Co se nechvěje, není pevné aneb Národní divadlo se chvělo pro PETRA ZUSKU

Petr Zuska oslavil své narozeniny v ND představením „Chvění“

15. září oslavil choreograf, tanečník  a bývalý šéf Baletu ND v Praze své narozeniny a v rámci této oslavy, ale i v rámci festivalu  Zlatá Praha, mohli diváci zhlédnout inscenaci „Chvění“.

Petr Zuska (rozhovor s ním najdete na stránkách TANEČNÍHO MAGAZÍNU) je tvůrcem evropského formátu, kterého milovníkům tance představovat nemusíme. Výjimečný choreograf, profiluje se jako individuální osobnost, což na inscenaci „Chvění“ jednoznačně vidíme. Ve své tvorbě využívá inovativní přístup k moderní tvorbě, ale také je schopen celistvě uchopit dějový balet.  Jeho inscenace jsou promyšlené, najdeme tu svět symbolů, duchovní otázky a možná také filozofické otázky, protože jak nám Petr Zuska kdysi sám řekl, přál si být v mládí filozofem.

Chválen i kritizován si šel Petr Zuska vždy svou vlastní cestou, věrný svému přesvědčení. Na svém kontě má (od roku 1990) více než padesát inscenací pro zahraniční i domácí soubory.

A samotné „Chvění“?  Dílo je  obrazem plným symbolů, dotýká se řady témat spojených s lidským bytím, koloběh života a smrti, koloběh opouštění.  Pláč a smích, válka a mír. Velké chvění se může změnit v zemětřesení, může znamenat konec, ale i začátek. Chvění je tu od počátku a my jsme jeho součástí.  Je patrné, že inscenace samotná nedá divákovi ani na chvíli odpočinout. Neustále je nucen sledovat, cože se to na jevišti děje a jaké filozofické otázky si má  právě klást.

Název „Chvění“ vychází ze stejnojmenného alba souboru Hradišťan Jiřího Pavlici.  Větší část hudební plochy pak ale patří Henryku Mikolaji  Góreckému.  Hradišťan a hudba Henryka Góreckého?  Ostrý kontrast. Ne  každý musí obdivovat či uznávat toto spojení, ostatně ani já nejsem příznivcem této směsice. Ale závěrem představení si  říkám: „A proč ne?“  Petr Zuska vybíral hudbu svým srdcem, ukazuje nám své pocity, tak proč kritizovat. I tato nesourodá kombinace hudby  vytváří harmonický celek.

Chvění“ začíná první větou 3.symfonie Henryka Góreckého. Temno, snad zánik, snad mizení ve věčnosti. Těla tanečníků, vypadajících jako černé stíny, mumie či přízraky, sklouzávají po schodech z pozadí scény, hlavu zahalenou černou látkou. Na kraji jeviště se chvíli zděšeně zastaví – a zmizí.. navždy? Následuje jedna vlna těl za druhou. Klikatá bílá čára vprostřed jeviště značí možná nějaký velký zlom a po něm přichází zemětřesení, tedy pěkně silné zachvění. Tento smutný obraz evokuje hned několik vkladů – může to být abstraktní koloběh života, vznik a zánik, může to také být jako valící se láva z puklin země, možná i oběti něčeho zlého.

Poté na scénu vstupuje muž v černých kalhotách, s kufrem v ruce a na schodišti stojí žena v bílých šatech. Bolestné loučení. Snad je to partner, snad syn. Ale utrpení  a bolest je cítit naprosto hmatatelně. Objevují se ale i další muži s kufry v ruce, všichni se někam ubírají a mizí. Zde si můžeme představit válku, miliony Židů odcházejících do koncentračních táborů, miliony srdcervoucích loučení. Na konci prvního dějství sedí žena a muž na kufrech se svěšenými hlavami, vše se noří do tmy. 

Ve druhé části inscenace  zazní naprostý kontrast s Góreckého hudbou – Hradišťan. Písně o posledním se třesoucím listu na platanu znějí vesele a hravě, najednou všechno jásá. Oslava života.Tanečníci i jejich partnerky mají na sobě dlouhé, bílé plisované sukně.  Doslova jako divoši, kteří vydupávají u svých ohňů energii z Matky Země.

Ale opakuje se tu i naléhavá otázka: A co já?  Chvějící se list na platanu svůj úkol nepokazil, ale co já?

Na konci představení se opět objeví černý šál a bere s sebou všechno. Jako čas.

Je nutno vyzdvihnout Ayay Watanabe, její procítěné pohyby. Spolu s Ondřejem Vinklátem tvoří dvojici, z které opravdu doslova číší veškeré emoce.

Chvění“ získalo  Výroční cenu portálu Opera Plus za nejlepší choreografii.

Na úplný závěr tanečníci blahopřejí Petru Zuskovi k jeho životnímu jubileu a ten symbolicky také sjíždí po schodech do „Věčnosti“….

O přestávce a po představení proběhla v divadle autogramiáda a  zájemci si mohli koupit knížku  „Trio pro jednoho“, která přibližuje tvorbu Petra Zusky  –  průběh autogramiády nám přibližuje trio snímků  i fotografie titulní

 Text a foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.