Festival současného slovenského tance HYBAJ HO! rozjuchá ALTU

Program

PROGRAM: 
ČTVRTEK 25.10.

18:30 / Eva Urbanová: Una Dua + Tomáš Janypka: Nové sady

Dvě sóla nejmladší generace slovenských tvůrců.

19:30 / Mária Danadová, Monika Kováčová: Stopy v paměti

Inscenace vychází z osobní zkušenosti tvůrkyň, jejichž bratrům byla diagnostikovaná paranoidní schizofrenie.

20:30 / Csaba Molnár, Márcio Canabarro: Eye Candy

Sladká tečka dne: smyslová jednohubka inspirovaná lepkavými bonbóny, požitkářstvím a konzumností.

******************************

 PÁTEK 26.10.

18:30 / Yuri Korec & Co.: d-BODY-m

Prostor pro paměť těla. Dvě těla na jednom místě, odděleně a spolu. Paměť těla. Dvě těla, odděleně a spolu.

19:30 / Csaba Molnár, Márcio Canabarro: Tropical Escape

Potřeštěný výbuch kreativity, který s nádechem lechtivé exotiky analyzuje sprosté představy a suverénně překračuje hranice myslitelného tabu.

21:00 / Charmsove deti (koncert)

Slovensko-ukrajinské volné hudební seskupení Charmsove deti zahraje spontánní mix punku, rocku, rapu a básní.
******************************
SOBOTA 27.10.

15:00 / Jak řídit umění? (Diskuze)

Marek Adamov, Petra Fornayová, Zuzana Ivašková a Zuzana Šajgalíkova nabídnou různé pohledy na fungování nezávislé kultury – pohled manažera prostoru, umělkyně na volné noze a zástupkyně samosprávy. Moderují Lída Vacková a David Mírek.

18:00 / Lucia Holinová: Watch Now

Autorské představení s živým hudebním doprovodem reaguje na aktuální témata sledování, sbírání informací a manipulace záznamů.

19:00 / Suvenýr (autorský projekt Nástupišťa 1-12)

Živá intermediální instalace propojující zvukové, vizuální a performativní formy umění s poezií a architekturou.

20:00 / Milan Tomášik: Sólo 2016

Sólo 2016 je osobní a zároveň univerzální výpovědí tanečníka, který skrze různé emocionální stavy hovoří o světě na druhé straně černé kostky; o intimitě, smutku, důvěře, naději, kráse a o teroru.

21:00 / Hallogenerator (koncert)

Hallogenerator je multimediální elektro sága nešťastného party robota z budoucnosti.
******************************
NEDĚLE 28.10.

12:00 – 17:00 / Konec punku v Česku: Operace Alta-Mira

Společenské a diskusní setkání o začátcích profesionální československé nezávislé divadelní scény v 90. letech minulého století.

18:00 / Anna Sedlačková a kol.: Stories of Be-coming (Pátrání po prvním pohybu)

Trojice autorek starší generace hledá prostřednictvím tance, hlasu, slova a vědeckých informací struktury a vztahy, které v nás přetrvávají od početí po celý život.

19:00 / Saghar Hosseinpour, Eva Priečková: Earthworms are Crossing the Road

Dva příběhy ze dvou různých kulturních prostředí vyprávěné dvěma odlišnými jazyky. Hledání překladu a porozumění beze slov.

19:30 / Debris Company: WOW! (Slepá mapa světa)

Spektakulární multimediální performance oceňovaného souboru o nejistotách dnešního i budoucího světa.

 

Tatiana Brederová

pro Taneční magazín

Trollové mezi námi

Švandovo divadlo chystá hru o dezinformacích

 

Vliv dezinformací, rodinné vazby narušené pobytem v různých sociálních bublinách i zpráva o prvním teroristickém útoku v Čechách inspirovaly původní českou hru Trollové mezi námi mladé autorky Barbory Hančilové. Svižný příběh o cestě vnuka za dědou, ztraceném ve virtuální krajině plné trollů, uvidíme  v premiéře 27. října ve Studiu Švandova divadla. Inscenace v režii Alexandry Bolfo vé tak zahájí na smíchovské scéně novou divadelní sezonu.

Mladý absolvent práv Vojta (Petr Buchta) a krásná hackerka Lena (Natalie Golovchenko) mají právě slibné rande v jednom baru na pražské Letné. Vojta však dostane šokující zprávu: jeho děda (Miroslav Hruška) je obviněn z trestného činu… Může mu Vojta pomoci? A jakou úlohu v případu sehrála dědova tajuplná přítelkyně (Marta Dancingerová), kterou zná jen z internetu?

Vztahy s dědou-teroristou

Impulsem k vzniku hry byl „první český teroristický útok“, který na Mladoboleslavsku spáchal sedmdesátiletý muž, aby upozornil veřejnost na domnělé nebezpečí spojené s migrační vlnou. Skutečnou událost však autorka scénáře Barbora Hančilová využila jen jako podnět k napsání vtipného dramatu o současném světě, v němž hrají hlavní roli vztahy – milostné, mezigenerační i vztahy mezi pravdou a lží.

Všechny tyto vazby dnes poškozují trollové neboli lidé, kteří – často pod falešným jménem a za peníze – agresivně manipulují a vyostřují debaty na internetu a na sociálních sítích tak, aby šokovali, zmátli a názorově rozdělili veřejnost. „Ocitáme se v době post-pravdivé, v níž se zamlžuje hranice mezi pravdou a lží, mezi realitou a fikcí, a to především ve veřejném a politickém prostoru. Lidé přestávají věřit takzvaným mainstreamovým médiím. Velká skupina obyvatel naší země dnes za každou událostí vidí jakési spiknutí. A to je podle mě opravdu velký problém,“ domnívá se Barbora Hančilová.

Pravda, lež a my

Režisérka Alexandra Bolfová k tomu  říká: „Při vytváření inscenace nás zajímal zrod a život fake news neboli neověřených, často záměrně vytvářených a nebezpečně nakažlivých zpráv, šířených zejména po internetu. Jako neméně důležité ale vidím i téma pravdy a osobní zodpovědnosti za to, jak a čím dnes vlastně žijeme.“

S tím souhlasí i Petr Buchta, představitel Vojty: „Lživé zprávy se sice šíří převážně po internetu, jejich účinky ale virtuální nejsou. Dezinformace a různá alternativní fakta dnes atakují každého z nás, usilují o to, aby nás zmátly a znejistily. Vojta se mezi nimi pokouší zorientovat a najít přes ně cestu ke svému dědovi. Téma je to dost vážné, vlastně děsivé, o to víc mě těší, že náš příběh není zatěžkaný a že se nám v něm daří nacházet humor. Aby taky ne! Když je to celé o mezilidských vztazích,“ dodává herec známý mimo jiné z televizní obrazovky (účinkoval například v seriálech Ulice a Drazí sousedé, televizním filmu Dukla 61 ad.). Hackerku Lenu, která  s Vojtou randí a zrovna s odpovědností si příliš hlavu neláme, hraje Natalie Golovchenko. „Lena je zatraceně chytrá a hrdá. Stojí na vlastních nohou a o světě kolem sebe nemá iluze. Žije sama a je jí tak dobře. Prý. Říká, že na lásku nevěří. A přitom právě po ní touží snad ze všeho nejvíc… Zkrátka moderní postava, kterou je radost hrát,“ přibližuje absolventka brněnské JAMU a talentovaná herečka ukrajinského původu. Vojtova dědu ztvárnil zkušený člen souboru Švandova divadla Miroslav Hruška. V úloze jeho přítelkyně, svobodné matky Natálie, uvidíme další členku smíchovské scény, Martu Dancingerovou.

Divadelní magie

Teprve třiadvacetiletá Alexandra Bolfová, letos absolvující studentka brněnské JAMU, je podle dramaturga inscenace Martina Sládečka jednou z nejzajímavějších tvůrkyň nastupující divadelní generace. „Je pýchou každého divadla, když může objevit a podpořit takový talent, jakým Saša Bolfová nepochybně je: její inscenace okamžitě zaujmou nejen pečlivým vedením herců, ale také moderní, důkladně promyšlenou obrazností. Příběh sám, ale i kostýmy, projekce, světelný design a masky, dělají z Trollů mezi námi mimořádně sugestivní podívanou, láká na novinku dramaturg Švandova divadla, v němž nyní mladá divadelnice připravuje svůj pražský režijní debut.

Právě promyšlená vizualita proměňuje podzemní prostor smíchovského Studia v téměř magické místo. Autorkou scény a kostýmů, kombinujících výrazné organické a anorganické prvky a materiály, je Magdaléna Paráčková. Ta v souvislosti s dědečkovou zahradou, kterou pro Studio Švandova divadla navrhla, s jistou nadsázkou mluví o „pohádkovém realismu“.

Jeho protikladem  je působivý světelný design a projekce v několika vrstvách, jejichž autorem je Jonáš Garaj. Hudbu přímo pro inscenaci složil Jiří Blatný. Často jde o rozsáhlé montáže hlasů, zvuků a hudebních motivů, které celkový vizuální dojem umocňují ještě i akusticky.

 A kdo jsou vlastně trollové?

