Legendární JIŘÍ SRNEC zaskočil i moderátora VÁCLAVA MORAVCE

Kdo letos získal prestižní divadelní ceny Thálie od autora Bořka Šípka? Jak probíhal závěrečný večer v přímém přenosu České televize a Českého rozhlasu 2?

Předposlední březnovou sobotu 2018 byly tradičně na prknech pražského Národního divadla uděleny divadelní ceny Thálie za rok 2017. To vše za přímého přenosu České televize a Českého rozhlasu 2. TANEČNÍ MAGAZÍN si – mimo ostatních oceněných – všímal hlavně kategorií, které mají něco společného s tancem, hudbou a pohybem.

Letošní ceremoniál Thálie byl ojedinělý už tím, že jej nemoderoval herec, nýbrž ostřílený televizní konferenciér spíše politických debat Václav Moravec. I tak zkušeného profesionála však zaskočila divadelní legenda. Ale popořadě…

I z výše uvedených důvodů patří první hold TANEČNÍHO MAGAZÍNU legendě a zakladateli oboru černého divadla Jiřímu Srncovi. Ten získal speciální osobitou cenu Kolegia Thálie.

Tento vpravdě renesanční umělec je totiž nejen věrozvěstem a průkopníkem nového divadelního oboru, jeho choreografem a scenáristou, ale také výtvarníkem, hudebním skladatelem a hercem. Jiří Srnec dokázal ve složitých dobách doslova vydupat ze země nový divadelní soubor a během krátké doby mu získat mezinárodní věhlas. Srncovou největší odměnou je dlouhá a úspěšná kariéra jeho originálního Černého divadla. O síle toho nápadu nakonec svědčí i desítky dalších „černodivadelních“ souborů napodobujících originální nápad a kráčejících v jeho šlépějích. Do paměti tisíců diváků se jistě dostala Jiřího první scénka „Pradlenka“, která je pro velký úspěch stále přeobsazována a reprízována. V otcových šlépějích kráčí i dcera Adéla Aster Srncová, s níž již před delším časem uveřejnil TANEČNÍ MAGAZÍN samostatný rozhovor.

A právě Jiří Srnec zaskočil televizního moderátora i režiséra přímého přenosu. Připravil si tak procítěnou a dojemnou děkovnou řeč, že s přibývajícími minutami začínal mít celý štáb obavy, aby se vešel do připravené stopáže přímého přenosu. Moderátor Václav Moravec, který bez zábran a skrupulí skočí do řeči předním politikům či prezidentovi si totiž to stejné vůči divadelní legendě nedovolil! I to svědčí o osobnosti a charismatu Jiřího Srnce.

Další, protentokrát ryze taneční legendou oceněnou Thálií – za své celoživotní dílo – brněnský rodák tanečník Richard Böhm. Své taneční mistrovství nechal však spíše vyniknout na divadelních scénách v Olomouci a především v Ostravě. Ostravským divákům se zapsal do paměti nejen v ryze baletních inscenacích, ale také jako tanečník sólově vystupující v rámci oper a operet.

Za své celoživotní dílo byl cenou Thálie rovněž oceněn i Jiří Korn. Svou první individuální Cenu Thálie již získal v roce 2004. Zpěvák, tanečník, moderátor i inovátor v jedné osobě – tak lze asi ve velké stručnosti charakterizovat Jiřího Korna. Přes své beatové a popové začátky a krátké intermezzo (jako zpívající baskytarista) v rockové kapele Olympic se postupně vypracoval v komplexního baviče v tom nejlepším smyslu slova. Dnes patří proto k nejvyhledávanějším hercům a zpěvákům nejen od muzikálových produkcí. Korn září i v netradičním souboru 4TET. Ten vystupuje ā kapela s netradičními úpravami známých songů. Jiří Korn se nikdy nebrání a nebránil ničemu progresívnímu, novému, neznámému i nečekanému.

Také již druhou Cenou Thálie se může pyšnit tanečnice Nikola Márová. Populární primabalerína pražského Národního divadla, hostující ve Státní opeře i na dalších scénách je výraznou osobností současného nejen českého baletu. Poprvé získala Thálii roku 2008 za dvojroli Odetty a Odilie v „Labutím jezeře“. Letos si pro svou další Cenu Thálie přišla za výraznou roli matky v inscenaci „Svěcení jara“.

Za stejnou inscenaci „Svěcení jara“ byl za rok 2017 oceněn prezidiem Cen Thálie i mužský taneční sólista. Jedná se o Ondřeje Vinkláta. Mladý první tanečník naší první scény si svou první Thálii určitě zaslouží. Patří totiž k našim největším novým nadějím taneční scény. Dlužno podotknout, že se – mimo své baletní činnosti – věnuje rovněž úspěšně choreografické práci. A to jak v souboru Dekkadancers, tak rovněž spolupracuje i s Pražským komorním baletem.

Do oblasti tance a pohybu lze zařadit i divadlo loutkové. Asi nejznámější je v tomto oboru u nás DIVADLO SPEJBLA A HURVÍNKA. A proto není divu, že byl oceněn i legendární loutkoherec Bohuslav Šulc. Mladoboleslavský rodák na scéně legendárního divadla S+H působil od roku 1953 do sezóny 1991/1992. Potom se věnoval i pedagogické práci. Bohuslav Šulc kráčel ve stopách svého učitele Miloše Kirschnera i legendy-zakladatele Josefa Skupy.

Z ostatních ocenění musíme vyzdvihnout ještě premiérovou Cenu Thálie za šíření divadelního umění v televizi. Získala ji režisérská osobnost – František Filip.

I ostatní držitelé Cen Thálie si zaslouží obdiv. A velkou gratulaci TANEČNÍHO MAGAZÍN. Ale pro menší prostor jim vzdáme hold spíše faktografickým vyjmenováním. A velkým poděkováním závěrem.

CENY THÁLIE ZA ROK 2017

  • Činohra – ženský výkon
    Tereza Dočkalová (titulní role v inscenaci podle Henrika Ibsena Nora – Domeček pro panenky, Divadlo pod Palmovkou, Praha)
  • Činohra – mužský výkon
    Daniel Bambas (role Edwarda Kynastona ve hře Jeffreyho Hatchera Krás(k)a na scéně, Městské divadlo Mladá Boleslav)
  • Opera – ženský výkon
    Maida Hundelingová (role Desdemony v opeře Giuseppa Verdiho Otello, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava)
  • Opera – mužský výkon
    Svatopluk Sem (role Giorgia Germonta v opeře Giuseppa Verdiho La traviata, Jihočeské divadlo, České Budějovice)
  • Opereta, muzikál – ženský výkon
    Katarína Hasprová (role paní Danversové v muzikálu Rebecca, Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava)
  • Opereta, muzikál – mužský výkon
    Peter Pecha (titulní role v muzikálu Rocky, Dark style agency v Kongresovém centru Praha)
  • Balet a pantomima – ženský výkon
    Nikola Márová (role Matky v inscenaci Svěcení jara v rámci programu Timeless, Národní divadlo, Praha)
  • Balet a pantomima – mužský výkon
    Ondřej Vinklát (role Vyvoleného v inscenaci Svěcení jara v rámci programu Timeless, Národní divadlo, Praha)
  • Ceny za celoživotní dílo
    Petr Kostka (činohra)
    Bohuslav Šulc (loutkové divadlo)
    Miroslav Švejda (opera)
    Richard Böhm (balet)
    Jiří Korn (opereta a muzikál)
  • Zvláštní cena Kolegia pro udělování cen Thálie
    Jiří Srnec (režisér, výtvarník, hudební skladatel, scénograf a herec, zakladatel Černého divadla)
  • Cena prezidia Herecké asociace pro mladého umělce do 33 let v oboru činoherní tvorby
    Ivan Dejmal (Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava)
  • Cena Thálie za šíření divadelního umění v televizi
    František Filip (režisér)

 

Michal Stein

Foto: archiv Cen Thálie

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s textařem, scenáristou a publicistou MICHALEM STEINEM

„Texty a tanec, to je mazec!“

TANEC a TEXTY – TO SE RÝMUJE“

Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.

Vzor není vzorek

Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?

Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to tragicky zahynul.“

A kdy ses rozhodl být textařem?

Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!“

A teď už k Tvým vzorům

Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.“

Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?

Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.“

Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů „S Evelýnou“, byl přímo o tanci.

V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!“

V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu 20 000 kusů, a na tom „platinovém“ albu „Booong!“ je podtitul „Poslouchej, TANCUJ a zpívej…

Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.“

Eduard Parma mladší a Michal Stein oslavují v baru v Poděbradech úspěch své Platinové desky

S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…

V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – „Zlatý louskáček“ za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.“

Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.

Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) „HIPODROM“ u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.“

Michal (vpravo) v porotě literární soutěže, po pravici mu sedí scenárista, spisovatel i herec Vlastimil Venclík a dále (s kyticí) kulturní radní Prahy 2 a výtečný muzikant Ing. Jaroslav Šolc

Jaký názor máš na výraz „taneční hudba“?

Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně ,Tenkrát´. Později se výraz ,pop´ i ,taneční hudba´ trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy ,disco´, ,techno´ či ,break´.“

Jaké žánry textuješ?

Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit ,Formule z formely´, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík ,Internetové děti´. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.“

Rádio není plně na vině!

První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?

Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…“

Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.

Ano. ,Písničky pro Hvězdu´ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou ,demonahrávkou´ na soutěž ,Děčínská kotva´. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň ,Starý strážce majáku´ (se skladatelem Josefem Markem) na ,Písničkách pro Hvězdu´. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu ,Zachránci a ochránci´ dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak ,Starý strážce majáku´ nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.“

Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?

To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší ,rádiové bossy´, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.“

Výtvarný svět je oázou

Co chystáš v současné době?

Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského ,Centrálního tenisového areálu´ na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.“

Michal se svým jménem na čepici a příjmením v podobě stejnojmenného slovenského piva

Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…

Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným „Bobanem“ Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou ,Najednou´. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?“

Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?

Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.“

Děkuji za rozhovor

V porotě brněnské soutěže MISS TANEČNÍ

Foto: Eduard Parma a archiv Michala Steina

Martina Rodová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN