Rozhovor se zpěvačkou HANOU ZAGOROVOU

„Tanečníků si hluboce vážím. Tanec je řehole!“

 

Hanku Zagorovou rozhodně nikomu představovat nemusíme, její ceny a různá ocenění vypsat nemůžeme, protože by se nám sem snad ani nevešly. Takže jen ve stručnosti: Hanka je druhou nejúspěšnější držitelkou ocenění Zlatý slavík v historii v kategorii zpěvačka (po Lucii Bílé), získala devět Slavíků v řadě v letech 1977 až 1985. Nazpívala již přes 820 písní, neustále připravuje další, vystupuje na koncertech, v televizi, a na dalších akcích, např. na plesech nebo městských slavnostech.

Hanku jsme zastihli těsně před odletem do Londýna, kde pracuje  na své nové desce a také podpoří Štefana Margitu, který právě vystupuje v  Covent Garden.

Jak Vám začal rok 2018? Co se odehrálo a jaké máte plány?

„Já bych řekla, že začal dobře. Mám před sebou moc krásnou práci a to je příprava nové desky,  která vyjde na podzim, ale teď už se dělají aranže a   na jaře začnu  nahrávat. Právě v této době je to  taková ta nejkrásnější práce, kdy se učím písničky a dělám tóniny a  povídáme si o aranžích. Písničky už mám  pohromadě, taky mi připadají výjimeč né, takže se  mi zdá, že je zase všechno ‚zalité sluncem‘.

Čekají Vás nějaké cesty do zahraničí a cestujete ráda?

„Cestuji moc ráda  a zrovna   jedu za Štefanem do Londýna na tři týdny, takže  je to radost. Ale  práci si vezmu samozřejmě s sebou. Je  to bezvadné a  moc se těším.“

Která zem je Vaše  oblíbená?

„Nemůžu vyloženě přímo říct. Mám velice  ráda Španělsko, Ameriku,  Francii, Anglii, zkrátka, je toho hrozně moc.“

Až budete v Londýně,  budete mít  čas projet si Anglii,  prohlédnout si památky či muzea? Anebo zase jen pracujete?

„Zajet  si do jiného města, to vůbec nejde, protože  přijedu akorát ve chvíli, kdy má Štefan před premiérou v Covent Garden. Poté  už tam opravdu budu pro něj, abych se o něj mohla nějakým způsobem postarat, jestli je vůbec možné mu pomoci, takže vůbec nepřichází v úvahu  někam se  dostat, ale já   Londýn znám. I když  jsem tam už po několikáté,  vím, že mě to tam bude těšit.“

Zajdete si alespoň na nějaké divadelní představení, nebo ani to není možné?

„Ano, zajdeme, tedy pokud je to možné. Těším se  na   „Carmen“, která se právě v Londýně hraje.  Štefan odjel do Londýna  tři týdny přede mnou, pilně zkouší každý den, takže určitě už udělal nějaký program, který by mu vyhovoval a který by zvládl v těch  předpremiérových nebo popremiérových dnech. Budu tam  poměrně dlouho, takže se určitě půjdeme na něco podívat.“

Když vidíte zpívat  Štefana Margitu, prožíváte ještě jeho vystoupení s emocemi,  nebo jsou už  tato vystoupení  všední záležitostí?

„To  snad nemyslíte vážně, všední… (smích)  Jsem vždy tak nervózní! Samozřejmě prožívám napětí   jako před každým svým důležitým vystoupením, jako třeba před koncertem v Lucerně. Štefanovo představení je pro mě  velký svátek a velká událost. V tuto dobu  Štefan připravuje představení  „Z mrtvého domu“ Leoše Janáčka a zdá se, ž e by to mohla být  moc krásná podívaná, protože je to nová  produkce.“

Když se takové dvě mimořádné osobnosti sejdou v partnerství, probíráte  spolu hudbu, koncerty, tedy to,  co prožíváte přes den, nebo už chcete mít po zkouškách klid od práce?

„Kdepak klid, já každý den vím, co bylo na zkoušce a co tam pan režisér udělal  a co udělal včera  a na  co se mám těšit. Já jsem ta brzdící páka, která říká Štefanovi: „Jéé, tak mi to všechno neříkej, ať jsem překvapená.“ Jsem rozhodně  ráda na premiéře překvapená,  ale bavíme se o práci,  např. jak  Štefan co zpívá, jaké jsou zkoušky, o tom, co zpívám já a povídáme si o písničkách. Myslím si, že  k našemu vztahu to  patří a je moc fajn mít právě partnera z podobné branže, i když je diametrálně odlišná.“

Váš život je plný práce. Jakou  formu odpočinku nejraději volíte? Když je práce koníčkem, asi  není jednoduché odpočívat, že?

„No, není. A není na to ani čas, abych pravdu řekla.  Ale  těším se na prázdniny, které si oba bereme, ty jsou opravdu  dovolenkové a letos se těším,  že pojedeme do Španělska a budeme jenom odpočívat. Tak  doufejme,  že to všechno vyjde.  Je to taková naše vize, kterou máme každý rok, ale vždycky do toho skočí ještě nějaký ‚fesťák‘ (festival), či  n ějaké vystoupení, kdy se  musíme vrátit do Prahy. Jinak musím říct, že ráda čtu, když to jde, věnuji se čtení. Také ráda  poslouchám jinou hudbu, ale to většinou o prázdninách,  protože jsme oba dva se Štefanem tak přehlcení hudbou jako takovou a zkouškami, že skutečně využíváme trochu ticha,  abychom nechali uši odpočinout si,  protože  naše práce je velká nálož.“

Ve  věku 70 let zvládáte koncerty a přitom jste během života  překonávala těžké zdravotní potíže.  Jak si udržíte takovou kondici?

„Každý koncert je pro mě velká rozcvička.  Dělám opravdu velké množství  koncertů, mám svůj program hodně nabitý. Netvrdím, že nemohu chodit na nějaké cvičení. Ale na druhé straně nemůžu stát na jevišti bez pohybu, dá se tedy říci, že nejen pro hlas, ale i pro  tělo je koncert velice  dobrý trénink.“

Takže Vás koncerty udrží fit…

„Doufejme…“

Věnovala  jste se dříve nějakému sportu?

„Jako dítě jsem se celkem  hodně věnovala pohybu, chodila jsem do ‚Sokola‘, hráli jsme míčové hry, každý den jsem hodinu i dvě cvičila, bavila mě gymnastika,  potom později jsem na vysoké škole měla spoustu pohybové výchovy,  od ježdění  na koni až po judo,  protože  to k našemu povolání patřilo.  Dělala jsem, nebo  stále  dělám,  zábavné pořady, které byly spojeny s tancem,  takže jsem vždycky měla  pohybu docela dost.“

Žila jste s baletním mistrem, Vlastimilem  Harapesem. Zajímala  jste se o tanec hlouběji, nebo zůstal  spíše okrajovou záležitostí?

„Netroufla bych si říct, že jsem kompletně porozuměla  baletu, ale přece jen jsem do něho trošku nahlédla a opravdu se skláním před špičkovými tanečníky jako byl Vlastík Harapes,  protože je to nesmírná řehole, nesmírná dřina. Já si tanečníků hluboce vážím a tím, že jsem chodila na balety, přece jen jsem se naučila dívat se na balet trošku   hlouběji, než jsem třeba  původně měla v úmyslu.“

Jak vnímáte  Stardance? Sledujete tento pořad?

„Nemůžu říct, že bych byla schopná vůbec sledovat  nějaký pořad v televizi a pravidelně už vůbec ne. Jestli  jsem zahlédla někdy Stardance, tak zase  obdivuji jednak profesionální tanečníky a na druhou stranu i umělce, že jsou schopni  to vůbec přežít. Je to velká zátěž pro  organismus,  všechny ty každodenní dlouhé tréninky.“

Jste pořád usměvavá, ale překonávala jste velké životní těžkosti, jak to dokážete?

„Jsem v podstatě  optimisticky naladěná, musím říct, že se směji ráda. I  kdyby mě něco trápilo, tak si myslím, že tím nezatěžuji lidi kolem sebe, protože člověk si své problémy stejně musí vždy  zvládnout sám. Ti lidé, které potkáváte,   by byli zklamaní, že vás vidí nějakou smutnou, nebo zamračenou. Myslím si, že tak to nepatří,  je špatné,   házet na někoho své vlastní problémy.“

Děkujeme za rozhovor

 Foto: Supraphon

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s malířkou (nejenom) obrazů tanečnic a baletek MICHAELOU KOŘÁNOVOU

„Mám ráda hudbu, ze které je cítit jižní slunce.“

Mladá a sympatická malířka Michaela Kořánová zaujala v březnu 2018 v galerii knihkupectví VOLVOX GLOBATOR v Praze 3 na Žižkově svými originálními obrazy. Z nich vynikaly zejména ty s postavami tanečnic a baletek.

A proto se TANEČNÍ MAGAZÍN za rodačkou z Benešova u Prahy, která prožila mládí v městečku Sedlec – Prčice (proslaveném každoročním turistickým pochodem i následnou písní Ivana Mládka) vypravil se žádostí o rozhovor. Předesíláme předem, že sympatická světlovlasá autorka se výtvarné práci věnuje vedle svého náročného civilního povolání.

Co Vás inspiruje k malířské tvorbě s taneční tematikou?

V souvislosti s tancem se mi stal minulý rok úraz. Několik týdnů jsem nemohla vůbec chodit a najednou jsem měla potřebu malovat tanečnice. Možná člověk maluje to, co momentálně nemůže mít, nebo čeho nemůže dosáhnout. Je to taková kompenzace.“

Chystáte nové obrazy s tanečnicemi?

Neříkám, že ne. Nyní to tak ale necítím.“

Moderní tanec nemá daleko ke sportu, sportujete?

Sportu jsdem se věnovala vždy. Žádný ze sportů jsem ale nedělala vrcholově, avšak byl součástí mého života. A doufám, že se ke sportu budu moci pomalu vrátit.“

Máte sama nějaký bližší, osobní vztah k tanci a pohybu?

Tanec i pohyb byl způsobem mého vybití, jako kompenzace psychicky náročného povolání. Zároveň nabytí novou energií, kterou jsem pociťovala zvláště při tanci.“

Chodila jste do tanečních?

Ano, chodila jsem do tanečních. Musím, ale upřímně přiznat, že bych si potřebovala některé kroky zopakovat.

Máte ráda jako divačka spíše klasický balet anebo moderní tanec?

Chodím ráda do divadla na klasický i moderní balet. Mám ráda ale i hudbu, ze které je cítit jižní slunce, s tím spojené latinskoamerické tance, zumbu, nebo reggaeton.“

Byla jste poslední dobou na nějakém zajímavém tanečním představení?

Velmi se mi líbilo baletní představení v pražském Národním divadle ,Sólo pro nás dva´ od choreografa Petra Zusky.“

Sledujete taneční programy v televizi?

Již několik let nemám televizi. Tak ani nemohu.“

Vidíte nějakou souvislost mezi tancem a výtvarným uměním?

Určitě. Únik od reality pro danou osobu, umění pro ostatní.“

V jakém rozpoložení malujete? V klidu ano v přetlaku emocí?

Vždy maluji v nějaké emoci, vlastně každý obraz je důsledek nějakého mého psychického rozpoložení.“

Která je Vaše nejoblíbenější barva?

Zelená, ta mě uklidňuje.“

Kde Vaše obrazy v nejbližší době budeme moci potkat? Do kterých míst situujete nové výstavy?

Dostala jsem nabídku vystavit mé obrazy v Mělníce, v jisté kavárně na náměstí. Na podzim poté v galeriii ,Záliv´v lázních Bechyně.“

Co je Vaším zatím nesplněným uměleckým snem?

Naučit se malovat ještě jinými technikami.“

Je o Vás známo, že malujete vedle svého civilního zaměstnání, jak je to náročné časově?

„Někdy maluji po večerech, většinou ale o víkendu. Malování neberu jako něco, co by pro mě bylo časově náročné, je to můj způsob odreagování.“

Co byste ráda vzkázala čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU závěrem?

„Neříkejte, že neumíte tancovat, pokud to nezkusíte. Neříkejte, že neumíte malovat, pokud to nezkusíte.“

Foto: archiv Michaely Kořánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor z Brna s výtvarnicí, literární autorkou a vůbec renesanční umělkyní ALŽBETOU VLČKOVOU

„Výteční tanečníci snad ani nemají kosti v těle.“

Slovenská rodačka Alžbeta Vlčková, která již před rozdělením republiky zapustila kořeny v Brně, patří k renesančním typům umělců. Je respektovanou malířkou i ilustrátorkou, delší dobu píše blogy a fejetony. A právě čerstvě dokončila román „SFUMATO“, který nejen napsala, ale i sama opatřila ilustracemi. Titul si vypůjčila z odbornějšího výtvarného světa, aby zachytila mnohovrstevnost prožitků, historii své rodiny i mnoho (pokud zůstanu u malířské terminologie) valérů nálad, které život přináší. Alžbeta Vlčková však skutečně patří k lidem, pro které má jeden den snad čtyřicet hodin. Posuďte sami: „stihla“ vystudovat školu výtvarnou, estetiku na filosofické fakultě, kde pak následovalo i absolutorium doktorandské. Napsala publikace „O působení výtvarného umění na rozvoj vědomí“, „O tematice lázeňství na Slovensku v malířských dílech“, ale i již citovaný zbrusu nový román. Naopak, rovněž ilustruje knížky i jiným autorům. V neposlední řadě se úspěšně věnovala i pedagogické činnosti a rovněž měla úspěchy v podnikání…

Alžbeta Vlčková (úplně vpravo) na archivním snímku s Václavem Havlem z vernisáže její autorské výstavy v roce  1992

Již čtvrt století žijete v Brně, kde to žije také divadelně. Které z divadel jste si zde oblíbila?

Kultura je pro mne aktivním i pasivním fenoménem. Jsem tvůrce, ale i velice zvídavý divák. Navštěvuji hojně divadla a v každém nacházím něco jiné, něco přínosné. V ničem, ani v oblasti umění nemám oblíbenou jednotlivost. Anebo jednoho autora. Líbí se mi mnohé, jak nonkonformní Ha divadlo, satirická ,Husa´, tak výrazně se měnící Národní divadlo v Brně. Jeho ředitele pana Glasera obdivuji za odvahu a chuť experimentovat, i když ne vždy se to vydaří. Poslední čtyři roky jsem tam nechyběla snad na žádné premiéře baletu ani činohry.“

„To není můj obraz,“ říká Alžbeta Vlčková na výstavě kolegů

Co Vás v poslední době na taneční scéně – nejen v Brně – zaujalo?

Tak konkrétně balet v NdB ,4 Elements´. Vlastně taneční etudy od významných světových choreografů Kyliána, Duata a Timuláka. Opravdu, dech beroucí představení. V některých momentech jsem nabyla pocit, že vidím absolutní pohyb a dokonalé souznění s hudbou. Dojem, že výteční tanečníci nemají kosti v těle. Měkkost pohybů, dokonalá harmonie a zdrcující tempo ještě dnes zasahují mé emoce. Šéfovi baletu panu Radačovskému se zde povedlo vytvořit famózní mladý mezinárodní baletní soubor, kde v kolektivních scénách vůbec nevadí, že spolu tančí; asiat, mulat, běloch. To si v klasickém baletu (třeba ruském) nelze ani představit! Mně osobně úplně dostal a fascinuje sice nikoli sólista, ale člen sboru – Thoriso Magongwa. Výraz a emoce dostane do každého pohybu těla, tváře, ale i do obyčejné chůze…“

Jak byste porovnala úroveň tance na Slovensku a v Čechách, respektive na Moravě.

Nedokáži ji porovnat. Jelikož se profesně ani hlouběji tímto oborem nezabývám, tak vůbec nemám přehled o aktuální taneční scéně na Slovensku.“

Je o Vás známo, že ráda hrajete tenis. Sportujete i v jiných druzích sportu a disciplínách?

Alžbeta Vlčková  tentokrát s raketou Babolat

V mládí mělo mé závodní sportování převahu nad jinými zájmy i koníčky. Dokonce jsem se stala i mistryní Slovenska ve windsurfingu. Někdy v roce 1982 nebo 1983? Dnes ráda plavu, jezdím na kole, lyžuji, hraji tenis, občas golf. No a ze všeho nejraději obyčejně – chodím.“

Věnujete se tanci i jako inspiračnímu tématu ve výtvarné tvorbě?

Kdysi jsem vytvořila kombinovanou technikou sérii obrázků ,Dvojice´, kde mne inspirovalo jedno ryze konkrétní představení tanečního souboru Pavla Šmoka. Obdivuji každého umělce, který dokáže do svého díla vnést humor, vtip, nadsázku. To je nesmírně těžké. Třeba taková tragédie je svým způsobem umělecky jednodušší. A v tanci uměl Šmok vtip báječně prezentovat. Tak jako v obrazech a grafikách Adolf Born. A v oblasti filmu například Jan Švankmajer. Do svých obrazů neumím – i když velice chci – vložit humor. Jak říkávala moje maminka, mám z toho pak na obraze buď smutek nebo erotiku, i když to nebyl můj záměr. V psaném slově se mi to daří. Mé převážně humorné fejetony na ,Idnes´ mají docela široký okruh čtenářů a věřím, že časem skončí v další knížce.“

Obraz Alžbety Vlčkové vytvořený kombinovanou technikou nese název „Babinec na kávě“

Napsala jste právě zbrusu novou knížku, kolik úsilí Vás stála?

Fyzicky hodně. Dlouhodobě sedíte a výsledek? Na každých 10 tisíc slov přírůstek 1 kilo váhy. Román má skoro 70 tisíc slov, takže mám co dělat se dostat do původní formy a rozměrů.“

Momentka z poslední autorské výstavy Alžbety Vlčkové (úplně vpravo). Autorku pojí dávné přátelství s mistryní světa a olympijskou medailistkou v trojskoku Šárkou Kašpárkovou (úplně vlevo – uprostřed zprava  Milan Vodička, manažer sportovní agentury s maminkou). Šárka Kašpárková se však  kromě trojskoku vrcholově věnovala i skoku vysokému a basketbalu. I ta ohromná aktivita – kromě lásky ke sportu –  významnou sportovkyni s Alžbetou Vlčkovou spojuje.

Pravidelní čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU jistě postřehli, že jsem se Alžběty Vlčkové obligátně neptal na její zkušenosti z tanečních a zda v mládí tancovala. Místo toho, prosím, přijměte na toto téma ochutnávku z jejího právě vyšlého románu „SFUMATO“:

… z navštěvované vycepované baletní průpravy, předvést soudružkám na nestabilním stole vydřenou arabesku relevé jsem měla přirozený strach. Zanožená v přikrčeném provedení demi-plié mi exhibice lokomoce totálně nešla ani na hodinách, kde podklad tvořily navoskované vyduté poškrábané parkety. Při každém pokusu o dokonalost náročného pohybu, vyvážení trupu s končetinami, drilovaná arabeska nebezpečně rozkymácela neohrabané tělíčko. Místo ,pose´, držení pozice s jednou nohou a rukou maximálně vytáhnutou nahoru, hrozil balanc s vidinou přímého pádu na hubu.

Kvůli rychlému růstu balet bolel. Moc mi nešel, i když mě nesmírně bavil. Saténové baletní špičky zvané ,piškoty´ společně s postavením ,en point´ díky neohrabané, těžké kostře vytrvaly tabu v potu namáhavé drezúry baletní průpravy. Krásně uběhlo v černém bavlněném gymnastickém cvičebním úboru několikaleté laskání s dřevěnou tyčí! Bosky u zrcadla, s pokyny ve francouzštině bras, barre, pas, saut, s falešným doprovodem rozladěného klavíru. Na baletu kromě francouzštiny mě nejvíc vlastně bavilo neustálé koukání do stěny se zrcadlem. Samozřejmě, výlučně na sebe a jen do tváře. Požadovaný ladný přesný pohyb mi zůstával lhostejně ukraden. I v zrcadle.

Na veřejných vystoupeních nadějných tanečnic v místním amfiteátru, baletní mistryně, bývalá sólistka Národního divadla, mi shovívavě umožnila křepčit výhradně dvě bezvýznamné role. Statickou, skoro nehybnou dvorní dámu pozorující zpovzdálí ceremoniální kolektivní menuet, sunoucí se pódiem ve tříčtvrtečním taktu. V šustivých bohatých zelených dlouhých šatech s fiží, s nabíranou krajkou plandající z rukávů. Kluky tancovala převlečená vyšší děvčátka. Jinak nešlo sestavit dvojpohlavní potřebné páry. Opravdového kluka jsme potkávali na pravidelných hodinách klasického baletu naprosto jediného, tragicky osamoceného, na tancování absolutně nevhodného Jiříka. Silnějšího kluka s velkýma ušima, stydlivého, neobratného, s tlustýma sulcovýma nohama fatálně nevhodnýma i pro Pas de deux. Pořádně neuměl chodit, škaredě šmatlal. Což teprve baletit! Natožpak já! Nebyla jsem též vhodná ani za převlečeného kluka do menuetu, co nemusel v tanci lehce zvedat nohy.

Později, další taneční uměleckou sezónu jsem sebevědomě předváděla zanedbatelnou etudu v kolektivním scénickém lesním výjevu. Šílená choreografie! Umně sestavena tak, aby každý nešika plnohodnotně vystoupil. Nikdy nezapomenu na krušné jevištní obrazy plné zavázejících umělých překážek v podobě kašírovaných stromečků, kopečků, motajících se zvířátek. Vzpřímeně stojící muchomůrky s látkovými puntíkovými klobouky, velkými jako mimozemské ufo, situaci na přeplněném jevišti komplikovaly. Mezi nimi, pro mne v nepředstavitelném zmatku, fatálně dezorientovaná, jsem tak snaživě klátivým pohybem vyjadřovala křehké luční kvítko kopretinu. Omylem, v nedočkavosti z vlastního výstupu, zkomplikovala jsem a pokazila předchozí nacvičené vystoupení. S unáhleným předčasným horlivým nástupem na scénu, kde se odehrával ještě úplně jiný secvičený výjev, původně natrénovaný samozřejmě beze mne. Na prknech znamenajících svět, se znenadání objevilo bezprizorní kvítko mezi nic netušícími tanečníky valčíku. Ano, sebevědomě jsem rázem vlítla do doznívajícího decentního vystoupení coby polonahá kopretina z lesíka. Přímo do velkého finále probíhajícího jemného honosného valčíku Na krásném modrém Dunaji od Johanna Strausse. Učitelka, co mne neuhlídala, padala u vstupu na scénu do mdlob, do nepředstavitelného zoufalství. Viděla katastrofální zmar mnohaměsíční práce. Zbytečné drilování náročné prostorové kompozice. Uprostřed harmonicky vyšlechtěných párů jsem převáděla svůj nekoordinovaný, pojetím zběsilý imitovaný valčík. Točením se skoro na místě, pohupováním v kolenou do taktu. Z obavy, abych do vyjevených parťáků náhodou, neohleduplně nedrcla. Nečekané sólo odvážně vyšperkované máváním dlouhých rukou, snaživě lovících ve vzduchu rytmus vznešeného tance. S vážností, abych nezkazila kamarádům číslo, gestikulovala, nebo spíše jsem suverénně improvizovala několik věčných minut průbojnický valčík na základě vlastního cítění. V kostýmu luční kytičky.

V tu ránu všichni na pódiu ztratili kontakt s hudbou a pracně secvičenou nadrilovanou souhru pohybů. Zblbli. Dokázala jsem se přirozeně prosadit jako sólistka, v tak husté nepřehledné situaci. V kratičkých, ani ne po zadek dlouhých oranžových šatičkách s nedržícím věnečkem na hlavě, s ramínky, vytvořených ze živých čerstvě natrhaných kopretin. Boží zjevení mezi valčíkovými nadýchanými bohatými tylovými sukněmi pod kolena, se živůtkem na hrudi. Komedie, o které nadšený divák nabyl zdání, že takhle úžasně má vypadat moderní baletní etuda. Že místní vyhlášená baletní škola primabaleríny paní Olgy, demonstruje progresivní choreografický záměr. Že dokazuje modernost, nevídaný smysl pro inovaci tradiční baletní klasiky karikaturou nevšední pantomimy. Každá taneční debutantka musela sama věnečky z desítek kopretin pevně splést. Nakonec balet mě naučil vít věnečky ze třech až šesti stonků. Tancovat nikoliv.

Samotné baletní číslo sborové kopretiny spočívalo v šestiminutovém nehybném setrvání v podřepu, ze kterého ztuhlá kvítka vyrašila do třech nekomplikovaných poskoků. Choreografii květinky jsme ukončili jedním rychlým hromadným během všech kopretin dokola po velkém jevišti. Vyřízené se strkaly v závěrečném klanění s ovacemi. Na omdlení působil nečekaný potlesk od ohromených diváků. Náročné číslo.

Zkuste z dlouhodobé strnulosti projít rovnou do skoku a běhu! Já, roztancovaná z valčíku, jsem vyskočila nejvýš. S pořádným rachotem. Skutečné baletky skáčou lehce, tiše. Při skoku se vznáší. Pohyby provádí jemně, dokonale propracovaně. Já se potácela nebo klackovitě kymácela. V doskocích dopadala na zadek s intenzitou řítícího se záhadného meteoru.

Srandovní Jiříček na pódiu jančil v podobě kašírovaného smrčku. Nepohnutě, staticky, strategicky uprostřed stál od začátku do konce výjevu. Tristních deset minut na místě, neprodyšně zamaskovaný od noh po hlavu brčálově zelenou barvou. Šířil agresivní pot s vůní tempery. Po celé délce rukou mu visely dost dobře, přesvědčivě namalované větvičky s jehličím a s drátkem přichycenými skutečnými šiškami. Choreografka, ve shodě se starou uječenou korepetitorkou, v úplné vážnosti zvažovaly Jiříčkovi na rameno připevnit namalovanou veverku z hrubého papundeklu. Shovívavě později uznaly oprávněnou námitku nešťastné maminky, aby to na Jiříka nebylo moc, aby na pódiu nebyl za pitomce. Zbaven veverky, občasným svévolným mácháním paží dle vlastního rozpoložení, na základě zralé úvahy, spolehlivě zvedáním rukou nahoru dolů vyjadřoval přes odporný stromeček, scénický rozdováděný vítr. V každé ze třech veleúspěšných repríz fatálně jinak. Od téměř bezvětří po urputný fičák. Mával přesně v souladu s momentálním duševním rozpoložením. Na víc neměl.

Dnes patří mezi nejvýznamnější vědce z oblasti kvantové fyziky. Podle šíře kalhot, nohy v dospělosti pořádně nabraly dalšího sulcu.

Obecenstvo tvořili žáci základních škol, příbuzenstvo, celkem kolem tisíce lidi. Přírodní otevřený amfiteátr v nádherném městském parku, v tisícových návštěvách hostil tehdy i mladého Toma Jonese, Uda Jürgense, Karla Gotta. A mne.“

Děkujeme za rozhovor i vtipný závěrečný náhled do románu „Sfumato“.

Za ukázku z románu „Sfumato“ děkujeme NAKLADATELSTVÍ ŠIMON RYŠAVÝ

S Alžbetou Vlčkovou si povídal: Michal Stein

Snímky: archiv Alžbety Vlčkové

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s architektem Tančícího domu i jiných projektů VLADEM MILUNIĆEM

„Tančící dům měl patřit kultuře!“

Právě nyní – 3. března – oslaví sedmasedmdesáté narozeniny. Jmenuje se Vlado Milunić a je autorem mnoha pozoruhodných projektů v Čechách i v zahraničí. A shodou okolností i jeho kolega spoluautor Tančícího domu, americký architekt a interiérový designér Frank Owen Gehry slavil osmdesáté deváté narozeniny nedávno – přesně 28. února (ve stejný den jako já anebo slavný architekt Otto Rothmayer).

Když jsem Vlada Miluniće navštívil v jeho ateliéru na adrese „V jámě 10“ v centru Prahy 1, dýchlo to tam na mne dávnou taneční atmosférou. Ve třicátých letech minulého století zde totiž bývávalo varieté a nad ním veřejný dům. Dnes už muziku, tanečníky a zpěváky, oponu i židle nahradily projekty a fotografie, ale pódium zde stále zůstalo… A pan Milunić se také navíc vzorně a láskyplně stará i o venkovní dvorek tohoto domu.

Jaký jste má vztah k tanci jako takovému?

Chodil jsem, snad jako každý mladý muž do tanečních. Vzpomínám, že tenkrát do sálu na Karlově náměstí.“

A odtamtud to k Tančícímu domu opravdu není daleko…

K projektu Tančícího domu mne však přivedl nikoli tanec jako takový, nýbrž zejména můj vztah k sametové revoluci.“

Zajímalo by mne, jak jste se dal dohromady s Frankem Gehrym? Rozhodlo i to, že jste ve svých nových vlastech měli oba podobné osudy přistěhovalců?

Ten barák jsem měl v hlavě dlouho. Bydlel jsem totiž s rodiči a třemi sestrami hned vedle. V domě Václava Havla, od význačného architekta Osvalda Polívky. O stavbě v proluce, která vznikla válečným bombardováním. Začínal jsem jednat již s tehdejším Obvodním podnikem bytového hospodářství. Když se později objevil holandský investor, tak chtěl, abych spolupracoval s nějakým světoznámým architektem. Nejdříve přicházelo v úvahu i jméno Jeana Nouvela. Ten však odmítl. A později realizoval jiný projekt U Anděla. Nakonec padlo jméno Franka Gehryho. Poprvé jsme se setkali v Ženevě a hned bylo vidět, že to mezi námi bude klapat! Časem jsme opravdu mezi sebou měli velice pěkný pracovní vztah.“

Jsme tedy (nejen) všichni tři ve znamení ryb… Máte vztah k vodě?

Jako ryba určitě. V mládí jsem vesloval. Úspěšně jsem se účastnil i slavného závodu ,Pražské primátorky´. Rád i plavu. Chodíval jsem dřív často do bazénu v sokolovně u Riegrových sadů. Ale také do jiného v centru Prahy, v ulici Na poříčí v budově YMCA. Avšak já k té vodě tíhnu i jinak. Před projektem Tančícího domu jsem důkladně prozkoumal i stavebně historický vývoj nábřeží kolem dnešního Jiráskova mostu. A koneckonců i můj aktuální projekt má vztah k vodě – konkrétně k Labi. Pracuji totiž na přístavním a turistickém centru na hranicích s Německem.“

Vraťme se k Tančícímu domu. Vymyslel jste i tu jeho vlastní „taneční“ ideu?

Tak autorem té bezprostřední myšlenky Ginger a Freda je Frank Gehry. Ten dům měl být zejména určitou alegorií sametové revoluce. Měl být i vyšší s dvoupatrovou věží, ze které by byl vidět Vyšehrad, kostel svaté Ludmily na náměstí Míru. Také by vedle skýtala terasu s kavárnou. Původně jsme v projektu zamýšleli též podzemní parkoviště (s vjezdem z Jiráskova náměstí). Rovněž mělo být podzemí Tančícího domu propojeno tunelem s vltavskou náplavkou.“

To je škoda, že se nepodařilo nakonec dotáhnout i tyto skvělé a potřebné nápady, jako je podzemní parkoviště a tím pádem Jiráskovo náměstí bez stojících aut!

Máte pravdu, to je jistě škoda. Mne však ze všeho nejvíc mrzí, že ten dům neslouží kultuře. Projektovali jsme jej jako centrum pro umělce. Koncertní prostory, zkušebny, výtvarné galerie, kavárny… Prostě, je to velká škoda. Nejen Pražané si určitě zasloužili mít takové centrum kultury ve středu města.“

Ale nyní se v Tančícím domě koná výtvarná výstava Josefa Lady!

To je sice dobře, ale stále tam, bohužel, nepoměrně vítězí kanceláře a hotel nad kulturním vyžitím.“

Chápu, jistě i naši čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU by tam zašli čas od času rádi na taneční představení.

No vidíte. A k tomu účelu jsme ten dům vlastně původně také projektovali.“

Vlastně jednu z výstav jste v Tančícím domě inicioval i Vy…

Když tento dům od nizozemské bankovní a pojišťovací společnosti zakoupil podnikatel Skala, požádal mne jeho management, abych uvnitř uspořádal výstavu o genezi celého projektu. Vystavil jsem tam rozličné modely v různých časových fázích projektu. Přinesl jsem spoustu nákresů, fotografií… Dokonce i korespondenci s Frankem Gehrym. Pokud jsem měl čas, tak jsem tam i provázel návštěvníky… Nakonec jsem však zjistil, že tím spíše dělám reklamu panu Skalovi a nikoli našemu domu jako takovému…“

Tančící dům je pro Vás takříkajíc ikonou i vlastně prokletím…

Lhal bych, kdybych řekl, že mi řada věcí nebyla líto. Častokrát jsme nebyli s Gehrym uváděni jako rovnocenní spoluautoři. I můj honorář byl třicetkrát nižší než Gehryho! Rovněž mi není jedno, že Magistrát Prahy i jiné instituce vydávají řadu propagačních materiálů se snímky Tančícího domu na titulu, aniž se nás kdo vůbec zeptal.“

Je zajímavé, že máte za sebou mnoho projektů pro rozlišné sociální skupiny. Třeba v Praze – Modřanech dům dětí a mládeže, ubytovny studentů, ale i domy seniorů.

Snažím se vždy vycházet z toho, pro koho je projekt určen a také jej skloubit s okolním charakterem přírody.“

Ve Vašem ateliéru mne zaujaly i projekty rozhleden…

Rád se jim věnuji. Inspirují mne. Mám rád ty historické i některé z nových. Koneckonců i součástí toho mého nejčerstvějšího projektu u Labe poblíž Hřenska je rozhledna.“

Tak i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU přeji dobrý rozhled a mnoho dalších nekonvenčních projektů.

Při odchodu z ateliéru Vlada Miluniće mne zaujal žlutý tenisák mezi fotografiemi, články, dopisy a zejména všemi těmi fantaskními projekty. Připomnělo mi to, jak jsem zhruba před čtvrt stoletím trénoval Vladovu dceru Ester tenis. Dnes již je dávno také architektkou. Po tatínkovi.

Michal Stein

Foto: archiv Vlada Miluniće

Ilustrace: © Peter Balhar (z nové knihy Tomáše Vícha „NÁMĚSTÍ SAMETOVÉ REVOLUCE“)

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s operním pěvcem ŠTEFANEM MARGITOU

„Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený.“

Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí,  působil  na scénách nejslavnějších operních domů např. milánské  La Scalelondýnské Covent Garden či  v newyorské Metropolitní opeře.

28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za  zásluhy.

Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co  si  vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?

„To je těžká otázka. Začátky  pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom  se  udržet… , to je nejtěžší.  Ten  boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc  nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný.  Myslím si, že jsem medaili získal  asi za mé  mezinárodní  úspěchy.“

Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce  těší?

„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou,  když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert  je vyprodaný do  14 dní.  To pro mě asi znamená ještě více  než medaile samotná.“

Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD

Foto: Patrik Ratajský

V které zemi se  Vám nejlépe  zpívá?

„Nejkrásnějším zážitkem  pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem  zažil tak nádhernou  atmosféru, teď mám na  mysli  přístup vedení ke zpěvákům, krásnou  práci, to bylo opravdu  nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“

Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity

Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku   lepší než v Čechách?

„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance,  protože v New Yorku  mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty,  inscenátory,  a to hraje pochopitelně  velikou roli. Ale musím říct , když jsem se  po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem  před dvěma  roky tak krásnou inscenaci  a současně i  klidnou  práci, že to byla radost dělat.“

Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře?  Mají  lidé v Čechách operu rádi,  nebo je spíše v pozadí zájmu?

„Opera je oblíbená.  Čím dál více  Čechů  chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho  mladých lidí začíná chodit do divadla a  na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte  na jeviště a vidíte plný sál. Koncert  skončí, mnozí se  postaví a začnou  ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale  někteří diváci  jsou v šoku,  tvrdí, že to není důstojné.  Ale podle mého názoru to  důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten  aplaus, to  je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“

Na jak dlouhou dobu dopředu už  máte zaplněný svůj pracovní kalendář

„V tuto chvíli  je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021  budu v New Yorku dělat  novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘,  teď nejblíže na mě čeká  premiéra ‚Benjamin Britten‘  v Národním divadle,  pár repríz  a hned odlet do Londýna,  Covent Garden, poté z  Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám  do San Franciska…“

Foto: Petr Kurečka, Supraphon

‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?

„Když se zkouší, volno není. Ale  volno začíná ve   chvíli, kdy  se hrají představení a mezi  nimi  bývají tři nebo  čtyři dny volna. V tu dobu sice  umělci musí  dávat pozor, aby nenastydli  a  celkově byli fit,  ale máme už  příjemné volno.“

Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí,  ale  jak to chodí u operních pěvců?  Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly,  musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?

„To je individuální. Záleží  na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně  mnoho mladých lidí, kteří  končí  brzy a je  to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku.    Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak  může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic  se  nedá  uspíšit. Jestliže  začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘.  Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což  v mládí ještě vydržíte,  ale takový  zpěvák brzy  svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li  si správně, tak ke  zdárnému konci  určitě dospějete.“

V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)

Foto: Hana Smejkalová

Pozná zpěvák, co je pro něho správné?

„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a  jaký má svůj vlastní  hlas. Rozlišujeme  např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně  k dramatickému hlasu, pokud  dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci,  kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.

Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?

„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“

Ještě stále chodíte? Každé představení  cvičíte zvlášť?

„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší,  ale  dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje.  Je to  nesmírně důležité.“

Jak se díváte  na  jakékoliv podpůrné prostředky pro   hlasivky?

„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají.  Někteří tvrdí, že  žloutky z vajíček jsou výborné, ale  to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘,  nevím, kdo to vymyslel.  Musíte s profesorem pracovat na správné technice,  to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven.  Není-li hlas  unavený, je to známka toho,  že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý  den může  jít na jeviště a zpívat znovu.“

Co je na  profesi operního pěvce  nejtěžší?

„Udržet se dlouho.“

Jak je to s rivalitou?  Jste přátelé či soupeři?

„Jsme  přátelé.  Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a  vždy v pauze  nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže  v tu chvíli se  vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si  jen voláme na Nový rok či na Vánoce,  během roku třeba jen napíšeme   sms zprávu,  a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám  a zavolal jsem jedné světově známé  zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano.  A to byl  úžasný moment, kdy jsem si uvědomil,  že moji kolegov&eacu te;  jsou ti opravdoví přátelé. Ale  rivalita  samozřejmě existuje a já si  myslím, že je  to tak dobře.  Bez ní bychom  na sobě nepracovali a  dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to  hezké.  Pokud slyšíte někoho  výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“

Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý?  Trošku  se to doladí současnými technickými vymoženostmi….

„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale  každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu   špatně.  Já se vůbec divím, že jsou mnozí  schopní jít do televize  a zpívat.  Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí.  Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá,  v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě  pro něho,  protože nemají ani tušení o zpívání,  ale ten  zpěv je pak katastrofa. Nedá se to  poslouchat. A na druhé straně stojí  takoví, např.  Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“

Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?

„Ano, to je pravda.“

Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?

„To se ale změnilo. Takhle to  bývalo před mnoha  lety.  Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula  dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby  někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde  ani to,  aby  někdo vážil  120 kg. To už  režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají  a já si myslím, že je to správné,  protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“

Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?

„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu  neexistuje a  nikdy v  životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“

To je tedy pěkně těžké…

Musíte  mít dobrou fyzickou  kondičku?

„Ano.  Denně cvičím, ráno vstanu a  20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a  to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“

Popové  hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?

„Zlé  útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit,  chtějí podpis, to je moc hezké.“

Jak vás vnímali  spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?

„V  období, kdy  jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem  se vůbec  nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to  jsem dělal. Až později se náhle  rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná  paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou  zkusila.  Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy  mně to připadalo trapné, než mým spolužákům.  Ti brali  klasiku jako samozřejmost,  ale  když jsem já slyšel operní zpěv, tak se   mi  to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu  jsem k tomu dospíval. Měl jsem  úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi,  abych uspěl.“

Festival Zlatá Praha

Foto: Eva Smolíková

 

Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?

„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem  se dostal  do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co  jsem jich  denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho  zabiju. Pochopil jsem,  že to není práce  pro mě a  nechci se tomu věnovat. K mému  štěstí jsem zkusil zpěv.“

Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?

„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky  byla pro mě novinka.  Naštěstí  jsem ve znamení lva, takže  hodně pracuji  a  pracuji.“

Co byste si přál do roku  2018?

„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ  Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

 

 

 

Rozhovor s televizní i rozhlasovou moderátorku a navíc rovněž spisovatelkou MARIÍ RETKOVOU

„Chodili jsme ,za taneční´.“

Když vyslovíte na veřejnosti jméno: „Marie Retková“, deset z devíti lidí vám zaručeně odpoví, že je to ta známá televizní hlasatelka. Ačkoli tradiční role televizních programových hlasatelů již nějaký pátek (i sobotu) neexistují. Její podmanivý úsměv i životní vitalita jsou asi „přenosné“ i po rozhlasových vlnách, kde se nyní s posluchači setkává nejčastěji. Má i další živé moderátorské povinnosti a samozřejmě i rodinu. I proto jsme – ačkoli se osobně známe dlouhá léta – tento rozhovor pro TANEČNÍ MAGAZÍN připravovali pěkně dlouho… A jelikož se známe tak dlouho, tak ji v rozhovoru nemohu jinak než tykat.

Marie Retková, tak, jak jsme ji léta znali z veřejnoprávní televize.

Jsi z hudební rodiny, jak sis utvářela od dětství vztah k umění jako takovému?

„Přišlo mi jako něco úplně samozřejmého, něco jako chleba. Otec byl muzikolog, hudební režisér, maminka zpívala v Českém filharmonickém sboru. Neuvědomovala jsem si, že vlastně žiju v bublině, a že zdaleka ne všichni mají hudbu tak ,naservírovanou´ jako já.“

Lákal Tě i tanec a balet?

„Hýbala jsem se moc ráda, byla jsem prostě ,upletená z hadích ocásků´. Ale vyloženě klasický balet si mne nezískal. Hodně to bylo dáno i tím, že jsem byla úplně jinak stavěná – nejdelší ze třídy, samá ruka samá noha – na školních fotkách vypadám, jako bych minimálně dvakrát propadla. Pas de deux s nějakým chudákem – tanečníkem si neumím představit.“

Navštěvovala jsi v mládí taneční? Pokud ano, tak kde?

„Do tanečních jsem samozřejmě chodila a celkem mne to i bavilo. Navštěvovala jsem kurzy mistra Dušana Konečného na Žofíně. Pak jsem se v jarním cyklu přihlásila i do .pokračovaček´, ale kamarád, se kterým jsme tvořili pár mezitím propadl atletice. Já zase ,basketu´, a tak jsme vlastně na dálku chodili hodně ,za taneční´. Živě před sebou vidím, jak jsme ze závěrečného parníku, ještě než vyplul, utekli a šli na Petřín.“

Vyrůstala jsi (a dodnes žiješ) v proslulé pražské dejvické čtvrti Hanspaulka, kde mají kořeny mnohé folkové, rockové kapely a osobnosti (namátkou jmenujme Ivana Hlase, bratry Tesaříky, Ondřeje Hejmu, nedávno zesnulého Petra Šabacha). Mělo na Tebe toto, tehdy alternativní, podhoubí nějaký významnější vliv?

„Vnímala jsem to jako samozřejmost. Prostě, z kdekteré garáže se ozývaly kytary a bicí a ,U Tyšerů´ se čepovalo pivo jako křen. A když se člověk spustil po schodech dolů, tak ani přes cigaretové dýmy nerozeznal, kdo to tam v rohu právě tvoří muziku. Na základku do ročníku jsem chodila s Járou Vaculíkem, který později proslul hudbou pro divadlo Sklep. Do první třídy jsme společně, neb jsme měli stejnou cestu, vodili jeho mladšího brášku Lukáše, později po mnoho let hereckého idola dívčích srdcí.“

Svěřila ses mi jednou s jednou s půvabnou historkou, jak jsi byla v pražské tramvaji ovlivněna jít na konkurs pro televizní hlasatelky. Můžeš ji prozradit i čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU?

„Tenkrát jsem byla ,na rozcestí´ a nevěděla, co dál počít. Čerstvě jsem neuspěla u zkoušek na Akademii múzických umění. Na obor operní zpěv. Upřímně, talentu poskrovnu – nedivím se teď, že mne nevzali. V tramvaji mne požádala jakási sedící babička, abych jí označila jízdenku. S úsměvem jsem tak učinila. A ta vpravdě pohádková babička vyřkla prorockou větu: ,Slečno, vy se tak krásně usmíváte, vy byste se mi líbila v televizi´. A žádala o souhlas vedle stojícího muže. Ten se mi zdál povědomý. Dala jsem se s ním do řeči, a přišla na to, že to byl Mil an Friedl, který tehdy uváděl televizní hudební pořady. Jinak byl známý z programů Divadla hudby a Lyry Pragensis. Svěřila jsem se mu, že by mne zajímalo dělat něco podobného. Slovo dalo slovo a on mi poradil, abych to zkusila vzít za nějaký konec. Abych zkusila konkurs na hlasatelku. Měla jsem tenkrát neuvěřitelné štěstí, když jsem zavolala do televize, zjistila jsem, že casting – tehdy se říkalo konkurs, konaný většinou tak jednou za pět let – právě probíhá. Zkrátka, prostě zaúřadovala ta pohádková babička z tramvaje.“

Marie Retková s manželem MUDr. Petrem Retkem a tenisovými trofejemi.

Jak tvrdá byla řehole televizní programové hlasatelky v tehdejší Československé televizi. Musely jste, tedy vlastně museli, jelikož jste měly i mužské kolegy, dělávat čas od času nějaké rekvalifikační zkoušky?

„Rekvalifikační zkoušky? Ty jsme nedělali. Ale dostali jsme od televize solidní základ, co se týče mluvy a vyjadřování. Respektive, televize nám zprostředkovala hodiny jevištní řeči na divadelní fakultě AMU, dodnes s povděkem vzpomínám na paní profesorku Annu Rottovou.“

Je Ti trošku líto, že role programových hlasatelek z obrazovek již nadobro zmizela?

„Myslím, že dneska už bychom jako hlasatelé v té podobě, jak jsme vystupovali do roku 2005, neobstáli. Ta profese by musela projít proměnou – dnes se všechno hýbe, chodí, rychle se mění… Myslím, že dnes je všechno tak, jak má být. I když je pravda, že nemine den, aby mne někdo nezastavil na ulici, v obchodě, kdekoli a nezavzpomínal a nezatoužil po hlasatelích.“

Jsi i knižní autorkou. Neláká Tě spisovatelská dráha trvaleji?

„Psaní mne vždycky bavilo a baví. Vystudovala jsem novinařinu a vlastně souběžně s hlasatelskou profesí jsem stále něco psala. Do novin, časopisů – už si ani nepamatuji, kam všude… Namátkou: Svobodné Slovo, Receptář, PharmBusiness Magazin, rozhovory pro webové stránky deprese.com. Příběhy mých kolegů z hlasatelny jsem v roce 2000 zachytila v knize ,Dobrý večer, vážení diváci´. Dnes mám už čtvrtým rokem velké potěšení moderovat pro 1. lékařskou fakultu pořady ,Křeslo pro Fausta´ ve Faustově domě . A pak vyprávění hostů z lékařského i společenského života převá ;dět do psané podoby. Teď v prosinci vyjde další knížka ,Křeslo pro Fausta´. Nejlépe se cítím u rozhovorů, ať už u mikrofonu nebo živě. V Českém rozhlase moderuji na ,Dvojce´ pořady s přestávkou už jedenáct let – ,Hosta do domu´, dnes navíc ,Noční Mikrofórum´.“

Co děláš pro svou fyzickou kondici?

„Pohyb je mou drogou. Když se den dva nehýbu, jsem nesvá. Stále – a to desítky let – hraju se stejnou partou basketbal v Sokolu Kobylisy. A miluju tenis, ten dokážu hrát až k absolutnímu vyčerpání.“

Kdysi byla „specialistkou“ na moderování tanečních soutěží Tvá někdejší kolegyně Marta Skarlandtová… Uváděla jsi i Ty nějaké taneční soutěže či festivaly?

„Hodně let jsem uváděla mezinárodní taneční soutěže v Ústí nad Labem, vlastně jsem je po letech po Martě ,zdědila´. K vrcholným výkonům na parketu jsem vždycky vzhlížela s obdivem.“

Marie Retková během utkání tenisové čtyřhry se spoluhráčkou Adrianou Sobotovou.

Chodíš na balet a moderní tanec jako divák?

„Mám moc ráda ,Romea a Julii´ Sergeje Prokofjeva, hudba a tanec, který dokáže absolutně pohltit!“

Jsi vystudovanou žurnalistkou – jakou otázku by sis dala sama sobě na závěr?

„Jak mi chutná život? – Chutná, pořád, stále je z čeho se těšit a radovat.“

 

Za rozhovor poděkoval: Michal Stein

Foto: archiv autora

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor se zpěvákem PETREM JANDOU

„Tanec bych dělat nemohl“

V letošním roce slavíte 55 let skupiny Olympic. Snil jste jako kluk o tom, že budete slavný kytarista, zpěvák nebo hudební skladatel? Anebo byla všechno jen náhoda?

„Možná v takových mých 22-ti letech mně problesklo hlavou, že by  bylo fajn, kdyby se mi povedlo něco podobného, jako se poštěstilo  Beatles nebo Rolling Stones, protože jsme milovali v tu dobu celou  britskou rockovou scénu. Tehdy byla doba celkem politicky korektní,  schylovalo se k Pražskému jaru a zdálo se, že všechno bude dobré a budeme moci cestovat. Proto jsem si myslel, že bychom mohli něco dokázat a v roce 1968 jsme strávili asi rok ve Francii, byl to takový náš základní pokus o úspěch v Evropě. Ale přijely k nám ruské tanky a normalizace toto naše snažení zase zarazila. Vrátili jsme se domů jako zpráskaní psi. Od té doby sice sem tam přišel nějaký náznak velkého úspěchu, ale i přesto jsem začal dokonce své myšlení omezovat a říkal jsem si: „No, Olympic už slavný ve světě nebude, ale kdyby se mi povedlo udělat aspoň nějakou světově známou písničku…“ A za tím snem jsem si šel. Asi před 15-ti lety jsem uzavřel smlouvu s Warner Brothers a podespal jsem smlouvu na 99 písní. Byl jsem dokonce u nich v kanceláři v New Yorku, která je u Central parku a když jsem otevřel kancelář, (dodnes nevím, jestli to na mě neušili schválně), hráli tam ‚Bonsoir mademoiselle, Paris‘. Poslouchali pozorně, tak jsem si myslel, že už se něco průlomového konečně podaří, ale nepodařilo se. Takovou určitou touhu mám stále, (Olympic už v tom samozřejmě nehraje roli, jsme staří, ale naše písničky se ještě pořád hrají). Dokud budu živ, budu se pořád snažit nějakou tu písničku dostat i za hranice České republiky.“

Chtěl jste také být třeba popelářem jako spousta malých kluků?

„Popelářem jsem nikdy být nechtěl, ale chtěl jsem být lampářem. Za mých dětských časů se rozsvěcovaly plynové lampy, bydleli jsme v prvním patře a jedna taková lampa byla z pohledu našeho hudebního pokoje přesně v úrovni očí. Sedával jsem na gauči, pozoroval lampu a čekal jsem tam na lampáře, který vytáhl svou bambusovou hůl s háčkem, kterou lampy rozsvěcel. A někdy se mu to nerozsvítilo, protože ten věčný plamínek, který uvnitř hořel, třeba sfoukl vítr a já jsem bedlivě pozoroval, jak si lampář dal na svoji tyč kousek hadříku snad s petrolejem a znovu plamínek zapálil. Toto povolání se mi opravdu líbilo.“

Složil jste svou první písničku spíše během nějakého citového pohnutí nebo jste si sedl a začal cíleně psát?

„Dohodli jsme se s Pavlem Chrastinou, který si umanul, že bude textař a já jsem si usmyslel, že budu hudební skladatel, že pojedeme jeden pátek na chatu složit hit. Půjčil jsem si velkou akustickou kytaru a řekl jsem Pavlovi: „V neděli přijedeš, to už naši budou pryč a ty napíšeš text a já hudbu. Naši ‚vypadli‘, já jsem skutečně tu písničku složil, on skutečně přijel a text napsal. Původně jsme text chtěli napsat anglicky, ale to se nám ‚fakt‘ vzhledem k naší angličtině nepodařilo. Šel jsem si už lehnout a Pavel mezitím napsal text v češtině. Když jsem se ráno probudil, byl na takovém ošklivém papíru napsaný náš první text – ‚Vymyslel jsem spoustu nápadů‘. Asi za dva měsíce jsme písničku natočili, dali ji do rádia a vyhráli hitparádu. To byl opravdu dobrý start, to každému přeji. To je tedy taková historka, ale už před tím jsem samozřejmě psal nějaké etudy, hrál jsem na housle. Vždycky jsem k psaní písní měl blízko.“

Vy máte už asi 800 skladeb zapsaných u organizace OSA (Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním). Kde vlastně berete pořád inspiraci a nápady? Nemůže se hudebníkovi stát, že se vyčerpá?

„Je to zvláštní, ale můj mozek je už tak přizpůsobený, že v okamžiku, kdy se dostanu do nějaké melodie, kterou už znám,  okamžitě mi to řekne. ‚Toto ne, to už někdo má,‘ pomyslím si a hned jdu od toho pryč a zkouším to jinak. A musím říct, že mě ještě nikdo za plagiátora neoznačil a nikdo nenašel v mých písničkách něco, co vážně připomíná jinou skladbu, což se o všelijakých skladatelích říct nedá. Myslím si, že je to opravdu díky mé skvělé paměti. Nedopustím, aby se stalo, že bych něco převzal, protože to je ostuda. To potom znamená, že kradete a to je opravdu ‚blbé‘. Já nechci být zloděj.“

Někdy jsem zaslechla povzdechy skladatelů, že nové věci nemohou vznikat do nekonečna. Jak to vnímáte? Je nějaký konec?

„To by se jistě dalo matematicky spočítat, když uvážíme, že máme dvanáct půltónů, které ovšem můžeme dostat do několika variací, nehledě na to, že jsou tu ještě celé noty, půlky, čtvrtky, osminky a řekněme i šestnáctky…. , které také dokáží udělat různé věci a rovněž můžeme použít jiný akord, které s daným tónem pěkně souzní, akordů je celá řada. Myslím, že možností je opravdu dost.

Bohužel, takový ten střední pop, který je mi z hloubi duše protivný, je zásadně na čtyři stále dokolečka opakované akordy‘, duc, duc, duc, duc. Do toho úplně pitomá melodie, která se také neustále opakuje. Všiml jsem si, že na současné taneční scéně nic jiného v podstatě není, vnímám to jako hudební bídu a je mi z toho úzko. Rocková hudba, která přinesla nějaké změny, to byly hlavně 60. a 70.tá léta. V tu dobu se to trošku rozhýbalo a později šel vývoj úplně ‚do háje‘, teď jsme vážně ‚na nule‘. Pořád čekám na to, že někdo přijde s něčím jiným, zkrátka s nějakým jiným principem. Myslím tím, že např. nejdříve byla pára a poté přišla elektřina. Tak zkrátka čekám něco takového, co opět přinese změnu a hudba se začne ubírat nějakým jiným směrem. Teď je to vážně zoufalé. To, že se skladatelé vyčerpají je jedna věc, ale to, že lidé slyší pořád tu samou písničku a je jim to jedno, je druhá věc. Lidé se chtějí bavit a nechtějí o ničem přemýšlet. Nedávno bylo výročí vydání desky Beatles, to je radost si poslechnout. Nápadů měli miliony, úžasné.“

Potřebujete k tvorbě hudby klid, zavíráte se mezi čtyři stěny, nebo jdete po ulici a najednou Vás napadne skladba?

„Potřebuji klid. Ale také jdu po ulici, něco mě napadne, třeba i textařské nápady, zapíšu si je do telefonu, melodii si ‚nabroukám‘, ale většinou, když nahrávka nemá harmonii a nemá zvuk přibližně toho, jak by to mělo výsledně vypadat, tak se nápad člověku vytratí. Mohu si třeba i zapsat melodii do not, ale ‚vydolovat‘ z toho, co jsem tím vlastně chtěl říct, je později dost těžké. Jen melodie je málo. Ta musí pořád být v harmonii s rytmem, skladba je  konglomerát několika věcí dohromady.“

Je těžké skládat písničky?

„Mně to připadá strašně jednoduché. Sice jsem právě teď možná dva roky nic nesložil, snad jednu písničku. Zrovna nedělám nic, čekám, až přijde práce. Nechci psát, když nevím pro koho. Příští rok na jaře plánujeme vydat desku, tak se někdy koncem zimy pustím do práce. Zatím si natáčím motivy a nápady. Neznamená to, že bych vůbec nepracoval, tak to nemyslím“.

Jste takový český fenomén. Jak se vlastně podařilo, že se Olympic tolik let drží na vrcholu?

„Kapela nesmí ztratit pohyb, lidově řečeno ‚usnout na vavřínech‘, protože popularita velmi rychle klesá. Lidé o vás chvíli nic neví a pokud přijdou za rok na koncert a vy hrajete zase to samé, dokonce v tom samém tričku, tak si řeknou, že už příště nepřijdou. Vymýšlel jsem pořád nějaké speciální koncerty nebo zval pokaždé jiné hosty,  zkrátka vždycky něco nového. Každý rok jiný program, hlavně jinak, než minule. Pokud je to pořád to samé, je to konec kapely. Udělali jsme spoustu speciálních koncertů na různá témata v Malostranské besedě, to posluchače asi bavilo. Tradiční přístup současné kapely znamená jen udělat turné, desku propagovat, vydělat a lehnout na matrace. A toto v našich končinách jde poměrně bídně. Nehledě na to, že já jsem muzikant a mám kolem sebe muzikanty, kteří chtějí hrát. Ti nechtějí vydělat miliony za jedno turné a potom ležet roky doma a nic nedělat. Světově známé kapely hrají třeba 60 koncertů za rok, my zhruba tak 70 koncertů ročně.“

Jednou jste přiznal, že jste se cítil vyhořelý a chtěl jste všeho nechat…

„To byla taková chvilková únava materiálu, už jsem nechtěl pokračovat.“

Jak hodnotíte mladé zpěváky na české scéně? Je tu snad nějaký nový Petr Janda?

„Nikdy mě nenapadlo, abych českou scénu zkoumal z tohoto úhlu pohledu. Nevím, nikdo mě nenapadá.“

Naše scéna je přesně taková jaká je. Spousta zpěváků udělá jeden hit, pak s ním jezdí pět let po VIP akcích a večírcích a neuvědomují si, že toho vlastně dokázali jen málo. Jsou tu nové kapely, které mají nějaké hity, ale bitva o diváka je silná a nerovná. Když mladý kluk osloví 16-ti leté holky, tak je to jednoduché. Pokud má kapela dva pěkné kluky, kteří se ‚kroutí‘ na jevišti a dostanou se do povědomí publika, tak je holky mohou ‚sežrat‘. Ale těm holkám je za čtyři roky 20 let a už je to vůbec nezajímá. A přijdou jiní mladí a tato kapela už nezajímá vůbec nikoho. Takže kapely se perou o teenagerovské publikum, hlavně o holky, ale toto dlouhé trvání nemá.“

Bylo kdysi jednodušší začínat coby mladý hudebník?

„Je to složité vždycky. Já bych to nesrovnával. Tenkrát byl problém si koupit i struny, protože nebyly, natož nějaký zesilovač či mikrofon. Opravdu nemůžeme srovnávat.“

Nikdy jste nezapíral, že jste měl vztahy s mnoha ženami. Zažil jste nějaké opravdu velké citové zklamání, které Vás skutečně úplně ‚rozbilo‘? Vznikla nějaká písnička po takovém rozchodu?

„Určitě ano. Zvláštní je, že písničku ‚Nějak se vytrácíš, má lásko‘, o které si všichni myslí, že vznikla po rozchodu, tu jsem dokonce ani nenapsal. Ale v okamžiku, kdy mě žena opouštěla, přišla se podívat do studia. Sice jsme spolu ještě žili, ale já jsem byl v tu dobu hodně ‚citově napružený‘ a zpíval jsem vlastně jí. Nikdy potom už jsem to tak hezky nedokázal zazpívat. Natočili jsme tu nahrávku s Olympicem, ale to už není ono. Nahrávka, kdy jsem zpíval své ženě před rozvodem, je jiná, emoce jsou znát. Ale jinak samozřejmě jsou skladby, kdy text odpovídal skutečnosti a bylo to opravdové. ‚Snad jsem to zavinil já, vzniklo při rozchodu s mou přítelkyní Marií.“

Jak si při tolika koncertech ročně a dalších aktivitách udržujete kondičku? Jaký máte vztah k pohybu?

„Mám výborný vztah k pohybu, chodím 3x týdně na tenis a běhám jak mladý kluk. Kondička je důležitá. Mám rád pohyb a eliminoval jsem takové věci jako je kouření, vysedávání po hospodách, to už dlouho nedělám. Ne, že bych nebyl rád v hospodě, ale když se tam dříve kouřilo a já jsem už nekouřil, tak se mi do ní nechtělo. A teď zase, když se tam už nekouří, natolik jsem si zvykl, že tam taky nechodím. Řeči se tam vedou pořád stejné a vím, že ráno mě bude bolet hlava.“

Chodíte do posilovny?

„Posilovna ne, to není pro mě. To je pro moji manželku, ta je tam pořád. Neustále si kupuje časopisy s těmi ‚hnusnými chlapy’ typu Schwarzenegger a ještě mi je schválně hází na stůl. Vždycky je vezmu a otočím na druhou stranu, abych se na ty svalovce nemusel koukat“.

Jaký máte vztah k tanci?

„Bídný. Chodil jsem do tanečních, ale zběhnul jsem, strašně mě to nebavilo a to ze dvou důvodů. Muzikanti většinou neumí tancovat, to je zajímavé. Byl jsem malý a holky měly vysoké podpatky a všechny byly o hlavu větší. A já jsem se styděl. Taky jsem špatně viděl a za brýle jsem se také styděl. Takže jsem vůbec neviděl, pro koho si jdu. Několikrát jsem si vybral takovou ‚babu‘, že jsem toho pak litoval. A tak jsem se na to ‚vykašlal‘. Ale rock’n’roll jsem se naučil a umím jej dodnes, i když ho moc netančím.“

A šel byste se alespoň dívat na tanec?

