Stepoval vůbec někdy?

Herec Jan Vlasák září v životní roli na prknech pražského divadla Rokoko v inscenaci německého dramatika Floriana Zellera „Otec“.

Pražské divadlo Rokoko uvádí hru německého dramatika Floriana Zellera „Otec“. Na rozdíl od historického Jiráskova stejnojmenného titulu se zabývá velice aktuálním tématem – Alzheimerovou chorobou. Shodou okolností se se stejným námětem objevuje současně na českých jevištích titul „Zatmění“ (divadlo Broadway) a také „Starci na sněhu“ (divadlo Au!). V Rokoku se však jedná o ojedinělé představení s úžasnými hereckými výkony.

Spor o název choroby

Alzheimerova choroba by se asi správně měla nazývat Alzheimer-Fischerova nemoc. Popisy diagnóz a obrázky histologického vyšetření mozků šestnácti pacientů roku 1907 z pražské psychiatrické kliniky v Kateřinkách, ve stejné době jako jeho německý kolega Aloysius Alzheimer, totiž publikoval židovský rodák ze Slaného Oskar Fischer. Fischerovo dílo a jeho zásluhy ale byly plně doceněny až o desítky let později.

O mládí Oskara Fischera se toho ví jen málo, Narodil se v německy mluvící rodině správce na statku a maturoval na gymnáziu ve Slaném. Absolvoval studia medicíny v Praze a ve Štrasburku. Lékařskou praxi posléze vykonával v české metropoli. Zde patřil mezi početnou německy mluvící menšinu židovského původu. Právě z toho důvodu byl lékař, mezi jehož pacientky patřila i Charlotta Masaryková, za okupace transportován do Terezína, kde 28. února 1942, tedy před více než 75 lety, zemřel.

Ani Aloysius Alzheimer to ale s popisem nově objevené choroby neměl snadné. Podle dobových dokumentů tehdy na setkání psychiatrů v Tübingenu z roku 1906 žádný z kolegů nepoložil Alzheimerovi doplňující otázku, rychle se přešlo k jinému tématu a také regionální list „Tübinger Chronik Ma“ věnoval objevu v obsáhlé zprávě z kongresu jednu krátkou větu. Alzheimer se zklamán vrátil na psychiatrickou kliniku do Mnichova.

Tehdy dvaačtyřicetiletý německý psychiatr líčil případ své pacientky Auguste Deterové, která předtím zemřela ve věku 55 let „zcela dementní“, jak to Alzheimer formuloval. Pitva ukázala, že v mozku zemřelé bylo mnoho bílkovinových usazenin a odumřelých nervových buněk. „Bláznivý lékař s mikroskopem“, jak se Alzheimerovi říkalo, tak zjistil základní mechanismus nejtěžší a nejčastější formy stařecké demence: ukládání jednoho druhu bílkoviny v mozkové kůře vede k odumírání nervových buněk. Proč se bílkovina tak masivně usazuje, není zcela jasné dodnes. Proto je také Alzheimerova nemoc stále neléčitelná a průběh lze pouze o několik měsíců až let zbrzdit.

Herecký koncert

Německý mladý dramatik Florian Zeller (narozen 1979) se se svými tituly už zabydlel na českých jevištích. Nejen v Chebu na prknech Západočeského divadla, ale také ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti nebo na Kladně.

Scénář „Otec“ patří k Zellerovým špičkovým dílům. Nejen svou aktuální tematikou, ale rovněž velmi citlivým uchopením zdánlivě velmi atraktivní problematiky.

V Rokoku se – pod režijní taktovkou Petra Svojtky – jedná v pravém smyslu slova o herecký koncert Jana Vlasáka v titulní roli. Dokázal vpravdě geniálně odstínit jemné i silnější nuance jednání a valéry vnitřních pocitů člověka propadajícího stařecké demenci. Není divu, že si na závěr – spolu s dalšími kolegy na jevišti – zasloužil od zaplněného hlediště ovace ve stoje. Jen pro zajímavost a korelaci s tematikou TANEČNÍHO MAGAZÍNU uvedu jeden z vrcholů představení, kde otec vzpomíná, jak tančil a stepoval. Samozřejmě, že se jedná o jeho fikci a blouznění.

Rovněž Veronika Gajerová a Aleš Procházka v tomto dramatu nacházejí skvělé příležitosti. Lze dokonce říci, že Aleš Procházka se v Zellerově dramatu doslova herecky nalezl. Více než zdatně jim však sekundují Lenka Zbranková a Zdeněk Vencl (pozor, zde si jej nepleťte s jeho jmenovcem, moravským hercem i dramatikem Romanem Venclem!).

Do hry jsou epizodněji do jisté míry začleněni i členové jevištního technického personálu pod vedením jevištního mistra Karla Jarošíka. Jmenovitě Luděk Blažek, Josef Kratochvíl, Antonín Šebesta, Jan Marhoul, Ondřej Mestek a zdejší novic Radek Štěpán z Kroměříže.

Hudba burcuje, ale…

Výraznou složkou představení je autorská hudba Vladimíra Nejedlého. Nepostrádá nápady, jak v melodické lince, tak v instrumentaci. Její výchozí a hlavní téma je však pohříchu spíše někde mimo. Hudba burcuje, pulzuje, avšak nevystihuje plně téma představení. Spíše jsem si připadal, jako by se zde řešila hyperaktivita? Tedy syndrom ADHD a nikoli Alzheimerova choroba.

Naopak s tématem i polohou inscenace plně konvenují střídmé, ale účinné kostýmy Zuzany Ježkové a scéna Ondřeje Nekvasila a Zuzany Ježkové. Jednoduché, až funkcionalisticky chladné aranžmá jeviště, s nápaditými zadními projekcemi na slogany charakterizující vypjaté dialogy vše výrazně umocňují.

Výraznou složkou představení je i kreativní práce se světelným parkem v podání Marka Suchardy a Filipa Jukla.

Stranou nesmí zůstat ani výtečný překlad Michala Zahálky i dramaturgie Jiřího Janků.

Představení „Otec“ na prknech divadla Rokoko patří k tomu nejlepšímu, co pražská divadelní scéna na počátku sezóny 2017/2018 nabízí. Určitě stojí za shlédnutí. Nebo i za porovnání s dalšími inscenacemi s totožnou tematikou jmenovanými hned v úvodu této recenze.

Foto: MDP, Michael Tomeš

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..