Autorka hry Barbora Hančilová vysvětluje: „Trollové jsou původně ve skandinávské mytologii pokoutné bytůstky – skřítci. V současnosti se tak přeneseně pojmenovávají lidé, kteří často pod falešnými profily za peníze agresivně komentují příspěvky na sociálních sítích a internetu obecně. Jejich úkolem je svést debatu určitým, jim prospěšným, směrem. Jsou to často oni, kdo v anonymním prostoru internetu podporují smazávání hran ic sebereflexe a slušného – neútočného – projevu. V názvu naší inscenace trollové zastupují širší fenomén vyostřené politizované debaty, která v současnosti rozrůzňuje mnoho rodin, v nichž si často nemůže děda s vnukem porozumět, protože každý žijí v jiném světě vyostřených nálepek a slov, která zapadají pouze do slovníku konkrétní názorové skupiny. Členové jedné rodiny tak dnes často mluví různými jazyky.“

Premiéra hry Trollové mezi námi – dramatu  plného napínavého scrollování a sebeironických prokliků – bude 27. října ve Studiu Švandova divadla. Nejbližší reprízy tu uvidíme 31. října a 9. a 21. listopadu.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Richard Genzer coby vybuchující bomba na tanečním parketu

Pavle Tomicové stěží stačil i velmi energický Marek Dědík a Richard Genzer je podle slov Zdeňka Chlopčíka „řádící medvěd puberťák“

Tentokrát ne po roce, ale po dvou, se na televizní obrazovce znovu objevila taneční show StarDance.  StarDance stále patří k pořadům, které poutají pozornost většiny českého národa, diváci oceňují noblesu a eleganci.  Není to soutěž, kde nutně zvítězí talent a technika, ale také sympatie, snad náhoda, kdo ví. Nikdo tedy dopředu nemůže říct nic.

Hvězdná porota, ve které tentokrát nově zasedá Václav Kuneš

Tatiana Drexler

První večer deváté řady soutěže, kdy se ještě nevyřazovalo, začal společnou choreografií a letošní soutěž se ponese v duchu oslav 100. výročí od vzniku Československa.

Překvapením večera byla Pavla Tomicová, která jen sršela energií, rozzářila sál a téměř jí nestačil ani energický Marek Dědík.

Hned v úvodu prozradil Marek Eben, že přináší novinky adekvátní věku svému i Terezčině, totiž, že se Tereza Kostková podruhé vdala, je zamilovaná a je to na ní vidět.  A dodejme, že Marek Dědík se mezitím také stal spokojeným otcem.

Marek Eben a Tereza Kostková se už na sebe těšili

Devátá řada se nesla v rytmu waltzu a ča-či.

 Dalibor Gondík a Alice Stodůlková

Nástup Dalibora Gondíka komentoval Marek Eben slovy:  ‚Téměř všichni se bojí přímého přenosu a jsou nervózní. Ale máme tady jednoho ‚uchyla‘, který se těší!“ Dalibor na to odpověděl: „Těším se úplně na všechno. Fascinuje mě ta neopakovatelnost přímého přenosu.“  Václav Kuneš si sice posteskl, že by se Dalibor mohl více usmívat, ale laťku prý nasadil hodně vysoko. „Vypadáte jako rozený tanečník“, pochvalovala si Tatiana Drexler. Radek Balaš by uvítal více emocí, obávaný Zdeněk Chlopčík poznamenal, že technika trochu pokulhávala, bylo to takové kostrbaté a chtělo by to více elegance (waltz).

Dalibor Gondík a Alice Stodůlková

Latinskoamerická ča- ča čekala na Danielu Písařovicovou s Michalem Mládkem. „Raději bych moderovala troje Události za sebou“ posteskla si  Daniela. Ale šlo jí to jedna báseň.  Moderátorka s planoucíma očima  upoutala svýma dlouhýma nohama Marka Ebena, ( a nejen jeho),   který se zeptal: „Proč se takhle nehlásí z právy?“  A Daniela pohotově odpověděla: „Dobře, já to navrhnu, kolegyně budou nadšené“.  Ani Tatianě neušly dlouhé nohy a pronesla: „Je to těžké tančit na tak dlouhých nohách, já jsem vždy tančila na takových středních“. A pro Radka Balaše byla Daniela moc opatrná, prý to chce více sebevědomí.

Michal Mládek a Daniela Písařovicová

Vítězka minulé řady Stardance, Veronika Lálová a David Svoboda sklidili téměř  pochvalu, Zdeněk  Chlopčík řekl: „Máte sílu a eleganci, ale byly tam chyby. I tak se mi to líbilo.“ Václav Kuneš: „Byl jsem překvapen jak komunikovaly Vaše oči, s partnerkou i diváky!“

David Svoboda a Veronika Lálová

Marek Eben  pronesl na adresu herečky Pavly Tomicové (taneční partner Marek Dědík): „Je to jediný člověk, jehož síla smíchu se měří Richterovou stupnicí.“   Pavla tančila s takovou vervou a radostí ze života, že nakazila celý sál, porotu a zřejmě i diváky. Radek Balaš komentoval výkon slovy:  „Chrochtám nadšením, fantastický výkon. Dojdete hodně daleko,“  a opravdu zachrochtalA Zdeněk Chlopčík? „Spadla mi čelist, nožky excelovaly, jediná partnerka, která zastínila velmi dynamického Marka!“

Marek Dědík a Pavla  Tomicová

Pavla Tomicová překvapila a nadchla všechny

Adam Mišík (a Kateřina Krakowková) si slízl kritiku z úst Tatiany Drexler: „Máte shrbená záda, ještě máte veliké rezervy! Vy jste mladá generace, maminka za Vás všechno udělá, tak trénujte!“ Václav Kuneš byl milosrdnější: „Krásné, trochu tvrdší ruce, ale s citem“.

Adam Mišík a Kateřina Krakowková

Herečka Veronika Arichteva (taneční partner Michal Necpál) je z tance trošku vystrašená. „Největší problém vidím asi v tom tanci. Mohlo by mi to jít v maskérně a při výběru šatů. A ještě na afterparty. Tanec je něco, kde se necítím doma, není mi to blízké. “  Zdeněk Chlopčík tvrdě: Nejsem spokojený, trošku se uvolnit, zjemnit!“  O afterparty prý mít obavy nemusí…Tatiana byla spokojenější, dodala jen: „Trošku popracovat, určitě to bude lepší.‘

Veronika Arichteva a Michal Necpál

Daniela Šinkorová s Michalem Padevětem  získali nejvíce bodů u poroty (29 bodů), předvedli elegantní waltz. Celá udýchaná nedokázala hned ani odpovědět. Zmohla se jen na slova: „Já mám úplně vytančený mozek!“  Radek Balaš ocenil především krásu a eleganci.  A Václav Kuneš šel ještě dál: „Všichni v porotě jsme tančili s Vámi“. Zatím tedy favorité.

Michal Padevět a Daniela Šinkorová

Michal Padevět a Daniela Šinkorová

Jiří Dvořák s Lenkou Norou Návorkovou přitančili  svižnou ča-čou. Ačkoliv Jiří Dvořák přiznává: „Bojím se sám sebe, chci jen přežít“, na parketu si vedl dobře.“ A Tatiana? „Jsem nadšená. Maličké chyby dolaďte.“  A Jiří Dvořák po tanci přiznal: „Dnes jsem překvapil sám sebe, těšil jsem se. Myslel jsem si, že toto nikdy neřeknu!

Jiří Dvořák a Lenka Nora  Návorková

Jako zářivé slunce  vplula na parket zpěvačka Monika Bagárová, která s Robinem Ondráčkem tančila waltz. Monika byla na nervozitu sama, nikdo z rodiny ji nepřišel podpořit, ale … přijela Simona Krainová, z čehož měla Monika velkou radost. Těším se na něco živějšího a ostřejšího, jinak vám to sluší,“ pochválil ji Václav Kuneš. Ani Zdeněk Chlopčík nebyl vyloženě zlý:  „Nádherný waltz i choreografie, hudba, ale drobné chyby, Moniko. Ztráceli jste kontakt, ujížděla Vám pánev od Robina a ztrácela jste jistotu.“

Robin Ondráček a Monika Bagárová tvoří svěží, mladý pár

Richard Genzer narychlo nahradil zraněného Václava Koptu. Jana Zelenková přiznala, že bylo těžké tak rychle  někoho sehnat, ale Richard se zdál být  geniální nápad. A to je!

Marek Eben komentoval tohoto bývalého tanečníka  takto: „Vážení přátelé, tady se všichni bojí, že se ztrapní. Geňovi je to jedno a kdyby byl trapný, smál by se  tak, že Vy všichni také a poslali byste mu body!“

Ačkoliv Richard nebyl až tak jemný a procítěný a ladný, jeho energie bourala sál, to bylo jasné. Radek Balaš to shrnul slovy: „Jste odjištěný granát hozený do tanečního sálu, který tu bude vybuchovat a diváci se na to budou těšit!“ Zdeněk Chlopčík upřímně: „Tak  výraz úplně šílený,  je to jako medvěd puberťák, který řádí na Zlínsku a trhá ovce! Kroky se nebudu zabývat.“ Tatiana: „Živé to chlapče je!“ A Václav Kuneš přece jen našel vlídná slova: „Vy máte dar rozzářit obličeje všech lidí, to teda máte!“ Richard dotančil a pravil: „Jedu to na potápěče, na začátku se nadechnu a na konci vydechnu. Jediným mým cílem je neponičit partnerku!“ 

Richard Genzer  září mezi Janou  Zelenkovou  (vlevo) a svou novou přítelkyní

Zajímalo nás, jak  se cítí soutěžící  po prvním kole.

Zeptali jsme se Moniky Bagárové, která vypadala ve žlutých šatech jako opravdová princezna ….

Jak se cítíte po prvním tanci v přímém přenosu?

Monika: „Jsou to nádherné pocity, mám za sebou velmi silné  emoce. Ale také nervozitu.  Všeobecně, mám z toho radost. Myslím, že se všem všechno  povedlo. Nikde se nestala žádná zásadní chyba, jako třeba  pád, nebo něco podobného,  a to je důležité. Všichni  jsme si to opravdu užili a jsem za to velice vděčný.“

Začínáte si být v tanci tak jistá  jako ve zpěvu?

„Ne, to ne. To nebude ještě hodně dlouho…. Ale tanec je pro mě krásný zážitek. Baví  mě to a chci jít dál“.

Děkujeme

Monika Bagárová měla radost, že ji Simona přišla podpořit

Coby divák zasedla  (v elegantním koženém obleku a klobouku jí to náramně slušelo)  těsně za zády Marka Ebena modelka Simona Krainová.

Simona Krainová si před pár lety zatančila ve slovenské verzi Let´s Dance

Zeptali jsme se…

Jak dnešní kolo hodnotíte a netoužíte být raději  mezi soutěžícími na parketu?

Simona: „Ježíši…. jenom to ne! Já jsem toto  absolvovala před lety ve slovenské verzi.  Jsem moc a moc ráda, že v klidu sedím.  Skutečně jsem raději divák.  Tu atmosféru  a hlavně ty nervy!!  jsem si už prožila.  I porota byla tehdy z části stejná. Když jsem dělala Let´s dance, tak jsem   otěhotněla.

To přece není špatné. Takže v Čechách už Vás opravdu tančit neuvidíme?

„Ne, ne!  V žádném případě. Já vím, kolik to stojí času, energie, jak je to vyčerpávající. Obdivuji všechny, že  do toho jdou. A zároveň jim nesmírně držím palce, protože  to je extrémně  těžká práce.“

Děkujeme

Václava Koptu prý upřímně mrzí, že si nezatančí

 

Nezapomeňte sledovat příští sobotu, přímý přenos začíná na ČT1 ve 20 hodin.

Foto, text: Eva Smolíková

 

Taneční magazín

První pár soutěže Roztančené divadlo

Máša Málková a Martin Šimek

MDMB III. ročník

 

První pár  Máša Málková a Martin Šimek

Představujeme Vám první soutěžní pár III. mladoboleslavského ročníku našeho projektu Roztančené divadlo aneb Když herci tančí, který tvoří herečka Máša Málková a tanečník Martin Šimek. Tomuto páru byly na tiskové konferenci vylosovány  temperamentní Tango a živá brazilská Samba.

Tipovací soutěž je spuštěna na webu www.roztancenedivadlo.cz

Každý týden  se tak můžete těšit na zveřejnění dalších soutěžících včetně krátkého sestřihu z jejich tréninků.

 

30. 11. 2018 proběhne finálový galavečer   v Městském divadle Mladá Boleslav

Adéla Zdobinská

 

pro Taneční magazín

Jak se dělá muzikál?

HD Karlín představuje již třetí premiéru v sezoně 2018/19

Jste zvědaví, jak se dělá muzikál? Pak je tu představení přesně pro Vás.

‚Jak se dělá muzikál‘  – ojedinělá muzikálová revue!

Hudební divadlo Karlín si v divadelní sezoně 2018/19 dovoluje představit již třetí premiérové představení. Po premiéře kultovního muzikálu Legenda jménem Holmes a premiéře koprodukční operety Veselá vdova, uvede v březnu 2019 zábavnou  a tak trochu edukativní muzikálovou revue pro mladší publikum z pera a v režii Antonína Procházky.

Ředitel HD Karlín Egon Kulhánek objasňuje, proč se vlastně divadlo rozhodlo vytvořit muzikál pro ty nejmladší: „My jsme opravdu  dlouho tady u nás v divadle přemýšleli nad tím, že něco dlužíme malým divákům a že bychom pro ně moc rádi něco hráli. Ale  je to poměrně složitá věc. Muzikály  pro děti jednak podléhají módním trendům,  jednak stárnou rychlostí blesku a  náklady na ně nejsou o nic nižší než na muzikál pro dospělé. Dále se samozřejmě čeká, že přijdou rodinné slevy a v neposlední  řadě  musíte vyřešit i  takový rébus, kdy vlastně hrát. Rodiny s dětmi většinou od pondělí do pátku  večer nepřijdou a vytvořit  něco jen pro odpoledne o víkendu je poměrně složité. Přesto jsme před dvěma  lety udělali program pro mladší publikum (‚Deset let nad vodou‘) a  setkalo se to s  velkým ohlasem.  A to nás motivovalo.“

Je snadné dělat muzikál?   ‚Je snadné létat, když jsi pták. Je snadné dělat muzikál, když máš talent a schopnosti čelit nesnadným věcem. Stačí zvládnout zpěv při zánětu hrtanu, hrát s horečkou, stepovat s vyvrtnutým kotníkem, tvářit se vesele, i když ti odpoledne přejeli tvého oblíbeného kocoura, být dvě hodiny navlečený do brnění, nebo stát v průvanu oděn jen svým talentem.‘

Vše na jevišti působí při představení tak snadně, hravě, spontánně. Pro ty, koho zajímá, co je za tou lehkostí skryto, je přesně určena tato  revue.

A komedie má ten dar, že dokáže sdělit  seriozní věci humorem. Nahlédněte za  oponu, co je to  za nádherné  martyrium – od výběru titulu,  přes konkurz, první čtenou až po aranžovací zkoušky na jevišti. Poodkryje se vám také  zákulisí,  tedy dílny, maskérny   a rekvizitárny.  Zažijete trému před premiérou a euforii po ní.

Režisér Antonín Procházka říká: „Moc se mi kdysi líbila knížka ‚Jak se co dělá‘ od Karla Čapka. Náramně jsem se při té četbě bavil.  Je to vždycky  tak, když ‚nakouknete nějaké činnosti pod pokličku‘, tak se o to začnete víc zajímat a otevřou se vám úplně jiné  obzory. A tak i my s naší revue  chceme pozvat mladé diváky, protože především mládeži je tato revue určena, a ukázat, co všechno se zatím skrývá, když se večer zvedne opona. Nechceme poučovat, ale bavit. Když někomu řeknete, že chcete vzdělávat, tak mu naskáčou pupínky. Přeji si, aby si mladý divák našel cestu k divadlu.“

Těšit se můžete na Ivu Pazderkovou, Markétu Procházkovou, Báru Šampalíkovou, Dominiku Býmovou, Ines Ben Ahmed, Václava Noid Bártu, Martina Písaříka, Dennyho Ratajského, Ivo Hrbáče a Antonína Procházku.

Zeptali jsme se ….

Martin Písařík 

Muzikál je žánr, který je  pro režiséra těžký, režiséři přiznávají, že je  to ten nejtěžší. Jak to vnímá  herec?

„Pro  mě  je muzikál  těžký v tom, že má více disciplín. Ideálně by člověk měl zvládnout všechny a alespoň tři dobře propojit.  Ale ne všichni herci   nebo zpěváci jsou zřejmě  schopni zvládnout  všechno. Je to už jen na režisérovi, nebo v rámci díla samotného, aby se vše poskládalo  tak, že kvality herců  se vyvíjí. Nikdo nemůže  vyčnívat a nikdo nemůže  nikomu vadit. V podstatě všichni neustále pracujeme na tom, abychom v každé z disciplín  nějak obstáli.  Samozřejmě,  ne vždy jsou na nás kladeny takové nároky.  Mluvíme-li o tanci, také se v  českých muzikálech třeba někdy stane, že větší díl  odtančí tanečníci a herci tím nějak proplují. Jednoznačně ale platí, že náročnost muzikálu spočívá v tom, co všechno člověk musí umět.“

Účinkujete rád v muzikálech?

„Mám ten žánr rád, protože mám  rád hudbu.  Jsem sice  činoherec a  miluji činohru, ale to  je  pro mě  vlastně také hudba, kde se  střídá rytmus jednotlivých scén.  A ve chvíli, kdy člověk už nemůže mluvit slovem a musí zazpívat, protože ta emoce je tak silná, (takový má muzikál  být), ta k je mi tento žánr velice blízký.   Samozřejmě je to pro mě náročné, člověk  na to musí být technicky vybavený, rozezpívaný, odpočinutý. Při zpěvu je všechno slyšet. Když je herec  nemocný a přijde na činohru,  není to tolik  poznat. Ale přijde-li  na  muzikál a  má zpívat….tak je to  opravdu náročné i fyzicky.“

Děkujeme  

 

Zeptali jsme se….

Antonín Procházka (režisér)

Je těžší  ztvárnit  dílo „Jak se dělá muzikál“  nebo  připravit „opravdový  muzikál?“

„Samozřejmě je těžší připravit  muzikál, který se v Čechách  ještě nikdy  nedělal. To, co teď tvoříme, na to se všichni opravdu  těšíme. Herci mají nejradši, když hrají herce. Teď vlastně  budou hrát sami sebe,  takže to bereme  jako odměnu, že můžeme udělat jakési  revue. Každý z protagonistů  zná všechny finty, zákulisí,   typy herců, takže   si rád takovou roli  ztvární.“

Děkujeme

 

Zeptali jsme se…

Iva Pazderková

Souhlasíte s tvrzením režiséra Antonína Procházky, který během tiskové konference řekl, že ‚herec vždy slízne smetanu‘?

„To je dvousečné. Ano, když se to  povede, pak herec slízne smetanu.  Když se to nepovede, tak  herec slízne rajčata. Ale … v obou případech musí tvrdě pracovat.“

Děkujeme

Na tyto známé tváře se můžete těšit 

 

Foto,text: Eva Smolíková

Taneční magazín

„REVIZOŘI“ se moří i noří

Dlouho očekávaný titul přichází do kin. Velmi dobrá DANA MORÁVKOVÁ ve filmu i tančí! Výtečná kamera. Režisérka EVA TOULOVÁ ve svém vlastním filmu také hraje! Zajímavé scenérie Prahy. Skvělá hudební dramaturgie.

Dlouho očekávaná premiéra TANEČNÍM MAGAZÍNEM často avizovaného celovečerního debutu mladé režisérky EVY TOULOVÉ „Jak se moří revizoři“ je tady. Film je sic deklarován jako komedie, spíše by jej bylo výstižnější označit za „lehce nadhledové komorní soft drama“. Mladá režisérka si troufla na nelehký úkol – nalézt „mezeru“ na trhu mezi ohromným množstvím úspěšných českých rodinných komedií. Je pochopitelné, že se proto snažila nejen najít takříkajíc vlastní parketu, ale i k této bezpodmínečně nutné velké dávce osobitosti přidat ještě něco navíc.

Eva Toulová je – kromě filmové režisérky – rovněž spisovatelkou a malířkou. Nyní si ve svém vlastním filmu sama sobě nadělila i roli herečky. Zařadila se tak historicky po bok Jiřího Menzela, Juraje Herze či Milana Šteindlera a dalších. Bylo to rozumné? To nejlépe posoudí již diváci samotní …

Velkou devízou „Revizorů“ je skvělá kamera Tomáše Krejči. Po celou dobu je výtečná a neklesne nikdy na rutinní či podbízivou úroveň. V jediném okamžiku jí lze vyčíst epigonství. To když při „průhledu“ ledničkou kopíruje legendární reklamní klip ledničky Samsung – Calex režiséra Filipa Renče a kameramana Asena Šopova z počátku devadesátých let minulého století. Škoda, že ne vždy klady práce kameramana podpořil odpovídající a dynamizující střih…

Vznik filmu „Jak se moří revizoři“ se také sám mořil s řadou problémů. A proto spatřoval světlo světa trochu pomaleji. Herečka jedné z hlavních rolí Michaela Doubravová se stačila provdat – stala se Tomešovou. Dále například: poruchovější tramvaje typu Škoda-Porsche, ve filmu zabíraný hlavně z interiéru,  už nyní poněkud mizí z pražské dopravy. Nakonec, natáčení v roce 2016 dokumentuje i jeden z dlouze snímaných aktuálních dobových plakátů na hudební produkci, s výrazným datem „2016“ ve svém dolním rohu, z  jistě konečné pražské tramvaje.

Petr Batěk a pražská tramvaj a záplava kontrolovaných lístků, čili jízdních dokladů

Právě výborné scenérie „Prahy dopravní“ jsou další nesmírně silnou stránkou tohoto filmu. Záběry z podzimní Ruské ulice, konečné tramvají na Bílé Hoře, tramvajové tratě i zastávky v Braníku či Modřanech jsou pro Pražana příjemnou připomínkou a pro mimopražského diváka lákadlem. Lokace kolem stanic metra Vysočanská, Palmovka či Skalka, sekvence z Florence i Vysočan patří k nejsilnějším momentům filmu. Praha se tak stala sama o sobě jeho hlavní protagonistkou. Možná, že zde ještě mohla být efektně využita architektonicky zajímavá nová tramvajová trať na Barrandov? Navíc, tramvaje i autobusy film nesmírně dynamizují, dávají mu tempo a rytmus současnosti. Z téměř devadesáti procent jsou dopravní prostředky autentické, se vším všudy. Pouze zarazí záběr tramvaje z Jindřišské ulice a autobusu na Skalce. V těchto dvou případech jsou čísla linek i názvy konečných – jako nepovolená reklama v televizi – rozostřeny. To trochu hodně postrádá logiku.

Režisérka vsadila – v případě hlavních protagonistů – na herce známé z televizních seriálů. Dana Morávková, Michaela Tomešová, Ladislav Ondřej, i v drobnější roli Anna Kulovaná. Kromě Dany Morávkové se nedá říci, že by jednoznačně přesvědčili. Dlužno objektivně podotknout, že například Michaela Tomešová tu však nemá šanci rozvinout svůj muzikální a pohybový talent. Naopak, Dana Morávková dává při tanci rozpomenout na svou choreografickou a krasobruslařskou minulost.

Dana Morávková na pracovním snímku z natáčení

Čím je „Jak se moří revizoři“ pro herce největším úskalím? Jednoznačně minimem akcí! Režijní vedení ve stylu minimalismu je pro interprety nadmíru složité. Ve filmu se sedí doma u stolu, na návštěvě na sedačce, na schodech, ve slamu, v autobuse, v tramvaji, v hotelu na posteli, v kosmetickém studiu, na vyhlašování tomboly… Prostě, všude! Herec se tak zákonitě snaží takzvaně „tlačit na pilu“ a deklamuje pak takřka divadelně. Markantní je to při statických sedících dialozích hlavního protagonisty se svým filmovým bratrem. Navíc, zmíněný herec v titulní roli je ve verbálním projevu strojený i v momentech, kdy se snaží být lidovým a civilním…

Výše zmíněné záležitosti zarazí zvláště za okolností, že film měl vlastní dramaturgyni dialogů. To ještě navíc, kromě standardní dramaturgyně… Naopak, na adresu dramaturga hudebního musí zaznít pouze slova chvály!

K nejsilnějším pasážím filmu patří až formanovsky inscenované vyhlašování tomboly. Zde vše graduje a atmosféra obdobných akcí je vystižena naprosto dokonale. Režisérka Eva Toulová zde bravurně prozrazuje i své dokumentární zkušenosti.

Na rozdíl od předešlého patří mezi slabší momenty „Revizorů“ násilné začleňování sponzorů. Mladí lidé se nelogicky, a nikterak v souvislosti s dějem, baví o homosexuálech… To kvůli mediálnímu sponzorovi – konkrétnímu „čtyřprocentnímu“ časopisu. I jistá „studentská“ dopravní společnost je ve snímku představována nad míru únosnou. A totéž lze uvést i o oděvním prodejci. O kosmetickém salonu ani nemluvě.

TomešovouTomešovouJedna z mála sekvencí filmu, kde hlavní protagonista Petr Batěk také chodí

Ač se dialogy (i vnitřní monolog hlavního představitele) sebevíce snaží, nelze z nich vykřesat onu příslovečnou komediální lehkost. K situační komedii má scénář také ještě daleko. A celému filmu chybí výrazná pointa. Stává se jí poněkud šroubovaný happy end, působící spíše ve „výchovném“ stylu amerického televizního seriálu Beverly Hills 90210 .

Bude zajímavé, zda se v budoucnu postaví Eva Toulová po bok v úvodu zmíněných režisérů, hrajících ve svých filmech? Nebo se orientuje na tvorbu dokumentární či výtvarnou anebo psaní?

Foto: archiv filmu „JAK SE MOŘÍ REVIZOŘI“

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být  opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v  klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory  nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ANALOG na Jatkách

Berlínský cirkusový soubor Analog se v listopadu vrací na Jatka78

Jatka78 v listopadu uvedou prvotřídní show na pomezí hudby a nového cirkusu

Do  Pražské tržnice se v listopadu vrací mezinárodní soubor Analog, který předvede mix nového cirkusu a hudebního vystoupení. “Finale” je nabité odvážnými akrobatickými čísly, stejně tak jako humorem a skvělou živou hudbou. Představení „Finale“ vznikalo ve spolupráci s Cirkem La Putyka a intenzivně se zkoušelo v únoru 2018 na Jatkách78.

Mezinárodní cirkusový soubor Analog na Jatkách78 vystoupí již počtvrté. Před dvěma lety zde uvedl stejnojmennou inscenaci. Aktuální show však kromě výrazné změny v obsazení nabídne i nová akrobatická čísla a novou hudbu. Premiéra „Finale“ se uskutečnila 15. 3. 2018 v berlínském divadle Chamäleon. Její zkoušení probíhalo na Jatkách78 pod kreativním vedením Rosti Nováka ml.

Finale“ je velmi netradiční podívanou, která kombinuje hudební a novocirkusové vystoupení. Osm přátel, mezi nimi špičkoví akrobaté a hudebníci, se setkává, aby předvedlo ty nejlepší kousky, z nichž každý je hoden skutečného grand finále. Show plnou akrobacie doprovází sametový hlas zpěvačky Eny Wild a dynamické bubnování Lukase Thieleckeho. Diváci se stanou svědky jedinečné podívané inspirované undergroundovou hudební scénou, odvážnými filmovými kousky a tradičními i méně tradičními cirkusovými triky.

Analog: „FINALE“
6. – 10. 11. 2018, 19.30, JATKA78

Soubor Analog byl založen v roce 2013 Florianem Zumkehrem a Ethanem Law s cílem vytvářet autentické umění. Skutečné vztahy, vysoká technická úroveň a přímá interakce s publikem jsou tím, co se podílí na surovém divadelním zážitku. Analog žene kupředu touha vymanit se z života „profesionálního“ umělce ve prospěch snahy alespoň na chvíli ucítit přirozenou a mnohdy i bolestnou energii ulice. Florian i Ethan byli součástí širší skupiny umělců, která stála u začátku Jatek78. Florian s Ethanem pozvali do Prahy skupinu svých přátel z celého světa a připravili pro zkušební provoz Jatek78 v roce 2014 večer s názvem Analog. Tento večer tak založil soubor, který dnes úspěšně vystupuje po celém světě.

TRAILER KE ZHLÉDNUTÍ:

 

Zuzana Hošková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN