Letošní Festival Tanec Praha byl zakončen flamencem v podání nenapodobitelného Israela Galvána
Zapomeňte na všechno, co jste doposud věděli o flamencu
Postmoderní flamenco, cante jondo a současná hudba. Flamencový free stylový génius, jak je Israel Galván nazýván, vystoupil v Praze v Hudebním divadle Karlín a toto představení zakončilo letošní Festival Tanec Praha.
Sevillský rodák Israel galván vyrostl v rodině slavných tanečníků flamenca Josého Galvána a Eugenia de los Reyes. Prosadil se sofistikovaným pojetím tanečního rytmu prokládaného neočekávanými momenty nehybnosti. Pověst inovátora posiluje každá jeho premiéra, např. zpracování Kafkovy Proměny či Arena, inspirovaná býčími zápasy. Israel Galván je držitelem mnoha prestižních cen (Bessie Award, Zlatá medaile španělského ministra kultury, National Dance Award).
La Curva – Křivka
Ve svém díle La Curva, tedy Křivka, Israel Galván pátrá po tvaru a struktuře zvuku. Nečekejte tedy žádné klasické flamenco. Zkoumejte, hledejte, ale co vlastně? Tvar, zvuk, či něco jiného?
Celému představení vévodí dokonale zvládnuté pohyby, zajímavé pojetí tance a lehký humor. Emocí plný hlas Inés Bacán, zpěvačky cante jondo, klavír Sylvie Courvoisier a rytmický puls dlaní José Jiméneze Santiaga doplňuje úsilí Israela Galvána najít tvar zvuku.
Ocitáme se snad v hospůdce, do které poměrně svérázně vešli hosté – shodili věci na zem a diskutují, tak, jak už to bývá. Jenže tentokráte je jejich téma zvuk, to už tak časté nebývá.
Zpěv, klapot červených bot, klavír. Hudba se neustále zrychluje a boty také, tanečníkovo tělo vibruje všemi směry a dokonce si ťuká do rytmu i na čelo. Už v prvních okamžicích obdivujeme neuvěřitelnou lehkost s jakou Israel Galván tančí a jeho nadhled, dá se říci, že si spíše jen pohrává s pohybem.
Rána, předmět spadl. Tanečník snad něco hledá či zkouší.
Hosté pomyslného lokálu sedí, zpívají, podupávají, náš hrdina také a najednou hop! A stojí na stole. Stůl se kýve a naklání, člověk se až diví, že dřevo vydrží takový dupot. Dokonce si dá přes hlavu svůj kabát. Je sotva poznatelné, zda návštěvníci naší hospůdky zpívají či spíše řvou.
Tanečník odtáhne svým kolegům stůl, postaví si ho do bojové polohy a hned na to se za něj schová. Hodí stůl na zem a tančí tak intenzivně, až jedna z postav vezme hůlku a vyhodí ho z lokálu. (Mezitím se divák báječně baví nad tímto rebelským, vrtošivým a nezbedným projevem Israela Galvána.)
Ten si ale lehne a chvilku nečinně poslouchá zpěv, než ho napadne něco nového. Posadí se na židli a tančí s židlí. V zápalu tance vrazí do klavíru, který se rozsvítí. Tanečník se ale nezvedne ze židle, nohy kmitají v rytmu flamenca a židle tančí také, znovu dorazí ke stolu ke svým kolegům.
Popadne hudební nástroj, točí jím po zemi, kde zanechává stopu a nakonec na nástroj skočí. Tak kde je zvuk? Ticho. Nehybně stojí. Popadne dvě židle a do jedné z nich se posadí. Přeskakuje ze židle na židli a nazývá je svým publikem. Jednu z nich si dá na krk a tančí s ní, sedne si na ni a poté ji velkým mrštným skokem vrátí ke stolu.
Prostorem duní hrom, či-li zvuk. Tanečník rozkopne prach ze země a jeho přátelé se rozkašlou. Spadne do prachu a sype jej na sebe. Celý se třese..
Nakonec si smutně sundá boty, jen sedí a poslouchá zpěv. Přisedne si zpět ke stolu ke svým známým, snad si povídají o všedních věcech. Anebo se přece jen už shodli, odkud přichází zvuk? Dva muži se zvednou a přátelsky si zatančí. Oba berou kabáty a odchází z lokálu. Rána, všechno na scéně popadalo, konec, tma.
Humor a strhující energie, nadhled, to vše podbarvené tklivými melodiemi a rytmem flamenca nenechá diváka ani chvíli v klidu. Poměrně dlouhé představení (90 minut) se zdá jako minuta. Pátrání po podstatě zvuku a touha chytit zvuk a odhalit toto tajemství je divákovi zřejmá a baví se od prvního okamžiku až do konce. Bravo!
Eva Smolíková
Foto: Vojta Brtnický
Taneční magazín