„Líbí se mi balet, ale tanec…? Tanec mi připadá takový moc afektovaný. Mám pocit, že tanečníci každou chvilkou prasknou. Napružení, tak zlomení, ‚ženský‘ jsou tak prohnuté, až mám dojem, že jim musí už už prasknout páteř. Ale dívám se na ně. Obdivuji, jak se dokáží ‚vrtět‘. Dělat bych to ale nemohl. Někdy mi to připadá trošku hloupé, ten výraz v jejich tvářích, až se ti lidé pitvoří. Nevidím v takovém tanci žádnou radost, vidím jen profesionální dril. Tanečníci trénují 6 hodin denně, jsou vytrénovaní, jsou to vrcholoví sportovci na nejvyšší úrovni. Ale tanec má znamenat radost, něco příjemného a to v něm bohužel postrádám.“

Je efektivnější, když zpěváci při vystoupení tančí?

„Když umí zpěvák tančit jako Michael Jackson, tak samozřejmě ano. Ale jinak…..“

Máte nějaké nesplněné sny?

„Pořád mi zůstává ta písnička, která by byla známá i v zahraničí. A také – chybí mi syn, to je bohužel už opravdu jenom sen. Škoda, že mám jen čtyři dcery, chtěl bych mít víc dětí. Chtěl bych i 7 dětí, to se mi už asi také nesplní.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: Eva Smolíková, archiv Petra Jandy

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s Mistrem Taekwon-do MARTINEM ZÁMEČNÍKEM

„Bojové umění je má životní cesta. Trénuji denně, neumím žit jinak.“

 

Taekwon-do se stalo Vaší životní cestou. Proč jste si vybral právě toto bojové umění?

„Zpočátku jsem dělal  jiné bojové umění, ale když jsem uviděl možnost, učit se přímo od zdroje, protože v ČR žije  korejský  velmistr taekwon-do,  okamžitě jsem  začal trénovat ..“

Jakého stupně jste až dosáhl?

„Jsem mistr, 7. dan, což je nejvyšší technický stupeň, který byl kdy Čechovi udělený. Jsme v ČR tři, kteří máme stupeň 7. dan. Jsem také  předseda  největší školy taekwon-do v ČR. Dále  jsem členem také  členem Technické a vzdělávací komise mezinárodní organizace ITF.“

Co všechno  člověk může  v ČR  absolvovat a kolik let trvá než se dočkáte konečného stupně? A je tu vůbec nějaký konečný stupeň?

„My říkáme, že taekwon-do je životní cesta, tedy je opravdu na celý život.  Neznamená to, že se člověk naučí 24 sestav a je z nich vyzkoušený a tím to končí.  Hovoříme tady o celém procesu  výchovy a celoživotního vzdělávání. I poté, co člověk dosáhne třeba 7. danu, znamená to jen, že  uzavřel učení se nových technik. Dále jsou  ještě dva  stupně, 8. a 9. dan  a ty člověk může dostat  od mezinárodní federace za své zásluhy a za činnost pro taekwon-do, tedy  nejvyšší technický stupeň  je 9 dan. V ČR je jen jeden, ten má Korejec,  který tu  dlouhodobě pobývá, už od roku 1987, je mým učitelem a to je pan  velmistr Hwang Ho-jong.“

Je tedy taekwon-do v ČR nové bojové umění?

„To je relativní pojem – nové bojové umění, určitě proti judu nebo karate je to nové. Judo tady mělo své zastoupení  už za První republiky.  Taekwon-do se  k nám dostalo až v roce 1987, kdy nezávisle na sobě v jižních Čechách a v Praze začaly cvičit takové dvě malé skupinky ‚taekwondistů.‘   Na jednu stranu je tu už  třicet let,  ale na druhou  stranu můžeme říkat, že je to novější bojové umění.“

Koho a proč napadlo přivézt do ČR právě korejské umění?

„Před rokem 1989 stoupenci Karate, konkrétně  pan Klukáček,  měli zájem pozvat nějakého japonského instruktora Karate. Jenže nebylo možné  v té  době dostat  do socialistického státu  člověka z Japonska na delší dobu. Ale byla  uzavřena spolupráce se  Severní Koreou a v roce 1987 sem přijíždí korejský instruktor …, který od 3. října vede první tréninky v ČR. A nezávisle na tom tady už současně  několik  měsíců před tím začala skupinka českobudějovických cvičenců pod dohledem jugoslávských instruktorů cvičit taekwon-do.“

Kolik lidí v ČR  se v současné době věnuje tomuto bojovému umění?

„Několik málo tisíc jedinců, asi 7-8 tisíc. My  jsme největší škola, máme asi přes tisíc členů, v ČR je asi kolem třiceti škol, jsou menší, některé mají třeba 15 členů. Zdaleka  ne všichni učitelé se věnují  taekwondu profesionálně.  Většinou vedou  své dva tréninky týdně při zaměstnání.“

 Vy jste profesionál. Trénujete ještě sám sebe?

„Každý měsíc absolvuji mnoho   tréninků  a seminářů se svým korejským učitelem“.

Chcete celý život trénovat? Brrr….

„Ano, je to  moje cesta, já  jinak  žít neumím, je to můj život a už to nebude jiné. Bojové umění pro mě neznamená jen nějaký kurz, nebo získat první černý pásek a  skončit.“

Bojových sportů a umění tedy známe   hodně – judo, karate, krav maga, aj. Jak si člověk má vybrat a podle čeho se rozhodnout, kterému sportu či bojovému umění se věnovat?

„Jsou zde tradiční bojová umění, ta odkazují na filozofii a   preferují  výchovu jedinců. Dále   jsou zde bojové sporty jako kick box, thajský box, úpolové brazilské jiu jitsu . Posledním stylem jsou „jakoby“ praktické sebeobrany, nezabývají se předáním filozofií. Znamená to spíše – ‚naučíme vás se bránit‘ a mohou mít i  nějakou filozofii, nemůžu za tyto styly nic říct,  protože   nejsem  jejich učitelem. Přesto ale v nich  nevidím žádnou životní  cestu.“

„My nejsme  pouze sport, jsme bojové umění – to je rozdíl. Sportovní stránka je jen malou součástí taekwonda.  Pro nás cíl není zisk medaile.  Skutečným cílem je rozvoj jedinců, výchova a vzdělání. Nejen to,  aby měli  protažené nohy a uměli  kopnout někoho do hlavy a ubránit se, ale zejména to, aby byli platnými členy společnosti.

Dá se říci, že bojových umění je dnes velká  nabídka, tak opravdu proč zrovna  taekwon-do?  Pro mě je nejdůležitější ten fakt, že v ČR  je světová špička taekwonda. Profesor Hwang Ho-jong nabízí možnost učit se hned  po samotné Koreji možná nejkvalitnější taekwon-do na světě a  my jsme jeho žáci.  Taekwon-do si za třicet let si vybudovalo  v ČR celkem rozsáhlou  síť,  máme několik  svazů a několik tisíců stoupenců.   Konkrétně naše škola  nabízí v Praze tréninky každý den, je to velmi  dobrá aktivita  pro lidi každého věku, činorodé děti sem rády  5x nebo 6x týdně zajdou  a   tráví tady svůj  volný čas. Poskytujeme  možnost účastnit se soustředění i vyzávodit se, jezdíme do ciziny, myslím si, že je to komplexní činnost, nejen sport. Tato aktivita je  komplexní pro jedince od předškolního  věku až po  ty nejstarší.   Náš nejstarší člen,  kterému je skoro 80 let, s námi ‚řádí‘   téměř  dvakrát týdně  v tělocvičně, má červený pásek a máme spíše problém  přimět ho, aby něco nedělal,  např. kotrmelce,  než ho motivovat, aby cvičil.

Rozdíl vidím i v tom, že např. krav magu učitelé trénují dva, tři roky a hned  učí.  Já dělám  taekwon-do přes 25 let a stále vidím, že je co zlepšovat, i metodiku, jak  učit. Neumím si představit, že bych kvalitně učil po dvou letech tréninku. A  stejně tak i lidé, kteří se taekwondu  nevěnují celý den, ale dělají je jen  při zaměstnání. Po dvou, třech letech, když je někdo šikovný, svěříme mu k tréninku  děti. Ale opravdový učitel je člověk, který je držitelem  přinejmenším  4. danu. Takový  trénink trvá minimálně 10 let.“

Je nějaký rozdíl mezi dobrým   absolventem kurzu karate, dobrým  absolventem kurzu judo  či  taekwon-do? Který sport či bojové umění by mělo nejvyšší šance být nejlepší, ubránit se?

„To je stejné, jako kdybychom  porovnávali dovednosti s míčem v pozici házenkáře, fotbalisty  a nohejbalisty  a  všichni by byli na špičkové úrovni. Jen těžko bychom rozhodli, kdo je lepší v dovednostech, protože každý dělá něco úplně jiného.“

Ano. Připusťme ale,  že se tihle lidé na  špičkové úrovni setkají …

„Dobře, připusťme.  Kolik kdo váží a jak je velký? A spíše poté Vám  řeknu, kdo bude nejlepší a vyhraje.  Museli bychom vzít   dvě  dvojčata či trojčata a stejnou dobu je učit judo, taekwon-do, karate.  Možná poté  bychom měli nějaké objektivní hodnocení. Vždycky je výsledek  na jedinci, není to na stylu boje.  Všeobecně ale věříme, že by karatista nenapadal judistu apod.  Bojová  umění mají takové morální hodnoty, že to zkušeným jedincům ani nedovolí.“

Taekwon-do je styl,  který vznikl v jihokorejské armádě, určitě přišel   do mnoha konfliktů a instruktoři nabízí širokou  výuku taekwonda, které prošlo  dvěma  válkami, jak korejskou,  tak vietnamskou, takže se  osvědčilo po praktické stránce.

A jak by to vypadalo při  válečném konfliktu? Které bojové umění by mělo větší šance na úspěch?

„Tam už se nikdo neptá na nic a pravidla neexistují.“

Slib taekwondistů – nikdy nezneužiji taekwon-do,  je všem jasný.  Ale  pokud je člověk napadený na ulici,  může použít taekwon-do?

„Máme slib, který naši studenti opakují každý seminář, každou zkoušku  –  a  skutečně třetí věta je –‚nikdy nezneužiji taekwon-do‘.  Pokud   jde o obranu moji,  nebo někoho jiného, tak je možné taekwon-do použít, v jiném případě  ne.  Znovu zdůrazňuji, že nevnímáme taekwon-do jen  jako  jeho fyzickou část, ale je pro nás celoživotní cestou.   Používáme je každý den, není to proto, abychom zbili někoho na ulici. Každý den cvičíme, protahujeme si svaly a  proto    je pro mě jednodušší si zahrát golf nebo si zavázat tkaničky, což je podstatné.“

Televize BBC odvysílala  jistý dokument. Mistr  bojových umění dostával silné rány do  těch nejcitlivějších  míst.  Byl podroben odborné expertize a prokázalo se, že každá jeho kost má zlomeninu a následkem toho byly jeho kosti mnohem silnější, protože několikrát srůstaly.  Je cvičený člověk na tom lépe, přijde-li  do styku  s tolika zraněními,  nebo je naopak  lépe vyhýbat se  zraněním?

„Úrazy se u nás stávají jako v každé jiné pohybové aktivitě. Mezi ostatními sporty, pokud jde o úrazovost,  je  bojové umění taekwon-do hluboko pod úrovní sportů jako je hokej, fotbal  a vůbec všech  majoritních   sportů. Náš souboj je sportovní.  Dokonce i to,  co děláme na tréninku,  je pro zdraví. Úderová plocha se nesmí dotknout plochy člověka, jen chrániče soupeře,   žádná zásadní zranění se nestávají. Z mé vlastní zkušenosti z tréninků vím, že pokud  se stane nějaký úraz, tak je to z nějakého  rozcvičkového   ‚fotbálku‘  her a zábavy  či takové aktivity.  Lidé  většinou přijdou na  trénink připraveni  na to, že se bude bojovat, mají samozřejmě dostatečnou výbavu, chrániče atd.

Pokud mistr má potřebu prezentovat, že ho nic nezabolí, tak prosím.  Zejména muži dělají otužování úderových ploch.  Na rozdíl  od  boxera, který celý život cvičí v rukavicích, pro taekwon-do platí, že  není  problém bouchnout pěstí do zdi, tělo je na to připraveno. V našem klubu  není cílem mít zranění či několikrát srostlé kosti.“

Rozbíjení destiček (častá aktivita  při taekwon – do) se dělá proto, aby ruka byla zvyklá na tvrdý úder?

„Ano, to je jeden důvod.  Ale je to také test, zda dotyčný  člověk ovládá  techniku a   má dostatek síly. Tyto  přerážecí techniky jsou  obvyklé ve výcviku bojových umění, jsou  součástí nejen exhibic, ale i zkouškového programu.  Cílem je ukázat koncentraci síly do jednoho konkrétního místa.  A samozřejmě nejsou  pro každého. Nejsou  pro malé děti, ne pro lidi, kteří by si mohli tímto ublížit, je zejména  dbáno na bezpečnost cvičenců, tedy  přerážecí techniky  přichází do výcviku až později.

Nabíráte-li nové žáky, dokážete rozeznat, zda někdo tréninku za rok nechá a zneužije bojové umění a někdo  bude dobrý a ušlechtilý pokračovatel taekwon-da?

„Není možné, aby  člověk, který má  takové záliby, jako někoho zbít,  ten trénink vůbec psychicky vydržel. U nás je kladen takový důraz na zásady taekwon-da, tedy   zdvořilost, čestnost, sebeovládání  atd.,  že by agresor neměl šanci dojít k takovému cíli, jako je někoho napadnout.  Ale nemohu mluvit za všechny činnosti, které se týkají sportu.  Možná, že pro lidi tohoto typu je mnohem zajímavější box, thajský box, zápasy apod.  Ale v taekwon-du tyto typy lidí  neprojdou „sítem“ . Přístupem učitelů  není šance, aby  zde cvičili  tyto typy povah delší dobu. Pokud se člověk nedokáže změnit v sobě uvnitř, tak vůbec  nemá šanci dojít k  vyšším technikám, které by patřily k pokročilému tréninku.  S jistotou mohu říct, že  gangstery nevychováváme..“

Nemyslím, že byste je vědomě vychovávali. Ale může se stát, že se někdo přiučí boji a opustí  Vaše řady a…..

„Myslím, že se to neděje. Děláme spousty  charitativních programů,  naše škola  zdarma vyučuje  taekwon-do  děti z dětských domovů.  Tyto  děti jsou samozřejmě díky svému   sociálnímu  prostředí  a tomu, kam se často poté dostanou, vystaveny  možnosti, že  by se toto teoreticky mohlo stát. Ale  snažíme se narovnávat jejich sociální hodnoty. Stejně tak máme další charitativní program pro děti se speciálními poruchami  v jediné škole v ČR v Praze na Smíchově.  Jeden z povinných předmětů je Taekwon-do. I tyto děti by měli ke zneužití blíže, ale naše programy nám fungují dobře, učíme v duchu tradičního umění a zásad a  konkrétně na Smíchově jsme vychovali držitele černého pásku, takže myslím, že můžeme být hrdí na naši činnost.“

Jak vnímáte ženu v bojovém umění?  Nemáte  z ní strach? Nebojíte se, že muž třeba dostane „za vyučenou“?

„My to takto nevnímáme, máme  spoustu úspěšných žen, v ČR jsou to  instruktorky s vyšším technickým stupněm.  Pro nás žena v bojovém umění je pořád žena, není to mužatka.  Myslím si,  že žena trénovaná v bojových uměních, má vždy větší šanci  se ubránit. Ale pokud by opravdu došlo ke  konfliktu,  tedy utkal-li by se velký ‚chlapák‘  a jemná žena, tak stále platí, že  žena sice  bude mít šanci se ubránit, ale je ve veliké nevýhodě. Ale nemusíme se bavit jen o ženě, je to i případ malého muže či dítěte a někoho, kdo bu de  o hlavu větší a o několik kilo těžší. Takový člověk má potom vždy výhodu. Ale výhodu získává i  tím, že začíná útočnou aktivitu, přepadne, překvapí. Nikdo Vám nedá  garanci ani  po dvaceti letech boxu, třiceti letech juda, či jiného sportu nebo bojového umění, že dotyčný člověk bude na tom tak, že ho už  nikdy nikdo  nepřepadne a nevyhraje nad ním.“

Když vidíte, že soupeře nezvládnete,  je lepší ustoupit?

„Neznám konkrétní případ, kdy by uškodilo, že se člověk bránil, naopak. Díky tréninku  v naší škole se dotyčný dokázal úspěšně  bránit v reálné  situaci. Nicméně,  v naší moderní společnosti,  kde je snadný  přístup ke zbrani,  je to vždycky problém. Důležité  při praktické sebeobraně je,   co se děje přímo před konfliktem, tedy proč je ten konflikt vůbec  vyvolaný.  Učíme i  jednoduchá pravidla,  jak se těmto  věcem vyhýbat. Spíše z legrace si říkáme, že taekwon-do je dobré  pro nohy, tak  v nejhorším  umíme i hodně rychle utéct.“

Máte pocit, že je v Praze bezpečno?

„Žijeme  ve velkém  městě, může se stát ledacos.“

Jak se  podle Vašeho názoru budou vyvíjet bojová umění dále?

„Praktická stránka bojových umění je dnes mnohem méně důležitá než před padesáti nebo sto lety, tak si myslím,  že i budoucnost bojových umění půjde spíše směrem k výchově mladistvých, předání morálních pravidel a stylu života. Oproti bojovým uměním se vyhraní některé sporty, které budou  opravdu chtít dělat lidi, kteří mají potřebu si do někoho bouchnout a fyzicky ublížit.   Budou chtít spolu soupeřit  a toužit vyhrát, ale  to není naše cesta….

Pro nás důležitý  rozvoj jedince, prokazovat čestnost, zdvořilost, být zodpovědný ke svým úkolům.

I  bojové umění jako taekwon-do je  stejné jako  fitness –  člověk cvičí a trénuje, díky tomu nemá problém s kondičkou a  na svých učitelích vidím, že i ve vysokém věku mohou žít  plnohodnotný život.“

Asijské státy jsou známy tím, že jsou na své děti  tvrdé. Jaký je trend v ČR?

„Taekwon-do je  korejské bojové umění a tam je běžné, že se děti nebijí,  to je nepřijatelné.  Samozřejmě výcvik je tvrdý, ale to už  k bojovému  umění patří. Trendy se změnily a většina učitelů reaguje na moderní dobu.

Začátkem 80.  let byla v tělocvičnách většina dospělých, dnes tvoří   70 procent členské základny děti. Dokonce ani ne mládež pod  15 let,  ale děti z prvního stupně. Představa učitele, který křičí na skupinu, že má  udělat 15oo kliků, je dnes stejná pohádka, jakože  golf je pro bohaté, člověk se  zlatým  řetězem je mafián, apod. To všechno jsou jen představy.

Dnes učitel bojových umění, kromě toho, že je schopný poskytnout intenzivní trénink, tak také musí být schopný vést kvalifikovaně skupinku dětí a vědět, jak s nimi jednat.  Další fenomén dnešní doby jsou dvě skupiny, které se objevily a  které jsou větší –   a to jsou rodiče s dětmi a děti předškolního věku. Doba se změnila, změnil se i zájem o bojové umění, ale to se dá říci obecně u všech pohybových kroužků. V současné době je jednodušší sedět u počítače, než jít  někam cvičit.“

Je nějaký konkrétní věk, kdy je dobré začít cvičit?

„Ne, takový limit neexistuje. Máme tu i skupinky dětí předškolního věku, není výjimkou, že u nás začne cvičit čtyřleté dítě. Samozřejmě pro to, aby dítě mohlo cvičit, musí být schopno pobrat nějaké procesy, které se na tréninku dějí, musí vědět, která noha je pravá a která levá, někdy to sice neví, ale na tréninku se to naučí. Pokud je dítě čtyřleté,  tak radíme rodičům, aby  s ním cvičil i  někdo z dospělých.“

Shaolin Vás  neláká? Nevidíte  v tomto umění určitou  výzvu?

„Samozřejmě pro teenagery to může vypadat zajímavě, ale člověk brzy  zjistí, že mnoho  věcí, které  se předvádí na exhibicích,  jsou  velmi jednoduché triky,  které  dokáže každý,  např. zlomit o sebe nůž nebo přerazit cihlu a spousty dalších. Myslím, že všechna  bojová umění respektují Shaolin  jako jistou  kolébku bojových umění. Já jsem Shaolin  navštívil, byla to pro mě zajímavá zkušenost, ne vždy pozitivní. My  v Evropě máme kdovíjaké pohádkové představy, že mniši žijí  někde v horách,  ale ve skutečnosti je to tak, že vytáhnou mobil a jsou na facebooku stejně jako my.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN