Rozhovor s operním pěvcem ŠTEFANEM MARGITOU

„Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený.“

Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí,  působil  na scénách nejslavnějších operních domů např. milánské  La Scalelondýnské Covent Garden či  v newyorské Metropolitní opeře.

28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za  zásluhy.

Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co  si  vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?

„To je těžká otázka. Začátky  pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom  se  udržet… , to je nejtěžší.  Ten  boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc  nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný.  Myslím si, že jsem medaili získal  asi za mé  mezinárodní  úspěchy.“

Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce  těší?

„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou,  když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert  je vyprodaný do  14 dní.  To pro mě asi znamená ještě více  než medaile samotná.“

Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD

Foto: Patrik Ratajský

V které zemi se  Vám nejlépe  zpívá?

„Nejkrásnějším zážitkem  pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem  zažil tak nádhernou  atmosféru, teď mám na  mysli  přístup vedení ke zpěvákům, krásnou  práci, to bylo opravdu  nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“

Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity

Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku   lepší než v Čechách?

„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance,  protože v New Yorku  mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty,  inscenátory,  a to hraje pochopitelně  velikou roli. Ale musím říct , když jsem se  po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem  před dvěma  roky tak krásnou inscenaci  a současně i  klidnou  práci, že to byla radost dělat.“

Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře?  Mají  lidé v Čechách operu rádi,  nebo je spíše v pozadí zájmu?

„Opera je oblíbená.  Čím dál více  Čechů  chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho  mladých lidí začíná chodit do divadla a  na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte  na jeviště a vidíte plný sál. Koncert  skončí, mnozí se  postaví a začnou  ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale  někteří diváci  jsou v šoku,  tvrdí, že to není důstojné.  Ale podle mého názoru to  důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten  aplaus, to  je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“

Na jak dlouhou dobu dopředu už  máte zaplněný svůj pracovní kalendář

„V tuto chvíli  je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021  budu v New Yorku dělat  novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘,  teď nejblíže na mě čeká  premiéra ‚Benjamin Britten‘  v Národním divadle,  pár repríz  a hned odlet do Londýna,  Covent Garden, poté z  Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám  do San Franciska…“

Foto: Petr Kurečka, Supraphon

‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?

„Když se zkouší, volno není. Ale  volno začíná ve   chvíli, kdy  se hrají představení a mezi  nimi  bývají tři nebo  čtyři dny volna. V tu dobu sice  umělci musí  dávat pozor, aby nenastydli  a  celkově byli fit,  ale máme už  příjemné volno.“

Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí,  ale  jak to chodí u operních pěvců?  Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly,  musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?

„To je individuální. Záleží  na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně  mnoho mladých lidí, kteří  končí  brzy a je  to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku.    Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak  může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic  se  nedá  uspíšit. Jestliže  začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘.  Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což  v mládí ještě vydržíte,  ale takový  zpěvák brzy  svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li  si správně, tak ke  zdárnému konci  určitě dospějete.“

V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)

Foto: Hana Smejkalová

Pozná zpěvák, co je pro něho správné?

„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a  jaký má svůj vlastní  hlas. Rozlišujeme  např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně  k dramatickému hlasu, pokud  dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci,  kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.

Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?

„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“

Ještě stále chodíte? Každé představení  cvičíte zvlášť?

„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší,  ale  dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje.  Je to  nesmírně důležité.“

Jak se díváte  na  jakékoliv podpůrné prostředky pro   hlasivky?

„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají.  Někteří tvrdí, že  žloutky z vajíček jsou výborné, ale  to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘,  nevím, kdo to vymyslel.  Musíte s profesorem pracovat na správné technice,  to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven.  Není-li hlas  unavený, je to známka toho,  že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý  den může  jít na jeviště a zpívat znovu.“

Co je na  profesi operního pěvce  nejtěžší?

„Udržet se dlouho.“

Jak je to s rivalitou?  Jste přátelé či soupeři?

„Jsme  přátelé.  Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a  vždy v pauze  nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže  v tu chvíli se  vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si  jen voláme na Nový rok či na Vánoce,  během roku třeba jen napíšeme   sms zprávu,  a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám  a zavolal jsem jedné světově známé  zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano.  A to byl  úžasný moment, kdy jsem si uvědomil,  že moji kolegov&eacu te;  jsou ti opravdoví přátelé. Ale  rivalita  samozřejmě existuje a já si  myslím, že je  to tak dobře.  Bez ní bychom  na sobě nepracovali a  dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to  hezké.  Pokud slyšíte někoho  výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“

Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý?  Trošku  se to doladí současnými technickými vymoženostmi….

„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale  každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu   špatně.  Já se vůbec divím, že jsou mnozí  schopní jít do televize  a zpívat.  Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí.  Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá,  v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě  pro něho,  protože nemají ani tušení o zpívání,  ale ten  zpěv je pak katastrofa. Nedá se to  poslouchat. A na druhé straně stojí  takoví, např.  Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“

Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?

„Ano, to je pravda.“

Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?

„To se ale změnilo. Takhle to  bývalo před mnoha  lety.  Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula  dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby  někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde  ani to,  aby  někdo vážil  120 kg. To už  režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají  a já si myslím, že je to správné,  protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“

Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?

„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu  neexistuje a  nikdy v  životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“

To je tedy pěkně těžké…

Musíte  mít dobrou fyzickou  kondičku?

„Ano.  Denně cvičím, ráno vstanu a  20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a  to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“

Popové  hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?

„Zlé  útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit,  chtějí podpis, to je moc hezké.“

Jak vás vnímali  spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?

„V  období, kdy  jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem  se vůbec  nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to  jsem dělal. Až později se náhle  rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná  paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou  zkusila.  Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy  mně to připadalo trapné, než mým spolužákům.  Ti brali  klasiku jako samozřejmost,  ale  když jsem já slyšel operní zpěv, tak se   mi  to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu  jsem k tomu dospíval. Měl jsem  úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi,  abych uspěl.“

Festival Zlatá Praha

Foto: Eva Smolíková

 

Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?

„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem  se dostal  do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co  jsem jich  denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho  zabiju. Pochopil jsem,  že to není práce  pro mě a  nechci se tomu věnovat. K mému  štěstí jsem zkusil zpěv.“

Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?

„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky  byla pro mě novinka.  Naštěstí  jsem ve znamení lva, takže  hodně pracuji  a  pracuji.“

Co byste si přál do roku  2018?

„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ  Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.