ano. Moji rodiče se s ním domluvili, aby byl mým trenérem. Takže jsem začal. Trénoval jsem rok a poté už jsem vystupoval.“

Jak často jste musel cvičit?

„Vždy od pondělí do pátku, sobotu a neděli jsem měl volnou, trénovali jsme dvě nebo dvě a půl hodiny, jak kdy.“

Jak jste ten trénink coby kluk vnímal, těšil jste se na něj nebo to bylo nepříjemné?

„No, ze začátku jsem měl radost, že mám trenéra, ale později jsem okusil, že to hodně bolí, ty začátky byly skutečně velmi bolestivé. Byl jsem vlastně ještě dítě, při těch trénincích jsem plakal, chtěl jsem skončit, ale rodiče to nedovolili. Takže jsem trénoval dál. Nebyl jsem na to zvyklý, nabolelo to dost, ale teď jsem už v úplné pohodě. Protahuji se tenisovou raketou, zalézám do malé bedny z plexiskla atd. Úplná „normálka.“

Ale tahle „normálka“ by asi nebyla pro každého, nebo ano? To se snad ani nedá nacvičit, pokud k tomu člověk nemá už dané dispozice, že?

„Já si myslím, že jsem potřebnou pružnost a ohebnost měl, s tím jsem se trošku narodil. Zkoušel jsem toho ruského hadího muže napodobovat, vzal jsem si nohu a strčil jsem ji za hlavu, to ano, trošku jsem už ohebný byl, ale všechno ostatní mě už naučil on. Ale asi by to pro každého opravdu nebylo

Žít u cirkusu není úplně běžné. Jak to vlastně máte se studiem?

„Já jsem se narodil v Itálii, rodiče tam zrovna pracovali. Studoval jsem doma s rodiči, na sezonu jsme vždy odjeli, třeba právě do Itálie, do Německa či Holandska, poté jsme se vrátili do Česka a dělali zkoušky ze všech předmětů. Dostali jsme vysvědčení a zase jsme se vrátili na sezonu do zahraničí.“

Cítíte se být víc Čech nebo Ital?

„Tak Itálii mám opravdu hodně rád. Miluji italskou kulturu, mluvím italsky, dá se říct dobře, ale pořád bych řekl, že se cítím víc doma tady u nás v České republice.

Tedy studia, tréninky, zahraničí. Jak vlastně vypadá takový „všední den“ hadího muže?

„Sezona začíná většinou v březnu a prakticky skončí na konci listopadu. Když skončí, tak někdo zůstává doma anebo si jezdí ještě na angažmá někam do zahraničí na vánoční vystoupení. Já jsem třeba teď měl jet do Německa, ale vzhledem k této covidové situaci, kterou zrovna prožíváme, mi moji cestu zrušili. Ale např. moje sestra v tuto dobu v Německu právě vystupuje.

Můj běžný den asi vypadá takto: po snídani jdu třeba běhat, sportuji, protahuji svaly. Dále mám nějaký trénink, chvilku je volný čas, ten využívám podle situace. V současné době už třetím rokem pracuji u hororového cirkusu a vystoupení začíná až v 19 hodin večer. Jsem-li v nějakém městě, jdu si je prohlédnout, za 14 dní jsem třeba v nějakém úplně jiném městě, takže se tam trošku porozhlédnu a večer je vystoupení.“

Kolik cizích zemí jste vlastně projel?

„Samozřejmě několikrát Itálii, tam to mám opravdu moc rád, zejména severní Itálie se mi líbí, hodně jsem toho projel díky rodičům, vystupovali jsme např. ve Francii, Německu, Holandsku , Belgii, Švýcarsku, nejdál jsem byl na Islandu.“

Když se řekne hadí muž, zní to fantasticky atraktivně. Máte pružnost, perfektní svaly. Ale co za pár let, nepřemýšlíte také o tom, že se třeba zraníte, nebo že Vaše zdraví jednoho dne vypoví službu?

„Správná otázka. Já o tom právě teď nějak opravdu začínám přemýšlet. Taky slýchávám hodně často, že až budu starý, nebudu moci chodit, klouby nebudou funkční, opravdu hodně lidí mi něco takového říká, myslívám na to.“

Děláte něco pro to, abyste takové předpovědi zabránil?

„Zatím je to tak, že se snažím vytrvat. Stravuji se tím způsobem, abych moc nepřibral a dokázal se tedy protáhnout tenisovou raketou, rourou, zalézám do malé bedny z plexiskla. Pokud totiž přiberu více svalové hmoty, tím se mi ty triky dělají hůře, nebo by nešly udělat vůbec.“

Hm. Ale přece ‚chlapák‘ by nějaké svaly mít měl, ne?

„Ano, ..ale já jsem takový štíhlý chlapák, žádná ‚korba‘, ale úplně hubený nejsem!

Souhlasím.

Pořád mi nesedí jedna věc. Nějakou dobu to všechno jde. Ale může přijít okamžik, ať už svalnatý nebo hubený, může na takové cvičení doplatit zdravím. Možná mají zlé jazyky pravdu…. Nebojíte se?

„Bojím. Už jsem si hledal nějaké přípravky na klouby a vazy.“

Asi to budí hrůzu, přijít o fyzickou schopnost, pokud je člověk na tom ve své profesi závislý, že?

„To ano. Myslím, že např. pro člověka, který je super extra třída, je mnohem a mnohem strašnější o svou fyzickou schopnost přijít, než pro toho, kdo takovou schopnost ani nikdy nepoznal. Rozhodně ho to bolí mnohem a mnohem víc, že už ty věci nezvládne, to je holý fakt. Já bych asi tohle chtěl dělat tak do 45-ti let, snažit se udržovat v kondici a vypadat mladě…

Když se rozhlédnete kolem sebe v cirkuse, je hodně takových lidí, kteří by se třeba protáhli tenisovou raketou jako Vy?

„Řekl bych, jak kdo. U každého je to trošku jiné.“

Kolik je hadích mužů v ČR?

„Jsem sám. Ale v zahraničí je jich více.“

Aha. Asi je to přesně tak jednoduché, jak to vypadá (smích)…..

Cirkusoví umělci se také často zraní. Jiří Berousek (v Tanečním magazínu máme rozhovor), přiznal, že už je prakticky „sešroubovaný“ celý. Jak to je u Vás?

„U cirkusu se občas stane nějaká nehoda. Záleží na mnoha faktech. Třeba setra vystupovala na vzdušné hrazdě, tam se to přihodí. Ona měla opasek a za ten je přivázaná lonž. To znamená, že pokud spadne, nic se jí nestane. Ale pokud někdo vystupuje bez lonže a bez lana, tak sem tam samozřejmě k úrazu dojde. Já jsem asi za svou kariéru nic takového nezaznamenal, jednou mi vyskočilo rameno, s tím byl problém, ale pak už to zase bylo dobré, takže nic převratného.“

Dnešní doba hledí hlavně na výkon, to je známé. Mnoho umělců ať už cirkusových nebo třeba tanečníků jde až za hranu svých možností. Děláte také něco takového? Snažíte se až překročit hranice lidských možností?

„Všeobecně si myslím, že každý by měl tu svou hranici znát a tu nepřekonávat. Snažím se zlepšovat, ale já své hranice znám a přes ty nejdu, abych si nijak neublížil.“

Jsou i tací, kteří přejdou Niagarské vodopády bez jištění, či dělají jiné kousky bez jakéhokoliv jištění. Co si o tom myslíte?

„Tyhle lidi vnímám jako frajery, ale určitě by na sebe měli dávat pozor. Vím, že jsou profi a dělají to pravidelně a několik desítek let, ale ono se říká, že i Mistr tesař se někdy utne. Já osobně bych bez nějakého ochranného lana do výšek asi nelezl, já bych se bál. Říkám to otevřeně.“

Jak jste prožíval či prožíváte dobu pandemie?

„Ze dne na den jsem zůstal bez práce, ale nejen já, i mnoho dalších umělců. Zkoušel jsem chodit po brigádách, dostal jsem nabídku na točení reklamy, na energy drink, takže jsem poprvé natočil reklamu atd.“

V jakém cirkusu vlastně vystupujete, máte nějaký svůj „domácký“?

„„Jsem artista, který je spíše na volné noze, můj domovský cirkus je „Ohana horor cirkus“. Dříve jsem jezdil hodně do zahraničí, vystupuji v různých cirkusech. A nejenom tam, také na soukromých akcích, v divadlech, v kabaret show, nebo třeba na narozeninách Dalibora Jandy, občas někde v televizi, v pořadu Česko Slovensko má talent, v show Jana Krause apod.“

Vystupujete také na křtech CD? (Smích)

(Smích). „Ano, také na křtu CD „Bouří, tmou“ šéfredaktorky Evy Smolíkové…“

Jéé, a nejste Vy takový ten blonďatý, co si dává nohu za krk?

„Tak možná myslíte mě…. Jéé, a nejste Vy taková ta blonďatá, co zpívá?“

„Tak možná myslíte mě…“

Foto: Mirek Malec

Ať se Vám daří a děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Ludvíka Janíčka/Berouska

Eva Smolíková

Rozhovor s akrobatem PETREM HORNÍČKEM (vítězem soutěže Česko-Slovensko má talent)

„Jakmile začnete u akrobacie přemýšlet, je to riziko“

Vaše poslední hra „Walls and Handbags“, která měla premiéru v srpnu, pojednává o chlapci, který si plní své sny z dětství. Je to Váš příběh? Také jste si něco vysnil a během života plnil?

„Ve hře „Walls and Handbags“ si malý chlapec vysní svých pět kamarádů a tato myšlenka se prolíná celým představením, jsou zde určité dětské hry, které jsme my všichni kluci zažívali ( všichni účinkující). Všechno, co si malé dítě dokáže ve své hlavě vysnít a představit, jsme se pokusili ztvárnit.“

Věříte svým snům? Jste snílek?

„Jsem snílek. Kdybych nebyl, tak bych tuhle práci vlastně nemohl dělat.“

Kdy je reálné, aby si člověk vyplnil své sny? Někdy to nejde ať děláme, co děláme…

„Myslím, že každý člověk má spoustu snů. Vlastně jsem nikdy nesnil o tom, že bych dělal v divadle a byl akrobat. Postupem času, podle toho, kam osud člověka zatáhne, kam naše cesty v životě jdou, tak jsem se vlastně dostal k divadlu. 15 let jsem dělal bojové umění, když jsem byl menší, představoval jsem si, že jsem bojovník v Číně a že tam trénuji. Od bojového umění je cesta k akrobacii velmi blízká, takže jsem se jen trošku pozměnil, ale v základu se stále točím kolem toho, co mě jako dítě bavilo a o čem jsem snil. Řekl bych, pokud člověka něco baví a chce to dělat, nedělá to jen pro peníze, může se tím živit. Na druhé straně je sa mozřejmě také třeba zaplatit složenky.“

Dnes se ve společnosti hodně propaguje, aby si lidé šli za svými sny, každý si přece může splnit, co chce. Někdo může snít o tom, že rozpoutá nějakou slušnou světovou válku. Kde je hranice našich snů?

„Jsme různí lidé, sny jsou opravdu rozdílné a spousta lidí může mít takové podivné sny. Inspirací jim mohou být i různé filmy, protože dnešní filmy obsahují hlavně násilí. Měli bychom uznávat nějaké morální hodnoty i v našem snění.“

Umění a chorografie je přece jen trošku něco jiného než bojové umění. Jak jste přešel od boje k umění?

„Dělal jsem čínské bojové umění, které vychází často i z pohybu zvířat, je velmi rozmanité, není to jako karate, kde jsou sestavy. Čínské bojové umění má stovky stylů, takže škála možností je tak obrovská, že tělo a mozek jsou připraveny na jiné pohyby, pohybová paměť je širší než je u člověka běžné.“

Říká se, že v tomto posledním představení – „Walls and Handbags“ jste předčili i své schopnosti. Kam až musí dnešní akrobaté zajít, aby se prosadili a uspěli? Jsou případy, kdy se artisté vážně zraní během vystoupení, dokonce i zabijí. Jak se na tento problém díváte Vy? Šli byste do nebezpečných akrobacií?

„Řešili jsme otázku, co je reálné pro představení z hlediska udržitelnosti. Natrénovat něco na premiéru vyžaduje určitý čas a všichni jsme v ten okamžik připraveni. Ale hrát něco dlouhodobě, to potřebuje být v kondici. Vybíráme věci, které dokážeme zvládnout na sto procent a riziko je minimální. Během představení a zkoušek se všichni vzájemně hlídáme, pokud někdo dělá něco nebezpečného, všichni ostatní jsou kolem, aby mu mohli nějakým způsobem pomoct.“

„Takže by se mohlo stát, že během šňůry akrobaticky náročných představení je už člověk vyčerpaný a udělá chyby?“

„Jsou dny, kdy je volno. Ve „Walls and Handbags“ máme dvě či tři místa, která jsou hodně nebezpečná a jdeme to rizika. Já sobně ne, ale jsou tam jiní, kteří do toho jdou. Ty těžké věci vyvolávají v člověku strach, který je ale vlastně na druhou stranu tím motorem, který hranici strachu posouvá. A člověk tak překonává sám sebe.“

Pravda. Přesto se artisté někdy zabijí. Kdy má člověk zabrzdit a neriskovat?

„To musí vědět ten člověk sám.“

Ale on to vždycky neví…..

„Neví. Většinou se udělá nějaká základní banální chyba, na které všechno ztroskotá. Důvod je i to, že člověk začne přemýšlet v danou chvíli, nějaká myšlenka proběhne hlavou a je zle.“

Je to stejné i u bojovníka? Když přemýšlí, prohrává? Říká se, že A.S. Puškin byl zastřelený v souboji právě proto, že začal přemýšlet a dostal strach. Může to tak být?

„Ano, je to tak. Člověk ty věci musí dělat instinktivně, musí je mít jako rutinu. Všechno musí být rutina. Jakmile člověk začne přemýšlet, tak to většinou nese riziko. Dělám tři roky sportovní lukostřelbu a to je stejný princip, jakmile člověk začne přemýšlet, tak už nestřílí tak, jak by měl.“

Kolik času obětujete tréninku? Jak vypadá Váš denní program?

„Náš první projekt jsme dělali rok a půl. Rok jsme jenom trénovali akrobatické věci, které jsou tam obsažené. To byla taková delší příprava, spousta z nás neuměla akrobatické prvky, takže jsme se museli učit, právě proto, aby to bylo bezpečné. Dalšího půl roku jsme připravovali choreografie, režii , dramaturgii, vlastně se vytvářelo celé představení.

Pro „Walls and Handbags“ jsme se připravovali půl roku, většinou ty dva poslední měsíce jsou hodně intenzivní, pracuje se na tom tak 7x v týdnu, 6-8 hodin denně.“

Když se rozpomenete na soutěž „Česko-Slovensko má talent“, ve které jste zvítězili, co bylo na této soutěži dobré a na co nevzpomínáte rád?

„My jsme s kolegou dlouhou dobu trénovali jen v tělocvičně, dělali jsme silovou akrobacii, jen tak pro zábavu. Do soutěže nás přihlásil kamarád, pořád jsme to brali jako zábavu, i to, že se s tím ukážeme divákům. Tady v ČR v té době vůbec neznali silovou akrobacii, bylo to něco nového. Co se týká soutěže samotné, já jsem vystupoval už před tím s bojovým uměním, takže jsem byl zvyklý. Ale kolega studoval vysokou školu a tohle prostředí vůbec neznal, pro něj to bylo o dost těžší. Vyrovnal se s tím skvěle, nebylo na něm nic poznat. Ta soutěž nám pomohla hodně, lepší start není, je to přechod z nuly hned k profesionalitě, na jednou jsme byli známí. Na základě této soutěže se spousta klientů do teď ozývá a zve nás na firemní večírky, takže soutěž a vítězství pro nás měly obrovský přínos. To, co jsme dělali jako koníček, se pro nás stalo i prací. Nejsme závislí jenom na tomhle, ale protože nás to baví a děláme to rádi, tak je dobré, že to můžeme dělat i jako práci. Samozřejmě mnoho lidí nás může vznímat jako komerční duo, ale hodně věcí, které děláme, nejsou komerční. Je to přesně to, co jsme spolu nacvičili v tělocvičně a co nás bavilo.“

Přesto se stává, že milovaný koníček se stane nenáviděný v okamžiku, kdy je z něj opravdu výdělečná činnost. Co dělat?

„Pokud se to dostane do tohoto stádia, je nejlepší skončit. Myslím, že u mnohých lidí to přesně takhle je, třeba i se sportem. Chodíte 15 let do tělocvičny a v určitou chvíli je zle. A třeba se tito lidé ani nikdy nevrátí, někdy i proto, že na ně trenér vyvíjel silný tlak.“

Skončil byste s akrobacií, kdyby došlo k tomuto syndromu vyhoření?

„Nejsme závislí na této činnosti, můžeme kdykoliv udělat přestávku.“

Jaká další činnost je Vaším zdrojem obživy?

„Studoval jsem textilní fakultu, chtěl jsem dělat kolem módy a dělal jsem…“

Navrhujete módu?

„Já nenavrhuji, na tom pracovala návrhářka. Založili jsme novou skupinu Losers Cirque Company, pod kterou spadají obě představení – The Loser(s) a Wall and Handbags. Tato company nás pracovně zaměstnává nejvíce a máme velké plány. V roce 2016 bude nová premiéra Heroe(s), jednáme se zahraničními festivaly a chceme skupinu ještě více rozšířit. Snad se nám všechny plány podaří realizovat.“

Je těžké vydělávat si akrobacií?

„Je to těžké. Vystupujeme na různých akcích a show, je toho mnoho, co ještě chceme dělat v ČR, také se chceme dostat do zahraničí. Postupně se vše vytříbí a mně zůstane jen role producenta a manažera. Mnozí mi říkají, že si to nedovedou představit, ale já ano.“

Máte v tom nabitém programu čas na své končíky, máte-li vůbec nějaké jiné koníčky kromě Vaší práce?

„Někdy je hodně těžké si zorganizovat čas, nejsou jen tréninky a vystoupení, ale také spousta schůzek, řeším různé jiné věci. Můj nový koníček je sportovní lukostřelba. Ale i ta zabírá dost času. Když člověk hodně chce, zaměří se třeba na lepší organizaci času a jde to.“

Máte také nějaký klidný koníček, třeba četbu?

„Poslední dva roky jsem nečetl, ale před tím jsem četl hodně. Měl jsem potřebu relaxovat jinak.“

Když je artista na dovolené, lehne si a opaluje se? Nebo musí mít pohyb?

„To je pro mě samotného zajímavá otázka. Je vždy určité období, kdy jsem byl třeba u moře a vůbec jsem se nehýbal. Ale naposledy v Portugalsku jsem začal zkoušet surf. Jindy zas jen odpočívám. I aktivní odpočinek by měl být jiný, než to, co děláme normálně.“

Byl jste někdy zraněný a uvažoval o tom, že se sportem musíte skončit?

„Tak vážně ne. Za 25 let jsem prošel různými sporty, některá zranění se s věkem ozývají. Člověk musí udržovat své tělo, dělat nějaká rehabilitační cvičení, mít fyzioterapeutku, správně jíst i odpočívat. Potom se dá až do vysokého věku dělat to, co děláme s kolegou, doufám.“

Ale bez dobrého zdraví by to nešlo, že? Říkat si, že člověk přece něco překoná, tady asi neplatí…

„Pro akrobacii musíte být zdraví. Jsme na sebe opatrní, děláme jen ty čísla, o kterých víme, že je zvládneme a nezraníme se.“

Vyhledáváte adrenalinové sporty?

„Já už nemám ambice úplně všechno vyzkoušet. Děláme akrobatické létání, což je hodně nebezpečné, ale děláme to už nějakou dobu, mám zkušenosti. Nedělám nic, co neznám, nevezmu silnou motorku a jedu… Rád lyžuji, to také dělám od dětství, celý život se hýbu. Celkově se dá říct, že sporty jsou pro mě jednodušší, tělo si rychleji najde jak na to. Na surfu jsem nikdy nestál, ale dokázal jsem se hned poprvé postavit a jet. Mé tělo je nějak připravené, má rovnováhu, je silově připravené, takže se naučím techniku a jde to.“

Kdyby na Vás čekaly doma dvě malé děti, dělal byste tyto rizikové věci?

„To je otázka. Na to nedokážu odpovědět. S rodinou se celý náhled na svět změní. Ta opatrnost bude ještě větší.“

Posunul jste si tedy záměrně dobu, kdy založíte rodinu?

„To ne, zatím nebyla příležitost. Měl jsem dlouhodobý vztah, ale nikam jsme se neposunuli, takže vztah skončil rozchodem. Teď se cítím být v takovém stavu, že by rodina už měla přijít.“

Omezil byste pracovní aktivity?

„Nevím. Organizace času by byla mnohem složitější a musel bych nějaké aktivity potlačit. Připravuji nový projekt, pokud by v tu doba přišla rodina, nemohl bych být na jevišti, ale jen v pozadí. Když by to bylo možné, zase bych se na jeviště vrátil. Pořád se chci hýbat, ale projekt vyžaduje moc času.“

Máte ještě nějaký sen, nebo jste si už všechny splnil?

„Všechno, co jsem si chtěl vyzkoušet, to jsem si vyzkoušel, poslední touha byl surf. Chtěl bych se na něm ještě zdokonalit. Také jsem se chtěl naučit dobře jezdit na koni. Obvykle člověka něco napadne v okamžiku, kdy to vidí a zatouží to také zkusit.“

Štítek: česko-Slovensko má talent