Roztančené divadlo – Rozhovor se soutěžícím Šimonem Bilinou

„Modlím se, aby mě Bůh tance vedl správně“

Šimon Bilina – soutěžící 

Nejvíc do povědomí českých divaček a diváků jste se zatím dostal díky roli Haďáka v primáckém seriálu ZOO, kde vaše postava pracuje v oddělení plazů. Jaký máte ke zvířatům vztah vy osobně, a kdybyste si mohl vybrat, do jakého zvířete se proměnit, jaké by to bylo?

„Miluji zvířata stejně jako vše živé. Jde o bezpodmínečnou lásku, kterou zvířata šíří. Nemá hranice a žádné komplikace. Při vytváření rolí občas pracuji s vnitřní představou nějakého zvířete. Jdu po temperamentu, vzhledu, pohybu atd. Jim Carrey například hovořil o tom, jak pro roli Ace Ventury použil vnitřní představu papouška aru. Já jsem  si zkusil ještě na Jamu například krokodýla. Dá se to i kombinovat. Od pasu nahoru budete slepice a od pasu dolu jste například želvou 😀… Takhle jsem pracoval při vytváření představení ‚Raději zešílet v divočině‘ v divadle Marta. Je to celkem legrace. Ale kdybych si měl vybrat, bude to buď lev nebo gorila. Absolutní přesnost v pohybech, vnitřní klid. Snad se to promítne i v tom tanci 😀…

Vaše postava Adam je pořádný tvrďák, respektive má pro strach uděláno. Umíte si představit, že byste podobně jako on sloužil v armádě a bojoval v Afghánistánu?

„Někteří moji předci si vojnou prošli. Pradědeček sloužil jako dragoun v pluku Jana Jiskry z Brandýsa. Podařilo se mu zachránit i menší jednotku před zajetím. Mám barvité sny.. a pravidelně se mi zdá o tom,  že jsem ve válce. Mám za sebou základy ovládání zbraně a občas si zajdu i zastřílet na střelnici. Realita se ovšem nedá představit. Chovám absolutní respekt k těm, kdo se postaví za svou vlast před egoistickým poblouzněným agresorem a chrání své rodiny. Bůh je ochraňuj. Toto umocňuje i fakt, že mám pradědečka z Užhorodu, z Ukrajiny.“

V Divadle Na Fidlovačce (a o prázdninách také na Letní scéně Voděrádky) Vás můžeme vídat v muzikálu Branický zázrak. Co bylo pro Vás při zkoušení největší výzvou?


„Odmyslet si alespoň částečně, že jsem v místnosti s držitelem Oscara ( Jan Svěrák). Hned jsem pochopil, že Jan Svěrák je jeden z nejklidnějších, nejotevřenějších a nejlaskavějších lidí co znám, a že se neni čeho bát. Přirostl mi k srdci, stejně jako Tomáš Klus a celý tým Branického Zázraku.“

Je už na obzoru nějaká další role na prknech, která znamenají svět? Případně něco jiného, na co se těšíte?

„Hudba. Miluji ji odmalička. Život mi ukazuje cestu i tudy. Těším se jak malý kluk, až začneme vydávat písně. Teď 17. listopadu budu hrát a zpívat například vlastní píseň na hlavním náměstí v Brně při příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii před lidmi. To je velká pocta.“

Nyní jste součástí projektu Roztančené divadlo, a tak mě napadá – jaký vztah jste měl k tanci před soutěží? A změnil se nějak nyní?


„Tanec je život a tak čím víc tancuji, a ještě s tak skvělou taneční partnerkou, tím víc mě to baví. Nechápu často, že moje nohy a tělo umí tancovat tak prazvláštní kreace v nějakém rytmu. Ať už to znamená cokoliv 😀

Jak Vaši účast v Roztančeném divadle komentovalo Vaše okolí, tedy rodina, přátelé či kolegové v divadle?  A přijdou Vás podpořit a fandit Vám ve finále?

„Hned si koupili lístky. Myslel jsem,  že bude chtít jít jen babička, ale přidal se celý zbytek rodiny. Bude to ‚výživný‘  večer. Modlím se, aby mě Bůh tance vedl správně 😀

Veronika Jirků –  taneční partnerka 

Jak jste se dozvěděla, že Vaším tanečním partnerem v Roztančeném divadle bude právě Šimon Bilina? Jaká byla Vaše první reakce?

„To, že je mým partnerem Šimon, jsem se dozvěděla na první úvodní schůzce k Roztančenému divadlu. Nejprve Martin Šimek (autor) představuje celý projekt, vysvětluje vše podstatné a až následně se všichni dozvídají, s kým z té partičky vlastně tančí. ☺ Šimon je vždy pozitivně naladěný, takže i první seznámení bylo moc příjemné a na následném focení už mi připadalo, že se známe mnohem déle.“

Znala jste Šimona už předtím, respektive slyšela jste o něm, nebo jste ho viděla v některé z jeho rolí?

„Doma nemám televizi, takže všechny seriály jdou tak trochu mimo mě. Ani v žádných pracovních projektech jsem do té doby neměla tu čest potkat se s ním.   Samozřejmě mě ale neminul Branický zázrak, na který jsem se bohužel ještě nestihla dostat, ale asi to tak mělo být. Myslím, že si ho teď užiji ještě o trochu více, když se  známe  se Šimonem osobně a moc se na vše těším.“

Jak ho vnímáte nyní a co je Vám na něm nejvíce sympatické?

„Nejvíce mě na Šimonovi baví jeho bezprostřednost, je vždycky takový, jaký v danou chvíli chce být a neřeší kdo nebo co je kolem. Taková dětská uvolněnost a radost. Na druhou stranu přijde na trénink připravený, má nalezena různá taneční videa s variacemi, které se mu líbí a chce se je naučit. A nemá v tom malé cíle, někdy se musím hodně smát, co chce za tak krátkou chvilku stihnout. Ale makáme, zkoušíme, vymýšlíme možné i nemožné a uvidíte sami, co na galavečeru zvládneme.“

Jak probíhají Vaše tréninky? Co všechno vlastně musíte společně natrénovat – jaké tance a podobně?

„Máme vylosované dva tance, jeden standardní a jeden latinskoamerický. Nevím, jestli smím prozrazovat, které tance to jsou. Každý z nich má asi dvě minuty, což není úplně málo. Týden před finálovým galavečerem nám k tomu ještě přibude úvodní společná choreografie, kterou tančíme se všemi ostatními páry a otvíráme jí celý večer.“

Je něco, co podle Vás Šimonovi vyloženě jde a naopak něco, s čím třeba zatím hodně bojuje?

„Šimonovi jde vše, něco rychleji, na něco potřebujeme a budeme potřebovat více času.. ale nedovolila bych si soudit kohokoliv, kdo najde odvahu a v podstatě s minimem tréninku předvede vyprodanému divadlu taneční show s variacemi, ke kterým se my tanečníci dostáváme klidně roky. Každopádně,  co musím ‚vypíchnout‘, jsou různé ‚zvedačky“ a akrobatické prvky, které chce Šimon do show zařazovat. Je opravdu šikovný a silný a já si připadám, že mám asi 30 kilo, jak je schopný mě lehce zvednout. S čím trošku bojujeme,  je náš standardní tanec, u kterého mi Šimon řekl, že si připadá, jak hopsající poník.. 😀 Tak snad se nám to společně nakonec podaří trošku elegantněji..“

V předchozích ročnících jste se již dvakrát stala vítězkou Roztančeného divadla, a to po boku Oskara Hese či Jiřího Hány. Jak na své někdejší taneční partnery s odstupem vzpomínáte?

„Velmi hezky, s oběma jsme stále v kontaktu a věřím, že se třeba ještě v nějakých dalších projektech potkáme, to bych si moc přála. S Oskarem jsme dokonce spolupracovali na filmu Bratři, kde má se  svojí filmovou partnerkou Alžbětou Malou taneční scénu.“

A jak zpětně vnímáte ta vítězství jako taková? Je to důvod k nervozitě a ještě větší zodpovědnosti, nebo je berete naopak spíše jako „nakopnutí“ a výzvu potřebnou k dalšímu úspěchu?

„Já jsem nikdy nešla do Roztančeného divadla s tím, že bych ho chtěla vyhrát. Užívám si, že mám tu možnost potkávat se s velmi zajímavými a inspirativními lidmi, mám ráda celý proces vymýšlení a učení chorografií a miluji ten poslední den, od ranních příprav až po večerní galavečer. Nikdy jsem s žádným ze svých hereckých partnerů neřešila, jestli chce nebo nechce vyhrát. Snažím se z nich na trénincích dostat maximum a myslím, že náročností choreografií jim to nedělám jednoduché, ale v ten poslední večer chci, aby si tanec užili a aby diváci viděli spíš radost z pohybu než správný nášlap. To, že pak dostaneme pohár je jen třešnička na dortu a moc jsem to vždy svým tanečním partnerům přála. Nevnímám to tak, že bych vyhrála já, je to hlavně o hercích a já se jen snažím je k tomu jejich výbornému výkonu dovést.“

Foto: Roztančené divadlo

Nikol Heřmánková Kouklová

pro Taneční magazín

Čerstvá držitelka Thálie se vrací do Prahy

Karcinogenní romance a Polyamor

Obě inscenace ( Karcinogenní romance a Polyamor) zkoumají lásku, rakovinové bujení a druhá část také polyamorické vztahy

Performerka a režisérka Nela H. Kornetová se po obdržení ceny Thálie za alternativní divadlo poprvé objeví v Praze. V listopadu zde uvede oba díly projektu Tumor, ve kterých publiku citlivě, s humorem a poezií přibližuje pomocí pohybu, vizuality a slova téma rakoviny. V první části, Tumor: karcinogenní romance, odpovídá na otázku, zda je možné milovat něco, co nás může zabítV druhém díle Tumor: Polyamor představuje další dva sociální fenomény: rakovinu a její pokročilé metastáze a  polyamorické vztahy. Obě inscenace vznikly ve spolupráci s pražským divadlem A studiem Rubín a její mezinárodní uměleckou skupinou T.I.T.S. Tumor: karcinogenní romance bude navíc naposledy k vidění v pražské Invalidovně, a to 16., 17. a 18. listopadu. Tumor: Polyamor bude uveden v A studiu Rubín 22. a 23. listopadu.

Rakovinou onemocní každý třetí obyvatel Česka, každý čtvrtý jí podlehne. Rakovina je tak druhou nejčastější příčinou úmrtí. Prakticky každý se s ní v určité formě setkal. Ačkoliv je z medicínského hlediska velmi diskutovaná, chybí širší společenská reflexe a diskuze o tom, jaký dopad má nemoc na vnitřní život samotných pacientů a jejich blízkých. Podobně jsou na tom formy vztahů vystupující z monogamního rámce, konkrétně polyamorie nebo přesněji řečeno konsensuální nemonogamie. Veřejná diskuze je v počátcích. A i když je tento životní styl, či filosofie ve většinové evropské společnosti stále menšinový, lidé, kteří v něm žijí, podléhají zjednodušujícím a odsuzujícím reflexím.

Pro autory cyklu je zásadní zkoumat, jaký dopad má na člověka emotivní prožívání společenských jevů, jaké fenomény se podezřele podobají chování rakoviny a zda je možné milovat něco, co nás zabíjí. Tumor: Polyamor navazuje na projekt Tumor: karcinogenní romance, ve kterém autoři poprvé v jevištní metafoře propojili téma rakoviny a lásky. Kladli si přitom otázku, zdali je možné milovat něco, co nás může zabít?

Podobně jako se nemoc může vrátit a rakovinové bujení může změnit místo, i vztahy, které se zdají být stabilní, se mohou dostat do situace, kdy je potřeba je znovu uchopit, otevřít, prozkoumat, pojmenovat a určit směr, kam se dále budou ubírat. Základní otázky u inscenace Tumor: Polyamor tedy zněly: Jak se vyrovnat s něčím, co zcela mění náš život? Jak je možné lásku sdílet mezi více jak dvěma lidmi? Roste s počtem partnerů i míra lásky?

Oba projekty podrobují téma rakoviny i symbolickému ohledávání. Ať už se jedná o mezilidské intimní vztahy, společenské uspořádání a jeho disharmonie, nebo bující ekologickou krizi, která je důsledkem politicko-ekonomické orientace na nekonečný (blahobytný) růst.

Mám velkou radost, že je nyní možné vidět oba díly projektu Tumor za sebou. Tím, že jsou oba projekty nejen tematicky, ale i umělecky úzce propojeny a v mnohém Polyamor rozvíjí to, co je započato v Karcinogenní romanci, intenzita diváckého zážitku se zvyšuje. Jde jen o míru ponoru do tématu, ale i prohlubování působení nastolených a rozvíjených uměleckých prostředků.“ popisuje inscenace autorka textu a umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová.

Projekty na sebe navazují i personálně. Pomyslnou spojnicí je základní performerské duo první inscenace – režisérka a performerka Nela H. Kornetová a  tanečník a performer Jaro Viňarský. Zatímco Kornetová v druhém díle působí primárně jako režisérka, Viňarský je na scéně doslova propleten s tanečníkem Matthew Rogers a herečkou Terezou Těžkou. Autorem celého vizuálního konceptu je Jan Hajdelák Husták. Text napsala umělecká šéfka A studia Rubín Dagmar Fričová, která s T.I.T.S. spolupracuje již potřetí. Dramaturgyní projektu je Lucie Ferenzová, dramaturgyně a režisérka Kolonie a A studia Rubín.

Tumor: karcinogenní romance bude naposledy k vidění v pražské Invalidovně, a to 16., 17. a 18. listopadu. Tumor: Polyamor bude uveden v A studiu Rubín 22. a 23. listopadu. Vstupenky jsou již nyní dostupné na www.astudiorubin.cz. Projekt Tumor: Polyamor je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.

Foto: Vojtěch Brtnický, Patrik Borecký 

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Rozhovor s královnou rytmu DJ Luccou

„Nechodím už hlavou proti zdi, nechávám věci více plynout a jsem trpělivější“

             

DJ Lucca –  Královna rytmu – ta, co udává, jak tančit,  se v 7. řadě TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí  sama představila jako tanečnice. A byla to pro Lucii Dvořákovou alias DJ Luccu cenná a zajímavá zkušenost. DJing ji stále velice baví a jednu dobu byl pro ni vším, ale od doby co se stala maminkou, je pro ni rodina na prvním místě.

 Vaše maminka dělala v dětství balet, starší sestra, která je úspěšnou tanečnicí se věnovala gymnastice a Vy jste se od devíti let věnovala stolnímu tenisu. A od poloviny 90. let  jste pendlovala mezi Brnem a Prahou, kde jste  hrála druhou ligu za Slovan Bohnice. Co Vás ještě bavilo? 

„Jste velmi dobře informovaná. Bavil mne hrozně i tenis a k tomu všemu i hudba. Sledovala jsem zahraniční umělce a kapely jako například Roxette, Paul Van Dyka, Marusha, Westbam, Dr. Alban atd.“

Coby studentka brněnského gymnázia jste po jednom pobytu v Londýně ve svých šestnácti letech propadala kouzlu elektronické hudby. Začínala jste jako asistentka produkce v brněnském Boby centru – podílela se na zajišťování tanečních parties tehdejších velkých jmen dýdžejské scény, například Paul van Dyka nebo Nicka Warrena. DJ produkci jste se začala věnovat v roce 1999 v Boby centru. Čím Vás dostala právě elektronická hudba?

„Líbilo se mi, že to byla úplně nová hudba, úplně nová dimenze, zvuky jak z Marsu, z jiné planety. To mne fascinovalo. Každý pátek jsme chodili do bývalého klubu Fan Favorit v Brně na pražského DJ Nakypa, který hrál úplně fantasticky. Skladby jako Loops of Infinity nebo Age of Love jsou legendami.“

 

Vystupujete jako DJ Lucca. Proč právě toto jméno?

„Lucca je z mého jména a písničky Suzanne Vega ‚My Name Is Luka‘. Tak jsem to spojila.“

Vystupujete po celém světě a patříte mezi nejlepší DJky. V roce 2002 jste se stala podle časopisu Basseline objevem roku a pak Vás  v  XMAGu prohlásili  dýdžejkou za rok 2003. Jak jste to v té době prožívala?

„Tou dobou jsem každý týden balila kufry a lítala za hraním do zahraničí nebo hrála na tuzemských akcích. Bylo to krásné, bezstarostné období, ale  i náročné na cestování a nedostatek spánku. Procestovala jsem  ale díky tomu kus světa a bylo to úžasné. Samozřejmě na svoje ocenění jsem byla hrdá a motivovalo mne to k dalším věcem a práci.“

Jste královnou rytmu – ta, co udává, jak tančit. V roce 2015 jste se představila v 7. řadě TV taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí jako tanečnice. Jak na to vzpomínáte a co Vám soutěž dala? 

„To byla velmi zajímavá a cenná zkušenost. Hodně nervů, protože přenosy byly live. Sice já rytmus cítím, ale hudebně, v hlavě. Zapojit a zkoordinovat do toho tělo už tak lehké pro mne nebylo. Ale poznala jsem zase jiné prostředí, další lidi z jiných uměleckých a sportovních kruhů. Bylo to prima.“

DJing je Vaše vášeň, která Vás úplně pohltila. Jak se Vám daří v současné době? Kde Vás mohou diváci vidět?

„Ano, v určité fázi života to pro mne bylo vším. I teď mne to neuvěřitelné baví. Ale už jsem vdaná, mám rodinu, dvě děti. Priority se mi trochu změnily. Rodina je pro mne na prvním místě a chci s ní trávit nejvíce času. Takže hraní už si ubírám. Hraji jen na akcích, kde vím, že to bude dobré, super atmosféra, profesionální. A samozřejmě také protože už mi není dvacet ani třicet a noční až skoro ranní akce už dospávám mnohem déle. A v pondělí zazvoní v 7.00 hodin  budík a děti vstávají do školy…“

Než jste v roce 2004 odstartovala svoji profesionální kariéru jako autorka hudby a DJ, pracovala jste jako recepční v hotelu Holiday Inn Brno, jako asistentka ředitele Skanska Brno a asistentka ředitele Carrefour Brno.  Věnujete se také vlastní tvorbě?

„Dříve jsem vydávala spoustu tracků a měla i vlastni label Sound Of Acapulco. Potom jsem se stala mámou dvou synů a na produkci vlastní hudby nebylo už tolik času. Nyní bych se ráda k vlastní produkci opět vrátila.“

Vaše motto je: „Změň, co změnit můžeš, a nesnaž se změnit to, co změnit nemůžeš.“ Platí to stále?

„Nežiji podle nějakého mota nebo návodu. Nějaká motta však mám a libí se mi. A tohle určíte  ctím i nyní. Už nechodím hlavou proti zdi. Spíše  nechávám věci více plynout a jsem trpělivější. Něco se vážně změnit nedá, ale mnohé zase ano.“

S manželem, hudebníkem Michalem Dvořákem máte dva syny. Oslovuje je také hudba?  

„Kluci hrají oba na bicí, starší na klavír, mladší na housle. Myslím, že je to hodně baví, hudbu mají rádi a mají i nadání. Ale hlavně chceme, aby je to bavilo a byli sami kreativní. Manžel je brává i na svoje koncerty, protože ty nekonči tak pozdě v noci jako moje akce. Takže písníčky skupiny Lucie znají už nazpaměť. 😃

 

DJ Lucca

Narodila se 31. května 1978 v Brně jako Lucie Kvasnicová. Působí jako dýdžejka a hudebnice. Od roku 2012 je vdaná za hudebníka Michala Dvořáka (1965) a mají dva syny – Michala a Františka. Její sestrou je úspěšná tanečnice a choreografka Leona „Qaša“ Kvasnicová (1972).

Foto: Archiv DJ Luccy

 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a spoluzakladatelem DEKKADANCERS Tomášem Rychetským

„Měl jsem jasno, budu hokejista“

Tomáš Rychetský

Několik let byl členem baletního souboru ND v Praze, kam se po letech vrací, tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka. Tančil také v Pražském komorním baletu, je spoluzakladatelem taneční skupiny DEKKADANCES. Působí jako stage manager v Horáckém divadle v Jihlavě. Coby interpreta můžeme Tomáše Rychetského vidět v inscenaci Swing Heil!. Narodil se 30. dubna 1978 v Jihlavě. Vystudoval Manažerskou akademii, pak krátce na soukromé konzervatoři v Hradci Králové a nakonec na Státní konzervatoři hlavního města Praha vystudoval moderní a lidový tanec.

Vy jste jedenáct let hrál hokej za HC Dukla, ale pak jste s hokejem skončil a začal jezdit na kolečkových bruslích. Jak jste prožíval své dětství plné sportu a pohybu? Čím jste chtěl být? 

„Mé dětství bylo opravdu plné pohybu a sportu, za což jsem opravdu velmi vděčný. Začínal jsem s tenisem a poté se v 5 letech dal na lední hokej. Chodil jsem do sportovní, respektive do hokejové třídy, kde jsme samozřejmě kromě hokeje dělali všechny možné sporty. I ve volných chvílích jsem jezdil na vodu, lezl po skalách, hodně jsem lyžoval. Opravdu na své dětství mám krásné vzpomínky. Velmi za to vděčím rodičům a vlastně celé rozsáhlé rodině, která mi to umožnila.

Čím jsem chtěl být? To je jasné, hokeji jsem se věnoval hodně dlouho, tak jsem moc nepřemýšlel a myslel jsem si, že budu prostě hokejista.“

Během studia na střední škole manažerské akademie vás zaujal pouliční styl tance po zhlédnutí filmu Breakedance a tak jste v šestnácti letech začal navštěvovat taneční studio DSF pod vedením Daniela Záboje, který Vás nejen inspiroval, ale i imponoval tím, jak skvěle tančí. A to byl první impuls zkusit to s tancem. Čím Vás tanec tak zaujal, že se stal Vaším osudem? 

„Když jsem skončil s hokejem, chyběl mi pohyb, chyběly mi tréninky, dril. Protože jsme na „hokejovce” měli skvělého učitele tělocviku, dělal s námi i gymnastiku a akrobacii. Celkem mi to šlo a zjistil jsem, že mě baví pracovat s tělem i jinak, než jen jako sportovní nástroj. Tanec jsem zkusil a bavilo mě to. Poznal jsem, že to je vlastně obrovská dřina. S Danem jsme se učili různé taneční styly,  a tak mě zaujala ta rozmanitost a nekonečná možnost vyjádření sebe sama. Jezdili jsme na různé soutěže a já v sobě objevil i jistou dávku exhibicionismu. Jednoduše mě to bavilo a naplňovalo.

Když s námi Dan tenkrát začal i klasický tanec, uchvátilo mě to. Cítil jsem přítomnost obrovského drilu a možnosti na sobě pracovat. Pak jsem se rozhodl, že to chci zkusit dál.“

V osmnácti letech jste nastoupil na soukromou konzervatoř v Hradci Králové,  a to do 5 ročníku. Jenže po krátké době jste odjel studovat na Státní konzervatoř do Prahy, kde jste vystudoval moderní a lidový tanec. Jednou jste řekl: „Nejsem typ klasického tanečníka. Jsem spíš sportovec.“ Nikdy vás nelákal klasický tanec?

„No,  právě jsem na tuto otázku téměř odpověděl. Klasický tanec mě velmi lákal. Až na konzervatoři jsem ale zjistil, že 11 let hokeje zanechalo své následky. Tělo bylo jinak vystavěné a chyběly dispozice. Bylo to pro mě velmi těžké, ale já byl odhodlaný a pracovitý. Upřímně,  klasika nikdy nebyla můj šálek kávy, ale cítil jsem tu nutnost makat a dostat se na svoji možnou nejvyšší úroveň, tak abych techniku a formu těla dostal do věcí, které jsem toužil tancovat. Nakonec jsem tančil i sborové party v klasických baletech v Národním divadle, tak se ta dřina vyplatila, ale hlavně mi to umožnilo dostat se k modernímu repertoáru světových choreografických jmen.“

Po škole jste tančil v Pražském komorním baletu, pak jste byl členem baletního souboru ND v Praze, kde jste v moderním repertoáru měl velké taneční sólové příležitosti. Dočetla jsem se, že jste si splnil všechny Vaše taneční sny a vše co jste si přál, se Vám splnilo. A co kolegy a kolegyně, je někdo s kým byste si ještě rád zatančil?

„Z těch kolegyň a kolegů, se po většinou stali mí skvělí kamarádi a přátelé. Vlastně mohu říct, že s každým z nich bych si rád zatančil znovu. Občas se i zadaří a mám tu možnost si tu a tam s někým z nich zatančit, byť je to třeba jen na sále při práci na choreografii. Naposledy třeba s Viktorem Konvalinkou při přípravě iMucha show nebo s Ondrou Vinklátem při práci na Mechanickém pomeranči v Českých Budějovicích. Je to pro mě vždy zážitek a já si ten čas nesmírně užívám.

Ještě jsem úplně neslezl z divadelních prken. Mým snem je udělat představení, kde se sejdeme nějaká „stará” parta a uděláme vše trochu jinak. Myslím a doufám, že se to podaří a že to bude pro všechny velká zábava.“

Tančil jste mimo jiné v choreografiích Jana Kodeta, Jiřího Kiliána, Matse Eka, Libora Vaculíka, Pavla Šmoka nebo Petra Zusky. Jak na tyto mistry tance a choreografie vzpomínáte?

„Těch choreografů bylo samozřejmě mnohem víc. Takže budu mluvit obecněji ke všem. Já na každou spolupráci vzpomínám krásně, s úctou a respektem. Každá z nich mě totiž něco naučila a posunula někam dál. Ne vždy samozřejmě vše bylo zalité sluncem, protože každý z nich používá jiné principy práce. Od náročných až po zábavné. Měl jsem obrovské štěstí na lidi a jsem za to velmi vděčný. Práce s nimi byl můj sen a ten se mi vyplnil.

Nemohu však nezmínit práci s jedním člověkem, která byla opravdu výjimečná. Ten člověk je neskutečný právě svým „člověčenstvím”. Dal mi mnoho do mé budoucí práce, ale i do života. Není to nikdo jiný než Jiří Kylián.“

Sám jste s choreografií začal již během studií na konzervatoři, když jste spolu s Davidem Stránským uvedli své první pokusy. V roce 2011 jste spolu s Viktorem Konvalinkou na přehlídce současného tance získali Cenu za humor v choreografii za dílo Deka pod dekkou. Co Vás na choreografii tak fascinuje? Připravujete něco?

„V poslední době si hodně uvědomuji, že na choreografii mě fascinuje ten proces překonávání vlastních nejistot a pochybností sebe sama. Samozřejmě jsem k tomu všemu unášen procesem tvorby a jejích nekonečných možností.

Nyní si již opravdu mám možnost vybírat projekty, které mě zajímají a oslovovat k nim lidi, kterým věřím, kteří jsou mí přátelé, se kterými toužím pracovat. Tak se celý proces tvorby většinou stává tím nejsilnějším zážitkem.

Ano připravuji toho celkem dost. Od menších věcí po ty větší. Od pohybových spoluprací k činohrám až po celovečerní taneční divadlo. Vše má ale svůj čas a tak nebudu příliš prozrazovat.

V současné době v Horáckém divadle pracuji s partnerkou Denisou Musilovou na pohybové spolupráci k inscenaci Fabian od Ericha Kästnera v režii Martina Tichého. Na sklonku roku se podívám zpět do Národního divadla v Praze – tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka…“

V roce 2009 jste spolu s tanečníkem Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným založil taneční skupinu DEKKADANCERS, s níž dnes spolupracujete a nejen jako choreograf, ale i tanečník. Co vás přivedlo k tomu, že jste stál u zrodu tohoto netradičního tanečního uskupení? 

„No,  byl jsem to já, kdo do toho tenkrát „říznul”. V Národním divadle jsme od uměleckého šéfa Petra Zusky jakožto tanečníci baletu ND dostávali jednou ročně k dispozici Stavovské divadlo a ve večeru nazvaném Miniatury jsme mohli předvést svá choreografická díla. Pár lidem to přišlo málo, měli jsme umělecký přetlak a chtěli jsme dělat vlastní, delší věci a to vícekrát než jen jednou za rok. Šel jsem proto za emeritním ředitelem PKB Jiřím Opělou, jestli nám s tím pomůže. On sice řekl, že nám pomůže, ale že si už vše musíme dělat sami. Tak jsme založili občanské sdružení DEKKADANCERS a už to jelo.

Mám „dekkáče” strašně všechny rád, spojuje nás přátelství, typ humoru a hlavně touha dělat věci, tak jak to cítíme.“

Do rodné Jihlavy jste se vrátil a působíte v Horáckém divadle jako stage manager, a jak sám říkáte, jste mostem mezi uměleckou a technickou části divadla. Zároveň děláte pohybovou spolupráci na inscenacích a tu a tam se objevíte i na scéně. Jak se vám spolupracuje s herci – netanečníky? A na co byste pozval diváky k vám do divadla?

„Je to trochu jiný princip než práce s tanečníky. Nemohu říct, že je to těžší nebo lehčí – ono je to prostě úplně jiné. Když si „sedneme” s režisérem a jsme si vzájemně schopni pomoci – je to krásné. Nejvíc mě baví propojení různých uměleckých žánrů. Mluvené slovo, tanec, zpěv … vše se přelívá na pomezí fyzického divadla až do galerijní instalace.

A právě na to bych Vás pozval do našeho divadla. To vše se totiž dá zažít v silném příběhu inscenace Swing Heil!, kterou připravilo Horácké divadlo Jihlava v koprodukci se slovenským divadlem Pôtoň. Inscenace už získala několik festivalových ocenění a můžete mě v ní vidět i  coby interpreta. Mimo to máme v Jihlavě spoustu jiných pěkných představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Srdečně Vás na ně zvu.“

Jak trávíte  rád chvíle volna?

„Před dvěma měsíci se nám s partnerkou narodila dcera, tak téměř všechen čas trávíme s ní nebo se starším synem. Když to vyjde –  snažím se každý den běhat.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Tomáše Rychetského 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín