1.Jen těžko bychom hledali někoho v ČR, kdo nezná jméno Jan Přeučil. Vzpomenete si, kolik rolí jste ztvárnil?
„Na to je těžká odpověď, ale byl jsem osloven Českou televizí, když připravovala pořad „Neobyčejné životy“, (to mě velice potěšilo) a v té době v databázi vyčetli, že jsem ztvárnil asi 155 filmových a desítky divadelních rolí, což je obrovské množství. Jen v divadle Na Zábradlí, kde jsem působil 33 let, jsem ztvárnil během tohoto období asi 60 rolí. Ale mimo to i různé zájezdové inscenace v divadle Evy Hruškové a Jana Přeučila. Těch rolí je desítek dalších, nedá se to přesně vyčíslit.“
2. Vy jste se toužil stát hercem od dětství. Co Vás fascinovalo, proč jste chtěl dělat právě tuto profesi?
„Herectví mě okouzlovalo od dětství, protože tatínek s maminkou byli vášniví ochotníci, hrávali vždycky o víkendu loutkové divadlo. Můj strýček Jan Přeučil byl majitelem kina Bruska, kam mě čas od času zval. A tady se skládaly takové střípky, které mě motivovaly. Začal jsem navštěvovat dramatické kroužky, literární kroužky a jednoho dne jsem se rozhodl, že se chci stát hercem. A bylo to dost brzo. Asi jsem měl i ty správné geny po tatínkovi a jiných předcích, kteří se věnovali ochotnicky divadlu. Zkrátka někde tam ve mně byly předpoklady pro herectví.“
3.Také jste si prošel svým těžkým obdobím (z politických důvodů,) kdy sen stát se hercem se v tu dobu jevil jako nedosažitelný. Věřil jste v té těžké době, že se Vám ten sen vyplní?
„Já jsem dělal všechno proto, abych hereckou profesi mohl vykonávat. Proto ji miluji, protože těch překážek, které jsem musel překonávat, než jsem začal studovat mou vytouženu hudební fakultu, bylo mnoho. Mým profesorem byl Radovan Lukavský, ohromná charismatická osobnost. Před tím ale jsem se musel vyučit dřevomodelářem, protože můj tatínek byl odsouzený a zavřený vprocesu Milady Horákové. Těch překážek byla celá řada, já jsem se tím musel doslova prokousat. V okamžiku, kdy jsem se tím vším probojoval, vidím to jako dnes, bylo mi v dubnu 1956 oznámeno, že jsem byl přijat na div adelní fakultu. Otevřel se pro mě úplně nový svět a můj sen se pro mě začal stávat skutečným.“
4.Když jste bojoval o vyplnění svého snu, věřil jste nebo pochyboval?
„Já jsem tomu věřil. Já jsem tomu absolutně věřil. Dělal jsem všechno, hrál jsem ochotnické divadlo, chodil jsem pravidelně na kurzy herectví k panu Alexeji Gsölhoferovi, což byl obchodní ředitel Vesnického divadla a vášnivý milovník ochotnického divadla. Byl to on, kdo mě připravoval na zkoušky, zasvěcoval mě do tajných základů hereckého řemesla. Jsem mu nesmírně vděčný. On byl ohromně vzdělaný pán, měl na mě veliký vliv. Jeho vnuk je umělecko-technickým pracovníkem v Českém rozhlasu. Další významná osobnost, která mě ovlivnila, byl herec Karel Höger, který bydlel proti nám a chodil k nám na různé besedy. Nepochybně ale největší vliv na mě mělo studium DAMU a osobnost Radovana Lukavského.“
5.Prošel jste si rok, kdy jste absolvoval maturitní zkoušku, zkoušky na DAMU, vyučení. Byl jste tedy uvědomělý mladík. Měl jste přátele? Jakmile si člověk jde za svým snem, tak mu lidé spíše hází klacky pod nohy, bohužel…
„Měl jsem řadu kamarádů, protože jsem dělal činnosti, které směřovaly k divadlu a navíc jsem hrozně rád plaval. Dodnes si dobře pamatuji, jak jsem chodil do plaveckého oddílu, kde byla ohromná parta, vysokoškoláci, středoškoláci. Byla tam jedna dívka, která se mi velmi líbila. Plavání jsem dělal jako pohybovou přípravu na studium herectví, ale musím se Vám pochlubit, že jsem byl i devátý v republice ve stylu prsa na dvě stě metrů, v kategorii starší dorostenec. V tomto plaveckém oddílu byla ohromná parta, báječní kamarádi a navzájem jsme se názorově ovlivňovali. Byli to lidé, kteří studovali, což já jsem nemohl, takže na mě měli výchovný vliv i vzdělávací. Doba v padesátých letech nebyla vůbec jednoduchá. Ale ve sportovním oddílu jsem získal dobré zkušenosti. Vůle a energie dělá strašně moc.“
6.Když zhodnotíte herecké povolání, tedy vezmeme-li v úvahu práci přesčas, obrácenou pracovní dobu, výchovu dětí a jako protiklad práci v továrně, kterou jste také poznal, kdo to má lehčí? Podle některých názorů, herci prý „jen mlátí pusou a baví se.“
„No, to je velice zjednodušený a úsměvný názor. Pokud chcete tuto profesi a jakoukoliv profesi s velkým „P“ dělat dobře a na profesionální úrovni, chcete-li si vybudovat určitou značku nebo jméno, musíte se tomu věnovat a nemůžete říkat, že jdete do práce. To je nesmysl. Musíte říkat, že je to vaše radost, vaše štěstí, váš koníček. Říkám svým mladým kolegům, které se snažím trošičku zasvěcovat do tajů herectví, že musí svou profesí být posedlí, jinak úspěch není možný. Samozřejmě lze pracovat i tím z působem, že jenom splňuji určité požadavky a tím to končí. Ale pak si nikdo nemůže stěžovat, že nedocílil určitého postavení, jednoduše se práci cele nevěnoval. . Ale to je otázka osobní volby.
Platí to i dnes. Žijeme bohudík ve svobodné době a zvláště mladá generace má neuvěřitelné možnosti, i se všemi překážkami, které jsou pochopitelné, ale záleží na každém člověku, jakým způsobem věci uchopí, jakým způsobem se na situace podívá, jak je bude vstřebávat a jakou bude mít osobní energii a zájem, aby svoji zvolenou profesi vykonával.“
Foto Štěpán Luťanský
7.Kolik stránek scénáře se například musíte učit?
„Záleží na situaci. Například teď si osvěžuji jednu věc, kterou jsem kdysi hrál, „ Bláznovy zápisky“, což je divadlo jednoho herce. Je to asi 60 stránek textu, těchto šedesát stránek textu musíte absolutně pamětˇově zvládnout, ale to je součást hereckého řemesla, protože teprve poté můžete uvažovat o způsobu, jak ztvárnit roli, jak se s ní poprat a jakým způsobem roli zahrát tak, aby oslovila diváka. „Bláznovy zápisky“ jsou napsané nadčasovým způsobem, hra je stále aktuální. Jde o příběh člověka, který se v podstatě úplně rozloží psychicky, protože nenaplnil své životní očekávání, plány a tužby.“
8.To se ale může lehce stát. Zranění, nemoc, nebo něco jiného a nedojdete do cíle. Co teď? Co byste poradil?
„Život je neuvěřitelně krásný, samozřejmě. Ale může se stát cokoliv, je třeba umět žít a umět se vypořádávat s věcmi nepříjemnými. Řekl bych krásnou myšlenku, která není z mé hlavy, ale z knihy, kterou mi věnovala má milovaná Evinka.
„Umění života spočívá v tom, uvědomovat si krásu všedního dne.“
Každý člověk by si měl uvědomit každý den, každou chvilku, hodinu a umět ji prožít naplno. Nikdo z nás neví, co nám život zítra připraví. Může nám přinést věci milé, příjemné, ale také nesmírně bolestné a kruté. Ale takový je život a patří to k němu. V tom spočívá krása a pestrost života. Právě toto je jedno z takových témat „Bláznových zápisků“, život připravil hlavnímu představiteli neuvěřitelné situace.“
9.Jaký je váš vztah k tanci a pohybu?
„Tanec je neskutečná dřina. Přítelkyně mého syna je špičková primabalerína v plzeňském divadle. Vím, co to obnáší.
Já osobně mám pohyb a tanec strašně rád, věnoval jsem se mu. Propojuji herectví a tanec. Chodil jsem na lidové tance a strašně mě bavily. Renomovaná dáma jevištního pohybu, paní Eva Krešlová, mě na divadelní fakultě učila základy tance a jevištního pohybu. Pohyb je jeden z prostředků herectví, zamiloval jsem se do něj. Tahle dáma mě oslovila s nabídkou, zda bych jako čerstvý absolvent nedělal s mladými adepty herectví určité rozcvičky. Tak jsem &nbs p;dělal takové tréninky, mám k pohybu obrovský vztah. Já sám o svůj psychofyzický aparát pečuji, např. denně cvičím „pět Tibeťanů“, což je ohromná záležitost. Navíc v divadle Na zábradlí byl soubor Ladislava Fialky “ Pantomima“ , kde i tyto výrazové prostředky v určitém podhoubí ovlivňovaly činoherní složku, která v 60. letech, (můžu to se zdravou skromností a suverenitou říct), patřila k evropské špičce. Dokonce nedávno se mi dostal do rukou magazín Lidov& yacute;ch novin, který hodnotil 60. zlatá léta a inscenace „Krále Uba“, ve které jsem hrál, byla tenkrát zařazena mezi nejlepších 10 inscenací světa. Pohyb a gesto ovlivňovaly herecké výrazové prostředky všech kolegů.
Život je pohyb, pohyb je život. Jdete po ulici – pohyb, sednete si – pohyb, vyndáte z kapsy kapesníček – pohyb, dáte si sklenku dobrého vína – pohyb.
Pohyb nesmírně ovlivňuje náš život. Když pozorujete lidi na ulici, jakým způsobem chodí, každý o sobě tím pohybem a chůzí něco vypráví. Staré antické přísloví říká: „Řeč jest obrazem vašeho ducha“, ale já bych to doplnil:“ Pohybová kultura o Vás něco prozrazuje“. Když pozorujete lidi, což je součást herecké profese, každý člověk svým pohledem, svým gestem, svojí řečí, svojí chůzí, každým slovem, o sobě něco prozrazuje. V tom spočívá magičnost a pestrost života, protože každý člověk je jiný, má jiný rytmus, jiné IQ, jinou dynamiku, jiné postavení, jiné atributy, související se základními požadavky života. V tomto je pestrost života prostě nádherná a život je pro mě kouzelný. Svou roli ale také hraje ještě jedna důležitá věc, což je otázka psychická. Je důležité se umět dívat na život takovým krásným otevřeným pohledem s optimistickou notou.“
10.Odvážíte se zhodnotit, zda je těžší hrát nebo tančit?
„To je otázka na seminární práci. Tohle se nedá jednoduše sdělit. Podíváte-li se na veliký brilantní taneční výkon, ať klasický, nebo muzikálový, at je to pantomima nebo akrobacie, která se dnes dojevištního pohybu počítá, jsou to vrcholné špičkové výkony, přirovnávající se k vrcholným výkonům ve sportovní branži. Mrzí mě rozdíl, který je mezi oceněním špičkových fotbalistů a špičkových mistrů baletního umění. To je absurdní.
Ale pokud se zamyslíme nad náročností role Hamleta, krále psychologických postav, pak tato námaha psychofyzická je také nesmírně veliká. Navíc tato námaha je ještě umocněna psychikou. Já si uvědomuji u „Bláznových zápisků“, že herecký výkon musí být pro diváka, má-li si něco odnést, ze strany herce úplně „nadoraz“. Čili tato otázka se nedá jednoduše zodpovědět, nedá se kategorizovat.
Ale při náročném tanečním výkonu Vás také podpoří hudba, rytmus, playback a herec třeba tohle ani k dispozici nemá, nebo musí mít jiný zastupující element. Samozřejmě jsou žánry jednoduché, ležérní, ale to je na velikou debatu.
Fyzička je strašně důležitá. Já dělám maximum, abych určitou kondici měl, protože je to třeba.“
11.Někteří umělci užívají drogy, aby byli dost silní pro tyto výkony… Jak se díváte na doping?
„Nejsem příznivcem drog. Na jednu stranu to chápu, ale neschvaluji žádný doping. Je to individuální věc, ale já to prostě neuznávám. Nedovedu si ani představit, že si někdo vezme povzbuzující prášek, protože tím se už dostává do určitého nenormálu, a má podat výkon, který odpovídá normálním životním situacím.
Co je normální a co je nenormální?? Ale tato nenormálnost nemůže na jevišti být, pokud to není dáno charakterem role, nebo motivováno autorem nebo představou. Ale to je pochopitelně i otázka doby. Drogy se podávaly i otrokům, aby podali větší výkon.“
12.Někdo tvrdí, že tanec není dobré povolání pro muže… Souhlasíte?
„Tyle názory jsou ve společnosti. Když se ale podíváte na to, co dokázal a jakým způsobem pozdvihnul český choreograf pan Jiří Kilián taneční umění…. Já jsem měl čest vidět řadu jeho inscenací a několikrát jsem se s ním v životě setkal. Jeho dílo povyšuje pohybově tanečně výrazové prostředky do neuvěřitelných rozměrů. Smekám svůj oblíbený klobouk před panem Kiliánem, že vytvořil choreografie i pro tanečníky, kteří nemohou být tak pohybově aktivní, jako jejich kolegové, kterým je dvacet let a přitom je na jevišti mohou i nadále podporovat svými zkušenostmi. To je ohromné. Pan Kilián nedává tanečníky v 35 letech do výslužby, ale naopak je využívá. Toto by mělo být veliké zamyšlení pro všechny šéfy v tanečním oboru. I starší tanečník nebo herec, pokud je v kondici, může vytvořit velice zajímavý úkol, který ovlivní i mladou generaci. A úcta k těmto zkušenostem by tu měla být.
Můj profesor herectví říkával: „Zdravá suverenita a zdravá pokora“. Tímto já se řídím.“
Foto www.janpreucil.cz
13.Vy také učíte na divadelní fakultě. Je rozdíl mezi běžným žákem a žákem divadelní fakulty? Jsou herci soupeři či rivalové? Mám pocit, že herci jsou soudržní.
„Já přednáším na divadelní fakultě na Slovensku v Bánské Bystrici. Tam jsou lidé, u kterých se prověří, že talentové dispozice pro profesionální hereckou dráhu mají. Tento kolektiv drží ohromně při sobě a pomáhá si. Rivalita tam žádná není. Ovšem jsou i školy, kde pořádám workshopy rétoriky, tzv. rétorické laboratoře. Vím, že mnohdy jsou studenti na vysokých školách, jen proto, že tam jsou, aby tam byli. To je to nejhorší. Jak chtějí v životě uspět? Uspějí jenom tím, že dělají nějakou profesi, kter&aacut e; je moc nebaví a vydělají si nějakou korunku a mohou jít domů. To nemá smysl, pokud člověk nevytváří něco, co ho uspokojuje a naplňuje a dává mu určitý impuls pro život.“
14.Vyrušují tito „zapálení“ žáci při hodinách?
„Tyto hodiny, které učím, nejsou klasické přednášky, ale praxe, kde dominantou je pohyb, protože právě pohyb ovlivňuje herecké výrazové prostředky. Oproti mé generaci je současná generace ohromně rytmická, nese v sobě prvky veliké dynamiky, velikého impulsu k věcem dynamickým, což my jsme neměli. Je to ovlivněno internetem, množstvím hudebních produkcí, které my jsme neměli možnost vstřebávat. Svět se po této stránce tolik rozvinul a ukázal se ve všech polohách.“
15.Máte vůbec čas na své koníčky a máte někdy nějaké osobní volno?
„Já koníčky nemám. Pro mě je koníček herectví.
Ale snažil jsem se vždy, i se svými životními partnerkami, užívat si života, zastavit se a podívat se na život i z jiného pohledu. Umění prožít si příjemné chvíle. Řekneme si například: „Tyhle tři dny jsou naše, letíme do Londýna a spojíme návštěvu s tím, že vidíme dvě nebo tři krásné divadelní inscenace, výstavu, která nás nějakým způsobem ovlivní, dáme si sklenku dobrého vína nebo dobrý čaj.“