O VÁNOČNÍM ZVONCI V DIVADLE PONCI
Pražská žižkovská taneční scéna Divadlo Ponec velmi kvalitně a svižně zakončila letošní rok. Představením „Much More Than Noting“, které i trochu zalechtalo na česko-slovenský národní šovinismus. Jednalo se o premiéru a zároveň derniéru. Jak k tomu došlo? Původně měla být v Ponci na repertoáru v poslední předvánoční neděli dílko „As Long As Holding Hands“ s Peterem Šavelem a Terezou Ondrovou. Jelikož se však špičková tanečnice zranila, tak se operativně na Žižkov přesunulo představení, které mělo mít derniéru již o den dříve v holešovické ALTĚ.
Moderní taneční férie, jíž připravil jeden z interpretů Peter Šavel se Stano Dobákem. Jeho hlavním smyslem je neurčitě určitý pocit manipulace. Silné téma připomíná některé divadelní hry z pera hereckého disidenta Pavla Landovského. I bryskným vtipem a vypointovaností.
V druhém plánu si představení dělá legraci i ze zanícených sportovců. A to vše je navíc okořeněno „zcizovacími“ scénkami na téma výše uvedené rivality mezi Čechy a Slováky. Nakonec, i to bylo národnostně „spravedlivě rozděleno“: tancovaly dvě Češky, jedna Slovenka a druhý Slovák.
Padesát minut strhujícího pohybu, nikdy ne samoúčelných světelných efektů (v kompetenci Jiřího Hajdyly), kostýmů z dílny výtvarnice Mashy – to vše dohromady splnilo požadavky i divadelního gurmána, který zrovna není ortodoxním vyznavačem tance. Mnozí v hledišti zalitovali, že jde již o derniéru.
Po představení čekal všechny návštěvníky bohatý (nejen, co se týče množství, ale i repertoáru z různých světových kuchyní) raut. To doplňovalo vínko z Moravy, také světové kvality. A závěr patřil nezřízenému tanci diváků za podpory nekonformního diskžokeje. Tak by se mohlo častěji propojovat hlediště s jevištěm. A pak zazvonil vánoční zvonec a taneční sezóně roku 2015 v divadle Ponec byl konec!
