Horáček GEN XYZ

Velkolepá show! Scénický koncert propojí nový cirkus a písně s Horáčkovými texty. Cirk La Putyka, jak ho neznáme

Nový cirkus, akrobacii, tanec, divadlo a překvapivě zazpívané písně s texty Michala Horáčka v podání známých hudebníků propojí scénický koncert Horáček GEN XYZ.

Jeho premiéra proběhla 19. dubna v šapitó Azyl 78 na Výstavišti Praha, ale ještě 18. dubna, kdy jsme na tiskové konferenci sledovali, co se chystá, probíhaly poslední změny a neustále se tvořilo.

Režisér Rostislav Novák ml. se souborem Cirk La Putyka, 7krát3, Jan Cina, Rozálie Havelková, Katarzia, Bára Poláková, Albert Romanutti, Ondřej Ruml, Naďa Válová nebo Vladimír 518 v doprovodu kapely CLPBND pod vedením Davida Hlaváče a Jana Balcara zazpívají celkem sedmnáct písní – Levandulovou, S cizí ženou v cizím pokoji a jiné. Projekt Horáček GEN XYZ zahájí letošní program šapitó Azyl78. Bude uveden celkem sedmkrát do 25.dubna 2023.

Poté ovládne šapitó Azyl78 jako další program úspěšná velkolepá inscenace Cirku La Putyka Cesty (2. – 21. května 2023) a rodinné, hudebně taneční představení Kniha džunglí, které vzniklo ve spolupráci Divadla bratří Formanů, České filharmonie a Dekkadancers (28. května – 18. června 2023).

Proč název  GEN XYZ?

Rostislav  Novák ml. vysvětluje: „Tvorba Michala Horáčka, to jsou pro mě slova a texty, které mají vedle obrovské poetické síly šanci spojovat. Což je důležité zvlášť v době, kdy lidi tyto věci dost často naopak rozdělují.  V představení tak spojíme generace i osobnosti z různých žánrů,  proto – GEN XYZ.

Všem je vlastní touha hledat, kde jsou hranice naší fantazie. Jak se můžeme navzájem obohatit a učit. Jak můžeme prožít to, co se nebude opakovat. Výjimečnost okamžiku a setkání. Zda půjde o poetický koncert, nový cirkus, kabaret nebo tanec, to se ale těžko popisuje. Je lepší to zažít.“

Proč právě toto seskupení umělců? Mají snad něco společného?

„Vybrali jsme umělce, kteří jsou nám blízcí, které respektujeme, kteří náš baví, ale se kterými jsme se  během naší  tvorby třeba  nikdy  nepotkali, to byl tedy základní odrazový můstek. Poté jsme teprve hledali skladby.

Jak vidím celý  projekt já?  Chtěl  jsem udělat nějaký ucelený tvar, kde nebudou rozdíly mezi umělci,  respektujeme každý každého a to, co za sebou máme. A to mně  přijde zajímavé a zábavné, právě to, že každý je jiný a dostali jsme se na jedno jeviště. V  hlavě mi běží i varianta, že  GEN XYZ  by mohl pokračovat jako nějaká platforma. Dále by mě třeba bavilo  zpracovat téma Voskovec – Werich.

Příští rok oslavíme 15 let naší cesty,  je to doba, kdy se potkávají zakládající členové s nastupující  generací.  Máme tady na jevišti i ty nejmladší. Zjišťovali jsme,  jak dostat mladou generaci do divadla a cirkusu, galerie,  na koncert. Znamená to riskovat. Jméno Horáček třeba  mladá generace vůbec nezná, ale tohle představení  možná přiláká mladé a propojí  naše světy více generací, proto je tady takové různorodé obsazení.

Skutečně jsou tu jména, která se asi jinde nikdy nepotkají.  Zda je výsledek  koncert, cirkusové představení, performance, kabaret, opravdu nevím, nedokážu to říct. Je to tak unikátní tvar, že se to nedá vyjádřit. Dali jsme dohromady nesourodou skupinu lidí, základem je ale  Horáčkův text, který propojuje lidské generace.

Řekl bych, že  covid a pandemie  zocelily  Jatka78  a naučili jsme se být aktuální. Nestavěl jsem ten projekt na žádném příběhu, ale  na obrazech a metaforách, vkročil jsem do velké  nejistoty, neužíval jsem žádné tradiční cirkusové rekvizity, žádné trampolíny, žádnou šálu, žádnou houpačku, tvořili jsme v jiných podmínkách. Nejvíce mě  baví objevovat nové výrazové prostředky, nové materiály,  a to si myslím, že se daří.“

Jan Balcar, který spolu s Davidem Hlaváčem má na starosti celé hudební provedení, říká: „Duo Petr Hapka a Michal Horáček  je v Čechách tak „kanonizováno“, že jediná   naše motivace byla  najít v jejich textech  ještě něco nového, novou vrstvu a podívat se na písně ještě jinýma  očima. Zda se  to povedlo, bude snad vidět i slyšet. Skvělé na naší tvorbě bylo, že jsme měli úplně volnou ruku, vzali jsme si třeba jen  fragmenty textu. Takže se  nedržíme původní  formy, ani jsme nechtěli, neuslyšíte  nic,  co znáte z CD. Aranže jsme zkusili kreativním způsobem předělat  a  vybrali jsme schválně ty, které v sobě mají  něco nadčasového a můžeme na ně pohlédnout i  současnýma očima. Nebyl to vůbec jednoduchý úkol a pouštíme se do risku.  I interpreti sami vystoupí ze své komfortní zóny, i pro ně zazní něco nového a nezvyklého.“

 

Zeptali jsme se….

TM: Zvítězil jste ve Stardance, zpíváte, hrajete a teď jste se pustil do cirkusu.  Co Vám běželo hlavou, když jste dostal nabídku účinkovat v cirkusu? To je přece novinka, ne?

Jan Cina, herec, zpěvák, tanečník

„V něčem je to novinka, ale vystudoval jsem  alternativní divadlo, přesněji  loutkové divadlo na  DAMU, které má k tomuto typu umění blízko. Člověk se  tam s  netradičním pohybem setkává. Mě  to vlastně vždy bavilo, ale věnoval jsem se tomu jen velmi málo, spíše na amatérské úrovni.

I tady  jsem více  v roli zpěváka v konečném výsledku, ale jsem  součástí cirkusového představení. Jenže   zrovna v projektu Horáček GEN XYZ  je klasických  cirkusových dovedností poskrovnu. I sami  cirkusoví umělci objevovali pro ně zatím neobjevené,  to je  cítění pohybu nebo vyjádření pohybem, takže pro všechny z nás  jsou to takové novinky. Tato syntéza tady právě v současné době  probíhá, vlastně ještě těsně před uveřejněním projekt  stále vzniká, takže proces tvorby neustále  pokračuje.“

TM: Znáte  film, divadlo, tanec, zpěv, i  cirkus. Co je Vaší duši  nejbližší?

„Hm.  No, upřímně –  pro Honzu Cinu coby diváka,  mám asi úplně nejradši tanec.  Baví mě totiž,  že tam právě  nejsou ta slova.    Vnímáte něco opravdu jenom duševně a fyzicky. Když se dívám na  taneční představení, hýbe  to nějakým způsobem  mými emocemi nebo tělem,  a ta informace je o to cennější. Myslím si, že  slova často něco jenom ‚okecávají‘. Ale   zážitek z tance je spojen s hudbou nebo i s tichem a vstupuje  rovnou do srdeční komory.

Mám  to opravdu  moc rád, i jako interpret,  ale v mé práci se k tomu  dostávám v rámci mých  disciplín bohužel nejméně.  Možná se to ale teď změní,  dostal jsem nabídku od Constanzy Macras, berlínské choreografky, byl jsem s nimi v New Yorku. To by bylo skvělé. Také mě  čeká práce s Formanovými na projektu ‚Ptačí sněm‘.  Myslím, že tam půjde hodně o pohyb a propojení všeho. Bude to  takový  celkově estetický projev a na to se moc těším.“

Ať Vám to všechno vyjde!

Text, foto, video: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

CAPOEIRA, RESTART, KADAMY

Cvičení, u kterých vydržíte déle než do konce ledna

Dali jste si, tak jako každý rok, předsevzetí více se hýbat? Aby neskončilo jen u něj, doporučujeme vám najít si pohyb, který vás bude bavit! Vyzkoušejte si některé ze zajímavých cvičení ve studiu Maiselovka v centru Prahy. Co byste řekli na dokonalý Restart těla i mysli, na divokou capoieru nebo na tajemně znějící KADAMY?

Studio Maiselovka je prvním oficiálním prostorem souboru současného tance 420PEOPLE, jehož členové se tady připravují na svá vystoupení. Unikátní místo v samém centru Prahy je ovšem otevřeno také veřejnosti prostřednictvím lekcí pro veřejnost. Zdejší jedinečnou atmosféru tak můžete nasát i vy na lekcích KADAMY, capoeiry či na ranním Restartu těla i mysli.

Příval energie s KADAMY

Příval pozitivní energie na vás čeká ve studiu Maiselovka na lekci KADAMY. Zcela unikátní pohybové cvičení propojuje tanec a jednoduché prvky z bojového umění, to vše v rytmu skvělé hudby. Zcela unikátní pohybové cvičení vytvořila členka souboru současného tance 420PEOPLE a známá tanečnice Francesca Amy Amante. Lekce vede v angličtině, ale k jejich pochopení podle ní není třeba slov. I bez nich KADAMY rychle podlehnete…

Capoeira, ve víru akrobacie, tance i zpěvu

Nevšední spojení boje, akrobacie, tance, hry, hudby a zpěvu. Přesně touto fúzí vzniká capoeira, unikátní afro-brazilské bojové umění s kořeny v daleké Angole a Brazílii. A vy se ji můžete naučit na lekcích v Maiselovce s Michalem Tomanem, tanečníkem a členem souboru současného tance 420PEOPLE, který je mistrem Evropy 2021 v capoeiře. Ačkoliv se jedná o bojové umění, nechybí tady ticho a procítění okamžiku, velká míra svobody a improvizace.

 

Restart těla i mysli

Restart těla i mysli je hodinová lekce, kterou vede v Maiselovce pohybová specialistka Zuzana Rybářová. Příjemnou automasáží uvolníte všechna bolavá místa – tzv. trigger pointy (bolestivé svalové uzlíky, které vznikají z přetížení), uvolníte fascie (pohybové tkáně, které prostupují celým naším tělem) a pomocí vývojové kineziologie se vrátíte ke správným a zdravým pohybům. Odpočinete si, pořádně se protáhnete, ale taky zahřejete. A relaxací uděláte dobře i hlavě.

Více informací najdete na www.420people.org/cs/studio/

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Unikátní spojení

Vyzkoušejte capoeiru, spojení tance, akrobacie, bojového umění, hudby i zpěvu!

Unikátní spojení boje, akrobacie, tance, hudby, zpěvu, hry a v neposlední řadě společně sdílené energie – to vše zažijete na hodinách capoeiry! V Praze je nově pořádá tanečník a člen souboru současného tance 420PEOPLE Michal Toman ve Studiu Maiselovka

„Capoeira je úžasná ve své komplexnosti, v tom, že propojuje tolik věcí… Je na ní krásné to, že čím déle se jí člověk věnuje, tím hlouběji se do ní dostává, a postupně ho zaujmou a okouzlí i ty jiné, často i nefyzické aspekty, jako je například využití tradičních hudebních nástrojů, zpěv a další. Na druhou stranu si z ní každý může vybrat to, co ho opravdu baví,“ říká profesionální tanečník a učitel capoeiry Michal Toman.

Ke capoeiře se dostal už jako osmiletý, kdy byl – podle vlastních slov – extrémně hyperaktivní dítě, které se věnovalo nevídanému počtu zájmových kroužků od karate přes atletiku, latinsko-americké tance až po kytaru a sbor. „Jednou jsme na přehlídce bojových umění v mém rodném Novém Jičíně narazili na ukázku brazilského bojového umění, které spojovalo vše, co jsem chtěl, a pořád nenacházel. Bojové umění, ve kterém se soupeří, neubližuje, hraje, předvádí, zpívá, tančí, skáče, hraje na hudební nástroje, a které pulzuje obrovskou energií… Zkrátka bylo to, jako vidět sebe samotného v zrcadle, jako by capoeiru někdo vytvořil přímo pro mě. Dnes se jí věnuju přesně dvacet let.“

Perfektní kondice, reflexy i cit pro rytmus

Stal se učitelem, získal řadu mezinárodních titulů a nyní vede ve Studiu Maiselovka v samotném centru Prahy své lekce, které jsou velice oblíbené. „Díky capoeiře v první řadě získáte vynikající kondici, protože je to velmi náročné fyzické cvičení. Po určité době se přidají i bojové schopnosti a velmi dobře vycvičené reflexy. Zároveň je capoeira neodmyslitelně spojená s hudbou, kterou musíte při cvičení vnímat, takže dalšími přínosy jsou určitě zlepšení citu pro rytmus, následně rozvoj hlasových dispozic a také se můžete naučit hrát na hudební nástroje,“ popisuje Michal Toman.

Praktikování capoeiry však má i další pozitivní dopady na náš život. Podle odborníka získáte otevřenost vůči ostatním lidem a tím, že sdílíte společnou energii, zbavíte se ostychu vystupovat před ostatními.

„To hlavní však je, že vás capoeira naučí opravdu multifunkčnímu organickému pohybu, reakcím, bojovým schopnostem, akrobacii a dalším věcem formou nenásilné hry, kdy je vám váš kolega (sparing partner) spíše spoluhráčem než soupeřem. To je, myslím, velkou zbraní capoeiry, všechno je to vlastně zábavná hra, skrz kterou se učíme. Někdy vážnější a drsnější, někdy naprosto uvolněná, pokaždé jiná, ale vždy zábavná,“ dodává tanečník.

 

Capoeira, to je svoboda

Ačkoliv se jedná o bojové umění, nechybí tady ticho a procítění okamžiku… Atmosféra je vřelá a ani naprostí začátečníci se nemusí ničeho bát. Lekce vždy začíná společným zahřátím, následuje několik cvičení, každé zaměřené na jiný aspekt, přičemž lektor vždy vše pečlivě ukáže a vysvětlí. Celý trénink je vždy završen tím nejhlavnějším, a to je hra, kdy spolu účastníci lekce capoeiru praktikují, tedy správně řečeno: hrají capoeiru mezi sebou a zkoušejí věci, které na hodině trénovali. U toho se může zase zpívat, tleskat…, zkrátka opět nechybí velká míra svobody a improvizace.

„Často během hodiny hraju na tradiční hudební nástroje, ostatní se mohou mezi sebou uvolněně bavit, na cokoliv se ptát, smát se, dělat si legraci – zkrátka užívat si to, což přesně odpovídá tomu, odkud capoeira pochází. Je to afro-brazilské bojové umění, a přesně takoví, jací Brazilci jsou, jak se chovají, jaká je jejich pulzující kultura a země, tak přesně taková je i capoeira,“ uzavírá Michal Toman.

 Michal Toman

Profesionální tanečník, performer, akrobat, pedagog, fotograf a capoeirista. Je členem souboru současného tance 420PEOPLE, souboru fyzického divadla Burki&com a slovenského souboru současného tance Yuri Korec&Co. Je držitelem zeleného (učitelského) pásu capoeiry a mnoha medailových umístění a titulů (mistr Evropy 2021). Ve své pedagogické činnosti se zaměřuje na využití kombinace principů techniky současného tance s technikou afro-brazilského bojového umění capoeira, a to zejména v obrácených polohách těla. Jeho lekce capoeiry můžete navštívit ve Studiu Maiselovka v centru Prahy, které je prvním oficiálním prostorem souboru současného tance 420PEOPLE. Více na  www.420people.org

 

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem a choreografem Viktorem Konvalinkou

„Tanec je jako droga, té závislosti je těžké se zbavit „

Rozhovor s tanečníkem a choreografem  Viktorem Konvalinkou

   „Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit,“ přiznává Viktor Konvalinka, který byl deset let členem baletu Národního divadla v Praze, kde působil jako sólista. Čtyři roky tančil v malé taneční skupině Norddans ve švédském Härnösand. V Čechách s DEKKADANCERS, taneční skupinou, kterou v roce 2009 spoluzakládal, v níž působí nejen jako tanečník, ale i jako choreograf.

Vyrůstal jste v Praze, kde jste se také narodil. Jak jste prožíval svá dětská léta? Co nebo kdo Vás přivedl k baletu?  

„Vyrůstal jsem v Holešovicích, kde mám do teď partu kamarádů ze základky, s kterými jsem trávil převážný čas dětství i po té, co jsem v 5 třídě odešel nejdřív na rok na TCP k A. Schneiderovi a pak k Jaroslavu Slavickému na Státní konzervatoř. Vtipné je, že přijímačky na sportovku, které bylo TCP tenkrát součástí, jsem udělal na atletiku, tzn. skok do dálky, hod do dálky, běh na 100m atd. A až po prázdninách, kdy jsem nastoupil do školy, jsem zjistil, že mamka mě přihlásila na TCP a že jsem vůbec nemusel žádné přijímačky dělat, protože škola byla soukromá. Dodnes nechápu, jak se to celé stalo. (haha) V podstatě, ale můžu říct, že k baletu mě přivedla mamka. Protože taťka jako bývalý hráč fotbalu za Spartu, chtěl mít ze mě fotbalistu…

Byl jsem hodně aktivní a sportovně nadané dítě a co se týče pohybu, tak na co jsem sáhl to mi šlo – skateboard, brusle, kolo, snowboard, lyže, serf, judo, atletika, krasobruslení, akrobacie… Tak i tanec nebyl výjimkou. Už si ani nepamatuji ten hlavní důvod, proč jsem přešel na Státní konzervatoř, ale dost možná to bylo kvůli financím, protože rodiče neměli tolik peněz platit soukromku.

Během studia mě v podstatě balet moc nebavil a dokonce myslím, že někdy v 5 ročníku (konzervatoř má osmileté studium), kdy všichni kluci z naší třídy odešli a já zůstal skoro celý rok sám kluk mezi 22 holkama, jsem přemýšlel, že také skončím a půjdu někam jinam. Ale to se nestalo a já vydržel a teď toho nelituju!!! V 7. – 8. ročníku mi náš nový profesor Jan Kodet otevřel bránu do moderního tance a to mě chytlo a nepustilo do teď!!!“

V roce 2004 jste vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha u profesora Jaroslava Slavického a Jana Kodeta a během studií jste absolvoval baletní kurzy na Taneční akademii v Drážďanech a ve Philadelphii v USA. Jak vzpomínáte na tyto taneční mistry? 

„Podle mne na pana ředitele J. Slavického většina lidí, co prošli konzervatoří a někam to v tanci dotáhli, vzpomínají v dobrém. Je to pan na svém místě, sice už nekonečně dlouho, ale já si ani nedokážu nikoho jiného tam představit. Předal mi mnoho moudrosti a zkušeností a já doufám, že mu jeho elán a nesmrtelnost vydrží minimálně další čtvrtstoletí!!!

Jan Koden, jak jsem už nastínil, mi otevřel dveře do moderního světa tance a já jsem mu za to moc vděčný!!! Vlastně díky němu to celé začalo. Dokonce když jsem psal Absolventskou práci, tak to bylo o něm. S Honzou jsem pak pracoval v ND a tančil spoustu jeho choreografii!!! Do dnes jsme blízkými přáteli a tímto ho moc zdravím!!!“

Po absolutoriu jste nastoupil do baletního souboru ND v Praze, kde jste se brzy stal sólistou. Tančil jste např. v Romeovi a Julii (Bevolio), Louskáčkovi – Vánoční příběh (Ďábel), Othelovi (Jago), Oněginovi (Lenský). Splnil jste si své taneční sny? V čem byste si ještě rád zatančil?

„Já jsem ten typ tanečníka, co nemá vysněnou roli nebo vysněnou choreografii, kterou by rád tančil. U mne to bylo a je vždy o tom, si mou práci užívat naplno a s radostí. O tom pracovat s lidmi, kterých si vážím a o kterých vím, že mi něco předají dál. Zároveň pak mám rád, když vím, že to, co dělám, má smysl a diváci to ocení. Je to o pozitivní energii a kvalitní práci, která je v našem náročném oboru to nejdůležitější a já věřím, že se mi toto jakési moto vedlo a zatím i stále vede udržet dál… (pravda až na pár zaškobrtnuti).  Měl jsem to štěstí, že jsme se s tehdejším šéfem baletu Petrem Zuskou stali dobrými přáteli a v podstatě mě za celou kariéru nikdy nikdo netlačil do ničeho, co by mi bylo nepříjemné nebo bych to nerad tančil. Takže jsem vždy své role prožíval na plno a mohl do toho vždy dát 100%.“

V roce 2009 jste spolu s Tomášem Rychetským, Pavlem Hejným založili moderní taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás k tomu vedlo?

„Choreografování buď máte, nebo nemáte v krvi, je to podobné jako vynálezce má v krvi vytvářet něco nového, něco, co do té doby neexistovalo. Tak i já a moji přátelé, s kterými jsme založili DEKKADANCERS, jsme měli stejné nutkání tvořit vlastní nové věci a tím vznikl nápad založit DEKKADANCERS. Tenkrát v ND probíhali jednou ročně Miniatury, což bylo představení, v kterém mohl kdokoliv ze souboru ND prezentovat svojí vlastní choreografii… a tam jsme s Tomášem Rychetským zjistili, že nám to nestačí a že bychom rádi tvořili nejen pro náročné publikum Baletu Národního divadla, ale i pro „normálního“ diváka, který o tanci nemá ani páru. Byl to jakýsi ventil pro naše nutkání tvořit a bavit diváky i nás něčím novým. Dnes už je tomu přes 13 let, DEKKADANCERS vede druhá generace mladých choreografů a je jednou z nejproduktivnějších tanečních company v Česku!!! Jejich poslední premiéru KNIHU DŽUNGLÍ jsem viděl 3x a podle mě je to představení ROKU 2022!!! (jen tak dál Dekkači…!!!)“

Po deseti letech jste opustil stále angažmá v ND a odjel do Švédska k malé taneční skupině Norddans, kde jste byl čtyři roky. Nelitoval jste odchodu z ND a jaké bylo Vaše taneční období ve Švédsku?

„Naopak, bylo to to nejlepší, co jsem v té době mohl udělat. Dobře, abych to uvedl na pravou míru. V té době jsem cítil, že už musím něco změnit, přece jenom 10 let ve stejném angažmá, ve stejném prostředí, stejném městě, za stejnou, i když pozitivní, atmosférou, prostě jsem musel už něco změnit.

DEKKADANCERS tenkrát mělo finanční krizi neboli pauzu. V baletu ND se měl střídat šéf a já byl po ne úplně kladném rozchodu s expřítelkyní. Zkrátka to chtělo radikální změnu. Osud zařídil, že právě v Norrdans už půl roku působil můj dobrý kamarád a kolega Tomáš Červinka a ten mi vnukl myšlenku zkusit konkurz, dostal jsem nabídku a tu přijal. Skandinávie byla vždy část světa, do které bych se rád podíval. Původně jsem si říkal, že to zkusím jen třeba na rok a pak uvidím, ale teď už je to 7 rokem, 4 roky v Norrdans a 3 roky na volné noze, co tam pracuji a snad to vydrží. Městečko Härnösand ve kterém Norrdans sídlí, mi tenkrát dalo přesně to, co jsem potřeboval. Klid, pohodu, nové přátele, novou atmosféru, nádhernou přírodu, moře, polární záře, sluneční noci, novou přítelkyni Hannu, s kterou jsem do teď, spoustu cestování po Skandinávii a převážně spoustu nové kvalitní práce! Ano po deseti letech v ND v naší zlaté kapličce mi bylo smutno, že ji opouštím, ale rozhodně není čeho litovat… Jednoduše to byla nová kapitola života.“

Po návratu do Čech jste začal spolupracovat s tanečním souborem 420PEOPLE a také jste se vrátil do  DEKKADANCERS, kde působíte nejen jako tanečník, ale i choreograf. Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Jste spíše tanečník nebo choreograf?

„Je potřeba podotknout, že já jsem se vlastně úplně tak do Čech nevrátil, ve Švédsku mám smlouvu s Dansalliansen, což je company, která podporuje tanečníky na volné noze. Takže jsem stále se Švédském spojen a zatím mě tam mé projekty stále vrací. Nicméně když jsem přešel na volnou nohu, tak jsem chtěl opět propojit mé kořeny zpět do Česka a věnovat se projektům a spolupracím, které jsem propásl, když jsem byl zablokován smlouvou Národního divadla. 420PEOPLE jako i Burki&com jsem vždy sledoval a proto jsem se k nim rád přidal po, jak říkáte návratu, abych si opět rozšířil obzory. Návrat k DEKKADANCERS byl jedním z logických kroků, protože je to moje srdcovka a je to TOP! Jak jsem již zmínil, choreografie mě provází celou moji kariéru… a zda se cítím víc jako tanečník nebo choreograf? To záleží na tom, co právě dělám. Ale s věkem, kdy mé tělo už není tak odolné proti únavě jako když mi bylo 25, tak by se dalo říct, že se lehce přikláním k choreografii. Ale zatím stále věřím, že je to tak 50/50. Tanec je jako droga a té závislosti je těžké se zbavit… „

Jste pokládán za multitalentovaného tanečníka a za své výkony jste obdržel několik ocenění. Za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina jste získal cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky svému tanečnímu výkonu v představení PANTHERA. Co to pro Vás znamená? 

„Cenu Thálie jsem vyhrál v roce, kdy jsem opustil ND a sólo v Decadance od Ohada Naharina bylo pro mne jedno z nejsilnějších jevištních zážitků celé mojí kariéry. Sólo je v podstatě 20 – 25 min improvizace, která otevírala celé představení a člověk se dostane až do nějakého mimodimenzialnilího tanečního transu a užívá si to totálně naplno!

A to, že jsem dostal speciálně za toto sólo cenu, byla pro mě krásná tečka za kariérou v ND a takovou malou příjemnou odměnou za všechnu tu náročnou „multižánrovou“ práci, co jsem v ND jak na jevišti, tak i mimo něj odvedl. Vtipné je, že cenu jsem celých 5 let neměl kam dát, a tak byla v krabici ve sklepě a až během covidu a rekonstrukci mého bytu jsem si udělal prostor a mám jí hrdě vystavenou na okně.“

Díky práci jste žil několik let v zahraničí. Vaše partnerka, tanečnice Hanna Nussbaumer pochází z Austrálie. Dočetla jsem se, že jste začal spolupracovat s Skänes Dansteater ve švédském Malmö. Co pro Vás znamená domov? Kde je ten Váš? 

„Domov pro mne vždy bude Česko a to speciálně Praha, neříkám, že jsem nějaký super striktní patriot, ale mám tu rodinu, miliony vzpomínek, nejbližší přátelé, za které bych dal ruku do ohně a tak dále. Miluju českou přírodu, humor, kuchyni, pivo, kulturu a vždy se sem budu vracet s tím, že se vracím domů…

To ale neznamená, že zde musím žít. Miluju cestování, objevování nových krajů a kultur, zvyků, je to jedno s našich společných hobby s moji partnerkou a já jsem připraven žít tam, kam mě osud zavane… Evropa je otevřena a je škoda toho nevyužít, navíc teď jsem dostal Partnerské VIZA do Austrálie, takže teď už i opačná strana naší planety je v mém hledáčku. Ale jak říkám, uvidíme, co bude…“

Jak rád odpočíváte? Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem?

„Ano patřím k těm lidem, pro které je práce koníčkem, jinak bych to asi ani nedělal. Ale to rozhodně neznamená, že tím odpočívám. Tanec jako profese je tak náročná disciplína, že se tím opravdu odpočívat nedá. Ale protože jsem zvyklý celý život být aktivní, tak i takový je většinou můj odpočinek. Mám velkou Adventure motorku, sjezdové horské kolo, snowboard, potápím se,  dělal jsem kurz Paraglidingu, oblíbené jsou výlety do přírody, kde rád fotím divokou zvířecí říši, hudba, rád jdu jako divák na různá představení, pak je tu samozřejmě Netflix a nemůžu zapomenout můj nový Playstation 5. (haha). Prostě aktivní život a toho se budu držet ať se děje, co se děje… „

Viktor Konvalinka:

Narodil se v Praze v roce 1984. Vystudoval Taneční konzervatoř hlavního města Praha. Byl sólistou baletu ND v Praze. V roce 2009 spoluzaložil DEKKADANCERS. Pak byl čtyři roky ve Švédsku v malé taneční skupině Norddans.

Je držitelem ceny Thálie (2015) za sólo v inscenaci Decadance Ohada Naharina v nastudování baletu Národního divadla a širší nominace na Thálii (2020) za své sólo v představení PANTHERA nezávislého tanečního souboru 420PEOPLE. Na svém kontě má nespočet choreografií.

Životní partnerkou je australská tanečnice Hanna Nussbaumer.

Foto: Vojtěch Brtnický, Sergei Gherciu a archiv Viktora Konvalinky 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín