Štítek: balet

Rozhovor s prvním sólistou baletu ND v Praze Matějem Šustem

„Největší odměnou je pro mě potlesk diváka“

 K tanci se dostal již ve třech letech. Později jej zaujal step a stal se juniorským mistrem republiky ve stepu. To pravé našel v tanci a za své taneční kreace byl první sólista baletu ND v Praze Matěj Šust několikrát nominován na Cenu Thálie. Kromě tancování se věnuje také pedagogické činnosti a choreografii.

Lásku k tanci jste zdědil po své mamince, která sama tančila, vystudovala pedagogiku a choreografii na AMU, ale po narození vašeho bratra, se již k tancování nevrátila a byla to ona, kdo Vás jako tříletého kluka přivedl k tanci, když jste začal navštěvovat ZUŠ v Hradci Králové, kterou vedl váš strýc. Jak vzpomínáte na své dětství? Jaký jste byl kluk?

„Kluk jsem byl již od malička poměrně dost zrzavý, bledý a subtilní, což mi vydrželo až do dnes. Maminka tvrdí, že jsem byl velmi živé dítě. Dnes by se asi řeklo ADHD. Vzhledem k tomu, že jsem měl již od útlého dětství nesmírné štěstí na opakované úrazy hlavy, je vlastně s podivem, že jsem byl živé dítě. Nebudu vzpomínat všechny, ale rozseknutá hlava sekerou se většinou se životem moc neslučuje.

 Kromě klasického baletu jste dělal také moderní tanec, zpěv, výtvarku a step, v němž jste v letech 2001 – 2003 obdržel titul juniorského mistra republiky ve stepu. V témže období jste nastoupil na Taneční konzervatoř hl. m. Praha, kterou jste v roce 2011 absolvoval. Čím Vás zaujal právě step a ještě se mu věnujete?

„Na step jsem byl přihlášen maminkou, která se mě snažila umělecky vzdělat po všech stránkách, za což jsem jí vděčný a z těch tzv. základních uměleckých kamenů čerpám do dnes. Odjakživa jsem měl, pokud to mohu říct, dobrý cit pro rytmus, což je pro step alfa i omega. Nejspíše mě tenkrát zaujalo to, že mi to prostě šlo.

Dnes se stepu věnuji jen zřídka, jelikož práce v divadle je velmi fyzicky i časově náročná a step k ní potřeba není nebo alespoň není potřeba v rámci rolí, které v divadle v současné době tančím. Občas si ale rád zalezu sám na sál, obuju stepařské boty a improvizuji. To mě baví.

Od příští sezóny se mi dokonce rýsuje nějaká pedagogická činnost spojená se stepem, ale to je zatím stále jen hudba budoucnosti.“

Po studiu jste nastoupil do baletního souboru Národního divadla v Praze, kde jste se v roce 2015 stal sólistou a od roku 2022 jste zde prvním sólistou. Ve Zlaté kapličce jste si zatančil řadu rolí a dokonce jste si v baletu Romeo a Julie zatančil dvě role a to Romea a Merkucia. Splnil jste si své taneční sny? Na jakou ze svých rolí nejraději vzpomínáte?

„Já jsem nikdy nebyl takový ten typický baletoman, který chce tančit takové ty stěžejní baletní party nebo nějakou konkrétní roli. Za většinu rolí, které jsem měl možnost ztvárnit, jsem rád, protože každá role je zkušenost a každá zkušenost nás obohacuje. Ale po těch letech u divadla mi přece jen vyvstala jedna baletní tužba, i když rozhodně není typická. Rád bych si někdy v budoucnu skočil Rudovouse v Labutím jezeře. Nechal bych si narůst stoprocentně přírodní rudé vousy a to by byla bomba. Jinak po žádné specifické roli netoužím. Raději se nechám překvapit tím, co přijde, ať už je to role nebo můj potenciální vztah k ní.

V současné době tančíte v ND např. v Louskáčkovi, Marné opatrnosti, Kafka: Proces, Leonce a Lena, Kylián – Mosty času, Labutí jezero. V čem byste si rád ještě zatančil?

„Příští sezónu bychom měli v ND dělat choreografii od Marca Goeckeho. Jeho choreografie se mi opravdu líbí a už několik let jsem doufal, že bych si jednou mohl něco od něj zatančit. Snad to klapne.“

Za své taneční kreace jste byl nominován na Cenu Thálie – Merkucio (Romeo a Julie), Danceny (Valmont), Colas (Marná opatrnost) a v roce 2022 opět role Merkucia v Romeovi a Julii a v širší nominaci Kay (Sněhová královna). V roce 2017 jste obdržel výroční Cenu Opery plus. Co to pro Vás znamená?

„Jsem samozřejmě rád, když se to, co dělám, někomu líbí a pochopitelně jsem i rád, když to někdo ocení. Nejlepší odměnou je pro mě potlesk diváků a pak samozřejmě výplata.

K pedagogice jste se nakonec dostal i Vy sám a pořádáte workshopy. Co Vás baví na práci pedagoga? Je to ta možnost předávat své zkušenosti dále?

„Přesně tak, je to ta možnost předávat své zkušenosti dále, ale nejen to. Aby mě taneční pedagogika bavila, a myslím, že mi všichni taneční pedagogové dají za pravdu, je zapotřebí, aby mě studenti nechali jim moje zkušenosti předat. Když stojíte před dvaceti studenty, dva přemýšlí, jestli si ofinku dát za ucho nebo do čela, tři visí na tyči, další kouká do mobilu a zbytek se dloube v nose, tak to člověka úplně nemotivuje, i když i s takovou situací by si měl umět dobrý pedagog poradit. Ovšem když z nich aspoň jeden chce a může, tak to pak má smysl a baví mě to. Naštěstí situaci, kterou jsem popsal, se mi ještě ve zmíněné míře nestala, tak snad to tak bude i dál.“

Věnujete se také chorografii a spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS (Poslední večeře, HornyBach 18+). Hodně vás inspiruje hudba, kterou máte pak potřebu ztvárnit. Co Vás přivedlo k choreografování? A připravujete něco nového?

S DEKKADANCERS už tedy pár let z časových důvodů nespolupracuji, ale jsem rád za to, co jsme za dobu naší spolupráce vytvořili a zažili. K choreografii mě to táhlo už od základní školy a jsem rád, že jsem měl možnost tu a tam něco vytvořit a poznat, jaké to je doopravdy. V současné době jsem akorát dodělal, letos asi pátou, soutěžní choreografii. Takové choreografie jsou většinou kolem dvou tří minut dlouhé a dají se zvládat vytvořit i za běžného divadelního provozu. Větší choreografické ideje si pečlivě zaznamenávám do sešitu a ukládám do šuplíku, ze kterého se možná jednoho dne podívají na světlo světa.“

 Čím je pro Vás tanec stále fascinující?

„Tanec a vůbec pohyb jako takový je pro mě fascinující hlavně proto, že ho vnímám jako vědu a u vědy se musí myslet a promýšlet. Určitě jste slyšela takový ten zažitý kec, že baletky nemusí být moc chytré. Opak je pravdou. Baletka s prominutím bez mozku se pozná hned a koukat na takovou baletku či tanečníka… není ono. Obzvlášť, když tomu člověk aspoň trochu rozumí. Samozřejmě by se našlo více zábavných věcí, od hraní si s dynamikou pohybu, až po ten moment, když chytnete osu a prostě vám to točí, ale to by bylo na dlouhé povídání.“

Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Musím se přiznat, inklinoval jsem vždy spíše k současnému tanci, i když klasika má samozřejmě taky něco do sebe. Zastávám názor, že i tanečník současného tance nebo jakéhokoliv jiného tance, by si měl projít klasickou technikou. Už pro to, aby se naučil své tělo lépe ovládat. Ono je totiž na první pohled vidět, jestli jste si tou klasikou prošli, respektive jestli jí denně procházíte, protože obrábění těla klasickým tancem je nekonečný, téměř každodenní boj.“

Patříte mezi lidi, pro které je práce také jejich koníčkem? Jak rád odpočíváte?

„Ano, tanec je mým koníčkem a mám ho velmi rád, ale jak říkáte, je to taky práce a domnívám se, že na světě není člověk, kterého by práce bavila od rána do večera šest dní v týdnu, deset a půl měsíce v roce už dvanáct let nepřetržitě. Pokud takový člověk je, tak mu ze srdce gratuluji, ale já to nejsem. Občas zkrátka jsou chvíle, kdy to člověka vyloženě… nemá z toho dobrý pocit. Na druhou stranu jsou momenty, kdy je člověk vděčný, že může dělat, co ho baví. Co se týče relaxu, odpočívám třeba při vaření, plavání, rádi jezdíme s manželkou na výlety, i když na to většinu roku nezbývá moc času. Rád si zahraju na počítači, na kytaru, na klavír nebo bouchnu do cajonu a pravidelně navštěvuji jednu malebnou hospůdku na Vinohradech. J

Děkujeme za rozhovor

Foto: Martin Divíšek, Sergej Gherciu 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Baby Balet Praha v Ostrově

Jak se dělá tanečník

Baby Balet Praha (umělecký soubor konzervatoře Taneční centrum Praha) vystoupí v pondělí 23. ledna 2023 v prostorách Kulturního domu Ostrov a od 9 a 11 hodin tu odehraje své výchovné a vzdělávací představení tanečního divadla pro školy s názvem Jak se dělá tanečník. Představení o tanečních stylech (balet, jazz, step, moderní tanec…) a vývoji tance navazuje na tradici Pavla Šmoka, zakladatele Pražského komorního baletu.

Choreografie mapují nejvýznamnější období a umělecké osobnosti taneční historie od dob klasických romantických baletů až po současné tvůrce. Hudba má značný žánrový rozptyl od Bacha po Beatles, nechybí ani jazz a hudba etnická.

„Představení je zaměřeno na školy, ale je otevřeno i pro běžné diváky. Tímto způsobem se snažíme kultivovat mladé diváky, aby se v přemíře technických a čistě komerčních impulsů naučili vnímat hodnotná umělecká díla, respektive umělecký a výchovný potenciál současného tance a tanečního divadla,“ uvádí Jan Schneider, ředitel konzervatoře Taneční centrum Praha. „Významný výchovný efekt spočívá také v tom, že diváci neuvidí dospělé taneční hvězdy zdánlivě nedosažitelných kvalit, ale své vrstevníky, kteří již rozvinuli svůj talent a další profesní předpoklady do výjimečných profesionálních výkonů.“

Taneční centrum Praha, konzervatoř – gymnázium má za sebou již stovky těchto představení ve dvaašedesáti domácích a čtrnácti zahraničních městech (záštitu projektu poskytlo UNESCO, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo kultury České republiky, Národní divadlo a Akademie múzických umění).

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Rozhovor s porotkyní StarDance Tatianou Drexler

„Vše dobré, co učiníš pro druhé, se mnohonásobně vrátí“

Tatiana Drexler

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes,“ přiznává porotkyně z TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí Tatiana Drexler, rodačka ze slovenského Martina, dlouhá léta žijící v německém Hannoveru.  

Vaším mottem je: „Všechno dobré, co učiníš pro druhé, se ti mnohonásobně vrátí.“

„Myslím si, že to skutečně tak nějak funguje, protože jsem měla při tom všem neštěstí, co jsem si sama nadělala, dost štěstí a konec konců jsem vlastně šťastný a spokojený člověk. Ale myslím, že to dnes již tak neplatí, jak jsem si myslela ve své naivní mladosti. Protože já jsem si myslela, že vím, co je pro lidí dobré. Dnes si to již nemyslím. Vlastně mám s tím také vlastní zkušenosti. My nevíme, co je pro koho dobré. Protože, to co jsem pokládala za velice zlé a z čeho jsem byla velice smutná, jako když mne opustil můj manžel, tehdy podle mne to byla moje nejhorší situace mého života. Zpětně se na to dívám, že to bylo vlastně pro mne největší štěstí, co se mi mohlo stát. My lidé vše posuzujeme v momentě, když se to stalo a ono to může být jiné. Snažím se situace méně posuzovat a tím také nerozhodovat, co je pro koho dobré.“

Vy jste se od dětství věnovala baletu a gymnastice, vystudovala matematiku a tělesnou výchovu. Jak jste se dostala k profesionálnímu tanci?

„Balet je také profesionální tanec a gymnastika se mi zdála hodně tvrdá a proto jsem začala tancovat, ale dlouho to nebyl ještě profesionální tanec, protože jsem tancovala při studiu. Rodina a známí mi dávali najevo, že ty „tanečky“ jsou jen tak mimo a na prvním místě je škola a studium,  a tak tanec byl pro mne v té době hobby i přesto, že jsem byla mistryní Slovenska. A pak jsme byli také vicemistři socialistických krajin. Bylo to stále pouze hobby. Profesionálně jsem začala tančit, až když jsme emigrovali do Německa. Začátky nebyly lehké, bylo to spíše hrozné, dostali jsme se až na konec sociálního žebříčku. Neuměli jsme řeč, bylo to šílené období, naštěstí tu byl tanec a my jsme si tancem vydělali v té době pro nás neuvěřitelně obrovské peníze a zjistili jsme, že nemá význam se vracet k tomu našemu studiu, že se tím tancem dokážeme v Německu uživit lépe než tím, co jsme vystudovali. Tím, co jsme vystudovali, bychom se uživili také, ale nám se v té době líbilo tancovat. Konečně jsme mohli jenom tancovat. J

 Po škole jste chvíli pracovala ve Slovnaftu a v roce 1987 jste se spolu se svým tehdejším manželem a tanečním partnerem Petrem Ingrišem rozhodli pro emigraci. Jaké byly Vaše začátky v tehdejším západním Německu?

„Ano, v tom našem postudijním rozmýšlení, (doktor Peter Ingriš má červený diplom, vystudoval teoretickou fyziku, to je skutečně těžký obor), jsme si uvědomili, že oba chceme poznat jaký je svět,  a tak jsme se rozhodli pro emigraci, což byl skutečně razantní krok v našem životě. Nebylo to lehké. Tehdy byly začátky v západním Německu velice tvrdé. Podcenili jsme to ve všech směrech. Nerada o tom moc mluvím, protože mi málokdo rozumí. V té době byl svět úplně jiný než dnes. Vše bylo jiné. Nebyl internet, byli jsme neinformovaní. Vzdělání, které jsme dostali, bylo absolutně jiné, než to, které existovalo v západním světě. My jsme vlastně v té diktatuře byli absolutně neinformovaní, dezinformovaní a o světě jsme nevěděli absolutně nic. Jediné, co jsme měli, byla schopnost přemýšlet a řešit těžké situace. Z toho socialismu jsme se uměli přizpůsobit. Dnes rozumím každému,  kdo má po emigraci deprese a kdo se do života nikdy nedostal a žil v různých komunitách,  jak ruských, polských či slovenských. To jsme my hned od začátku odmítli. My jsme se snažili dostat se ihned do německé společnosti a nechtěli jsme do komunit. Vzali jsme to přes tanec a taneční komunita byla mezinárodní, otevřená a to nám velice pomohlo.“

Postupně jste se vypracovali a dokonce jste se probojovali 9x do finále mistrovství Německa. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to postupně. Na prvním německém mistrovství jsme byli poslední. Pak jsme rok pořádně trénovali a dostali jsme se velice rychle do finále a to se stává jen zřídka.

Připisuji to tomu, že jsme byli dobří  tanečníci, měli jsme všeobecné taneční vzdělání. Ještě v Bratislavě jsme vystupovali v komparsu v baletu, dělali jsme také moderní tanec, což nám pomohlo se jak v latině, tak ve standardu zlepšit. Tančili jsme mezinárodně. Celých těch šest let jsme patřili mezi nejlepších 24 párů na světě. V té době to nebylo jako dnes, tehdy byl pouze jeden svaz. V jednom svazu tančili amatéři, v jednom svazu profesionálové, takže jsme byli stále mezi 24 páry na světě, což  se nestane na tak dlouhou dobu jen tak a naše nejlepší místo bylo 14 místo v Blackpoolu,  a to  byl náš nejlepší výkon.“

S manželem jste se sice rozvedli, ale tanci jste zůstala věrná a v německém Hannoveru, kde žijete, vyučujete. Baví Vás to, a jaký je o studium tance zájem?

„Tanec mne baví stále a tancem se zabývám dodnes a hlavně mne baví práce s mladými lidmi. Tanec dělá lepší život a lepší lidi. Mám ráda mladé lidi, kteří jsou úžasní, ráda s nimi pracuji. Já miluji tanec.

O tanec je v Německu veliký zájem dnes a denně, ale co je smutné, ten německý taneční sport se nedokázal udržet tak, jako byl před těmi 20 – 30 lety, jaký jsem jej zažila já. Máme v Německu více tanečních sportovních svazů (tato situace je také, bohužel, i ve světě), což vede k tomu, bohužel, že máme každý rok 12 mistrů světa a 12 mistrů Německa. Toto ztrácí na důvěryhodnosti,  a proto se o taneční sport až tak moc lidí nezajímá. A tak jsem velice pyšná, že se českému taneční svazu podařilo udržet se, i přes všechny rozdíly. Také mne velice potěšilo, když nedávno na mezinárodní taneční soutěži ve Stuttgartu bylo v 48 párech pět českých párů z Čech, což je úžasné, na tak malou zemi. Jelikož je Česko mnohem menší než Německo, a tak by muselo být v Německu těch párů alespoň čtyřicet. A myslím si, že Češi to dělají skutečně dobře. Doufám, že jim to vydrží. Také se jim podařilo využít vlnu StarDance, která nesmírně pomohla českému tanci. StarDance skutečně  dobře prezentuje taneční sport a Marek Eben a Tereza Kostková jsou úžasní, těm musí taneční sport ruce líbat, protože svou práci  dělají skvěle. A v porovnání s jinými krajinami, je StarDance opravdu dobrá vlna, na kterou taneční sport naskočil, a dělají to excelentně.“

Od roku 2007 jste přísnou porotkyní taneční soutěže ČT Star Dance… když hvězdy tančí. Jak se cítíte v této roli?

„V roli porotkyně, nevím, zda přísné, jsem se v roce 2007 ocitla náhodou. Jsem za tuto příležitost vděčná, a je to nádherná příležitost, která mne v mém profesionálním životě potkala. Sedět na té židli je jedna věc, ale už jen poznat takové množství vrcholových sportovců, takové množství vynikajících umělců a tolik milých lidí, je obrovským obohacením mého života. Až v této soutěži jsem si uvědomila, jak důležité je  v životě umění. Lidé, kteří umění dělají, jsou tak kreativní, plní lidskosti. Umění je skutečně část života, kterou  nesmíme ztratit. Také sport je důležitý. Myslím si, že StarDance je  nádherně propojené umění a sport a nechci, aby mi v mém životě chyběl někdo z těch, které jsem za tu dobu potkala.“

Žila jste v emigraci, díky tanci procestovala kus světa. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš?

„Domov, to jsou pro mne lidé, kteří mne mají rádi. Domov je pro mne skupina lidí, kteří mají společný humor, kteří mají společná témata, kteří jsou schopni spolu diskutovat, bavit se.  Není to místo, ale jsou to lidé, kteří dělají domov.“

Tanec Vás provází celý život, je také Vaším koníčkem? Jak ráda odpočíváte?

„Samozřejmě, že je tanec můj největší koníček. Mám ráda hudbu, imitaci. Ráda tancuji i sama. A zda umím odpočívat? Myslím si, že neumím. Pro mne je odpočinek prostě změna činnosti. Já když například s mladými lidmi tancuji, dělám blbosti, tak pro mne je odpočinek si sednout k počítači, dělat v manželově kanceláři. Pro mne je odpočinek, také uklízet. Pro mne je odpočinek i číst knihu, ale jenom tak sedět, to není ono. Jen tak ležet na slunci na lehátku vydržím tak deset minut, pak už začínám hledat, kde bych vytrhala plevel nebo vzala do ruky koště a začala zametat, prostě něco dělat. Ležet, to není moje silná stránka a ani nikdy nebyla. Kdysi jsem ležela na lehátku, protože jsem chtěla být nejhezčí na koupališti v Martině, a to byl asi ten důvod, ale dnes již nechci být nejkrásnější na koupališti v Martině. Oddychování mi moc nejde, ale snažím se v tom zlepšit.“

Tatiana Drexler

Pochází z Martina, na Slovensku, kde se 12. února 1963 narodila. Vystudovala matematiku a tělesnou výchovu na Komenského univerzitě v Bratislavě.

Je podruhé vdaná a s druhým manželem žije v německém Hannoveru.

Foto: archiv Tatiany Drexler

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletní mistryní Markétou Pospíšilovou

„Povolání baletky je výjimečné“

Má za sebou devítileté angažmá v baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a pět let v Les Ballets de Monte Carlo v Monaku. V roce 2020 se do Čech vrátila a působí jako hostující baletní mistryně DJKT v Plzni, věnuje se také pedagogické činnosti a jako tanečnice spolupracuje Markéta Pospíšilová s taneční skupinou DEKKADANCERS. 

K baletu jste se dostala již v šesti letech, když Vaše maminka náhodou objevila inzerát, že ostravské divadlo vypisuje konkurz pro děti a tak Vás přihlásila a Vy jste se dostala do baletní školičky. A baletu jste již tehdy propadla a o pět let později bylo přirozené, že jste šla na Janáčkovu konzervatoř v rodné Ostravě. Jak na ten čas vzpomínáte? 

„Bylo to krásné období. Škola mě bavila, i když osm let byla opravdu dlouhá doba. Ráda vzpomínám na naši skvělou profesorku paní Olgu Borisovou a na svoje spolužačky. Byli jsme hodně semknutý ročník a dobrý kolektiv. Také jsme byli na některé předměty spojené s herci, což bylo fajn a byla sranda. 🙂  Jsem s většinou v úzkém kontaktu a pár mých spolužaček jsou mými nejbližšími a nejlepšími kamarádkami do dnes. Jsou to velmi cenná přátelství.“

archiv Markéta Pospíšilová – představení Proměna- Dekkadancers

Dnes máte za sebou čtrnáct let intenzivní taneční kariéry. Devítileté angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě je podle Vás důležitou etapou, kde jste nasbírala své první zkušenosti a pět let v Les Ballets de Monte Carlo v Monaku byla pro Vás ohromná zkušenost a hodně jste se tam naučila. Nelitovala jste, že jste se rozhodla z Monaka odejít a zanechat taneční kariéry?

„Po pravdě čas od času se mi zasteskne. „Monacká etapa“ byla fantastická. Jsem za to hrozně vděčná a myslím, že na to budu vzpomínat a čerpat z toho do konce života. K odchodu jsem měla své důvody. Víte, myslím si, že pokud v životě dáte na svůj instinkt, pak jsou vaše rozhodnutí správná. Někde hluboko uvnitř víte, co chcete nebo spíš co nechcete. I když vás přitom mohou doprovázet pochybnosti, to k tomu asi patří. A někdy je taky fajn nechat věci plynout, život je tak nepředvídatelný, že za vás mnohdy rozhodne sám. O tom jsem se už několikrát přesvědčila. Když příliš plánujete a projektujete svou budoucnost, zpravidla to pak nevychází. Taneční kariéry jsem nezanechala, stále tancuji, i když už zdaleka ne tak intenzivně. O to víc si každý moment na jevišti naplno užívám.“

Markéta Pospíšilová – balet Altro Canto – choreografie Jean Christophe Maillot – foto Alice Blangero

Od sezóny 2020 jste se do Čech vrátila. A brzy jste nastoupila do Divadla J. K. Tyla v Plzni jako hostující baletní mistryně a Vaším úkolem je vedení tréninků a zkoušení repertoáru. Také působíte jako pedagog a hostujete po republice. Jak jste v jednom rozhovoru přiznala, právě vedení tréninků Vás baví. 

„Vedení tréninků mě baví a naplňuje opravdu moc! Mám pocit, že je to něco, v čem jsem se našla a v čem chci na sobě dále pracovat a rozvíjet se. Se souborem DJKT spolupracuji ráda, tanečníky jsem si tam moc oblíbila. A jinak mě velmi baví ta pestrost, jezdím například dávat tréninky do ND v Brně, nebo do Olomouce, vedu otevřené tréninky na Nové scéně ND v Praze, také v souboru u Lenky Vagnerové, byla jsem pozvaná na katedru tance, HAMU v Praze atd. Nedávno jsem také poprvé zavítala na brněnskou taneční konzervatoř. Je to moc fajn takhle cestovat, poznávat a mít srovnání. Tréninky se snažím pečlivě připravovat, sama je i cvičím. Když pak dostanete od tanečníků pozitivní odezvu, nesmírně mě to těší a je to především veliká motivace.“

Jako tanečnice spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS a na svědomí to má Marek Svobodník, který Vás oslovil, zda byste chtěla tančit v jejich představení Poslední večeře a Vy jste kývla. A zde jako tanečnice účinkujete např. v představeních Proměna a Velký třesk, které vzniklo ve spolupráci Dekkadancers a skupiny Tata Bojs. Jak se Vám tančí s touto netradiční skupinou?

„S Dekkadancers spolupracuji ráda a klukům moc fandím. S Markem Svobodníkem se znám dvacet let, je to můj dobrý přítel a taky byl můj skvělý taneční partner. Když mě oslovil, neváhala jsem. Vlastně mám pocit, že to bylo takové osudové setkání, tu sezónu, co jsem se přestěhovala do Prahy a začala zároveň pracovat v DJKT v Plzni, kluci z Dekkadancers vytvářeli pro soubor představení Princezna se zlatou hvězdou a já jim asistovala. Pak přišla Proměna, Velký třesk. A Poslední večeři? Tu vyloženě zbožňuji, je to senzační představení a hlavně mě moc baví ten tým lidí. Příští rok to budeme opět hrát, tak se už těším.  Jsem moc ráda, že jsem součástí této company.“

Markéta Pospíšilová – ze zkoušky Bella Figura – na zkoušce Markétu opravuje Kyliánova asistentka Cora Bos-Kroese – foto Alice Blangero

Balet je hlavně tvrdá dřina a samé tréninky. Ale když přijdou momenty, které tu dřinu vykompenzují, tak to stojí za to. Jednou jste řekla: „Povolání tanečnice a baletky je výjimečné. A mne vždycky naplňovalo.“ Platí to stále?

Platí.  🙂

Markéta Pospíšilová -z baletu Le Songe, choreografie Jean Christophe Maillot – foto Alice Blanger

Na scéně jste si zatančila celou řadu rolí – v Ostravě např. Šeříková víla ve Spící krasavici, Myrtha v Giselle, sestra v Popelce, víla v Louskáčkovi, v Monte Carlu např. v  představeních – Casse-Noisette Compagnie (role Giselle) nebo Le Songe (královna Hypolite), sólo v Altro Canto. Role Odetty/Odílie v Labutím jezeru Vám vynesla širší nominaci na Cenu Thálie. Splnila jste si své taneční sny nebo ještě máte nějaký nesplněný?

„Kdysi dávno na začátku kariéry jsem měla spoustu vysněných rolí. Třeba zatančit si Manon nebo Taťánu v Oněginovi, miluji tyhle dějové dramatické balety. Ale myslím, že angažmá v Les Ballets de Monte Carlo mi to vše vynahradilo. Byla to úžasná zkušenost a dostala jsem tam krásné příležitosti. Například Maillotův zmíněný Louskáček. Měla jsem v něm skvělou roli takové „divy” baleríny. Krásné tancování, ale taky hodně herecká až komická role, to mě hrozně bavilo. Nebo Altro Canto – to je pro mě nezapomenutelné, asi moje srdcovka. Moc jsem si to užila. A balet Romeo a Julie od J. Ch. Maillota – kombinace Prokofjeva (hudby), Maillotovi skvělé choreografie a působivé přitom naprosto jednoduché scény vytváří nezaměnitelnou a nádhernou inscenaci. Je to opravdu silné představení. Byl to vlastně vůbec první balet od Les Ballets de Monte Carlo, který jsem viděla kdysi dávno v televizi a to mě ještě ani ve snu nenapadlo, že budu jednou součástí této company. Teď už konkrétní sny nemám. A přijímám věci tak, jak přichází. Jsem vděčná za všechno, co se mi v životě povedlo a obzvláště teď, když jsem na „té druhé straně“ jako baletní mistr, si ještě více uvědomuji, jak moc je všechno v kariéře tanečníka nejen o tvrdé dřině a ustavičné práci, ale také o štěstí, správném načasování a výběru správného souboru či company. Do jisté míry svou kariéru samozřejmě můžete ovlivnit, ale také to hodně závisí na rozhodnutích vašich nadřízených.“

Markéta Pospíšilová- foto-Zbyněk Raboň

Spolupracovala jste s řadou choreografů světových jmen, jako byl např. šéf baletu v Monte Carlu, choreograf Jean Christophe Maillot (Altro Canto, Choré, Le Songe, La Belle, Cendrillon, Casse-Noisette Compagnie, La Mégère apprivoisée a další) nebo Jiří Kylián (Bella Figura, Gods and Dogs). A Vy sama jste se na představeních – Vyhoďme ho z kola ven, Don Quijote a nejnověji Louskáček (Divadlo J. K. Tyla Plzeň) představila jako asistentka choreografie. Láká Vás i tento obor?

„Asistence mě baví moc. Choreografie mě také láká, nevím zda-li bych si troufla na celovečerní balet, mám před tím veliký respekt, možná někdy spíš na kratší choreografii. Momentálně o tom nějak nepřemýšlím. Mně by toho vlastně bavilo spousta, z minulosti mám za sebou i pohybovou spolupráci pro činohru, to je něco, co bych si určitě v budoucnu opět přála vyzkoušet. Činohru totiž miluji.“

S baletním souborem v Monte Carlu jste tančila na světových jevištích a procestovala kus světa – USA, Austrálie, Čína, Kuba, Mexiko, Kolumbie, Jižní Korea, Dominikánská republika, Rusko, Itálie, Švýcarsko, Španělsko, Německo atd. Co pro Vás znamená domov? Kde se cítíte doma Vy?

„Ano, to cestování bylo báječné, to mi chybí. A do Monaka jsem se vždy ráda vracela. I letos v létě, když jsem zase jela navštívit přátele a své bývalé kolegy, měla jsem takový nostalgický pocit, Monte Carlo pro mě vždy zůstane speciálním místem. Avšak momentálně se pro mě stala domovem Praha. Je to nádherné město a cítím se tady dobře.“

Jak ráda trávíte chvíle volna?   

„Opět ve společnosti umění a také svých nejbližších. Ráda chodím do kina, na výstavy, koncerty klasické hudby. Ráda si pustím klasiku do uší a jdu se projít do oblíbené Stromovky, bydlím nedaleko. Jak už jsem zmínila, miluji činohru, takže hodně chodím na činoherní představení. Jsem obrovským fanouškem například Divadla Na zábradlí. Tam chodím pravidelně. A jinak doufám, že se mi konečně podaří se zase jednou dostat na lyže, třeba letos v zimě, uvidíme. 🙂

Markéta Pospíšilová – balet Labutí jezero – partner Michal Štípa – NDM – foto SofiG

Markéta Pospíšilová

Narodila se 9, 10. 1986 v Ostravě. V letech 1998 – 2006 studovala balet na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.

Od roku 2006 do 2015 byla členkou baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. 2015 až 2020 byla v angažmá v Les Ballets de Monte Carlo v Monaku. Od roku 2020 působí jako hostující baletní mistr v Divadle J. K. Tyla v Plzni a jako tanečnice spolupracuje se skupinou DEKKADANCERS.

 

Veronika Pechová   

pro Taneční magazín